Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
33 C 249/2022-73
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., jako samosoudcem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 20 028 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 035 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 993 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 148,29 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 028 Kč za dobu od datum do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 035 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Zamítá se žaloba v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 993 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 148,29 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 028 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne datum, posléze na výzvu soudu doplněnou, domáhala zaplacení částky 20 028 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 148,29 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 028 Kč za dobu od datum do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila tak, že uzavřela se žalovanou dne datum úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit ve splátkách. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr celkem 4 965 Kč, což žalobkyně započetla zčásti na jistinu, zčásti na úrok, zčásti na poplatky. Jelikož žalovaná porušila svou povinnost splácet úvěr řádně a včas, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru ke dni datum. Žalovaná byla vyzvána k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to i právním zástupcem žalobkyně, avšak dluh neuhradila. Žalobkyně se konkrétně domáhala neuhrazené jistiny ve výši 13 748 Kč, dále poplatků„ za bezpečnou splátku“ ve výši 396 Kč, poplatků„ za prodloužení splatnosti ‚korunovým odkladem‘“ ve výši 1 484 Kč, úroků ve výši 2 940 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 460 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč (s tím, že měla dle úvěrových podmínek právo požadovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč za případ prodlení s úhradou splátky). Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 148,29 Kč žalobkyně vypočetla ze zákonné sazby za období od datum do datum.
2. Soud ještě před ústním jednáním písemně vyzval žalobkyni usnesením ze dne 28. 7. 2022, č. j. 33 C 249/2022-54, aby doplnila svá tvrzení a uvedla mimo jiné, jakým konkrétním způsobem identifikovala při uzavírání tvrzené smlouvy o úvěru žalovanou, na základě čeho lze usuzovat, že právě žalovaná projevila vůli tvrzenou smlouvu o úvěru uzavřít a jak konkrétně a na základě jakých konkrétních informací a dokladů posuzovala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované a z čeho vyplynulo, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Zároveň ji upozornil, že pokud svá tvrzení nedoplní či nenavrhne důkazy potřebné pro prokázání svých tvrzení, vystavuje se nebezpečí, že bude ve sporu zcela či zčásti neúspěšná. Žalobkyně svá tvrzení a důkazní návrhy doplnila písemně, k ústnímu jednání soudu se však nedostavila. jméno se tedy vystavila nebezpečí, že tvrzení a navrhované důkazy dle doplnění žaloby nemusejí postačovat pro prokázání její skutkové verze a vzhledem k neúčasti na jednání se jí nedostane (fakticky dalšího) poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.
3. Žalobkyně v doplnění žaloby učiněném na výzvu soudu, mimo obecné právní argumentace, tvrdila, že v rámci kontroly bonity klienta ověřuje schopnost klienta hradit další závazky a nezbytné životní výdaje, dále že kontroluje klienta v externích registrech (příjmení a NRKI). Konkrétně u žalované provedla lustraci v registrech příjmení, NRKI, příjmení a ISIR, a to bez negativních výsledků, a vycházela z toho, že žalovaná uvedla čistý měsíční příjem 16 000 Kč, čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti ve výši 15 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti na bydlení ve výši 3 000 Kč. V ostatním byla tvrzení žalobkyně k prověřování úvěruschopnosti zcela obecná, nijak se nezabývající předmětným úvěrovým případem. K otázce identifikace žalované žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, přičemž žalovaná předložila kopii občanského průkazu. Uvedla, že žalované zaslala prostřednictvím SMS číselný podpisový kód.
4. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se ani ona nedostavila.
5. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
6. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Smysl zákonné povinnosti poskytovatele je v ochraně spotřebitele proti důsledkům možné neznalosti, nezkušenosti, tísně, lehkomyslnosti apod.
7. Soud k této otázce provedl důkazy navržené žalobkyní. Z nich vyplynulo, že dle registru příjmení nebyl u žalované vyznačen příznak C, Z, že u žalované neprobíhala exekuce ani neprocházela insolvenčním rejstříkem (zjištěno ze snímků obrazovky). O výši příjmů ani výdajů žalované neměla žalobkyně žádný doklad. Nic jiného konkrétního žalobkyně k prokázání splnění své povinnosti nepředložila, zejména tedy nijak neprokázala, že by se reálně zabývala skutečnými příjmy a výdaji žalované a jejich posuzováním namísto pouhého formálního postupu.
8. Již z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením se podává, jak je uvedeno níže, závěr o neplatnosti předmětné smlouvy, i kdyby byla následně skutečně uzavřena. Soud se nicméně zabýval i tím, zda žalobkyně sjednala se žalovanou tvrzenou smlouvu o úvěru právě v tom znění, které tvrdila. Soud k tomu uvádí, že důkazy předložené žalobkyní v tomto směru byly nedostatečné, neboť žalovaná sice byla v listině označené jako úvěrová smlouva (kterou soud provedl k důkazu) uvedena svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že skutečně projevila vůli právě takovou smlouvu o úvěru uzavřít. Listina obsahuje na místě podpisu žalované uvedené číslo jako podpisový kód, ovšem z ničeho neplyne, že tímto číslem disponovala právě a pouze žalovaná a že přítomnost tohoto čísla v textu dokládá, že žalovaná projevila svou vůli právě tuto smlouvu sjednat. Soud dále provedl důkaz fotografiemi občanského průkazu žalované, nicméně ty dokládají podle zhodnocení soudu nanejvýš to, že žalobkyně byla se žalovanou v nějakém styku, avšak nedokládají, že žalovaná projevila vůli uzavřít se žalobkyní konkrétní smlouvu o úvěru právě v tom znění, které žalobkyně předložila.
9. Soud proto dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobou tvrzená smlouva o úvěru byla se žalovanou uzavřena.
10. Soud naopak považoval za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 15 000 Kč (zjištěno z potvrzení o provedené platbě), a to převodem na účet č. bankovní účet, o kterém bylo doloženo, že byl veden na jméno žalované (zjištěno z informace o příchozí platbě). Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 4 965 Kč (zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad předloženého samotnou žalobkyní, která to též tvrdila).
11. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení před podáním žaloby (zjištěno z výzvy ke splacení ze dne datum, podacího archu k ní, výzvy ze dne datum, předžalobní výzvy ze dne datum a podacího archu k ní).
12. Z dalších provedených důkazů (výpis z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně, úvěrová zpráva, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, splátkový kalendář, sazebník, listina označená jako opis výpisu proplacení smlouvy) soud žádná pro věc podstatná další skutková zjištění neučinil.
13. Žádné další důkazy soud neprovedl, neboť nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.
14. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, z nichž splatila 4 965 Kč, avšak neprokázala, že by před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a že by si opatřila přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit; dále neprokázala, že právě se žalovanou sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru v předloženém znění.
15. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
16. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
17. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně si neobstarala dostatečné informace k ověření příjmů ani výdajů žalované. Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by žalobkyně měla dostatečné podklady, aby provedla profesionální posouzení úvěruschopnosti žalované, na jehož základě by mohla oprávněně usoudit, že nejsou dány důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalované spotřebitelský úvěr poskytnout.
18. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
19. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru; soud podotýká, že v době tvrzeného sjednávání smlouvy ještě nebyla účinná novela provedená zákonem č. 96/2022 Sb., která princip zkoumání z úřední povinnosti kodifikuje). Ve svém usnesení ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z.
20. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy zájem na ochraně spotřebitele, který dosahuje roviny veřejného pořádku, jímž je soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, a rozpor s nímž je společensky zcela nepřijatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016). Soud proto uzavřel, že byť žalovaná neplatnost předmětné smlouvy nenamítla, bylo nutné k této neplatnosti přihlédnout podle § 588 o. z. (Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.), neboť výše specifikovaná smlouva o úvěru nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též zjevně (zřejmě, jednoznačně a nepochybně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020) narušuje veřejný pořádek.
21. Nadto i kdyby žalobkyně prokázala, že úvěruschopnost žalované řádně zkoumala, pak by stejně soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že tvrzená smlouva v předloženém znění byla stranami takto skutečně ujednána. I toto posouzení by tedy vedlo k závěru, že platná smlouva chybí.
22. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaná od žalobkyně přijala na jistině úvěru částku 15 000 Kč, z níž splatila pouze 4 965 Kč, rozdíl obou částek, tedy 10 035 Kč, je proto povinna žalobkyni vrátit (zaplatit).
23. Podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecné právní úpravy vydání bezdůvodného obohacení v případě plnění z neplatné smlouvy a spotřebitel se může ocitnout v prodlení teprve po uplynutí určené přiměřené lhůty k vrácení jistiny poskytnutého úvěru (shodně viz též důvodovou zprávu k tomuto zákonnému ustanovení).
24. Soud uzavřel, že v projednávané věci vznikl spor o to, v jaké době (resp. lhůtě) má žalovaná poskytnutou jistinu vrátit. Žalobkyně tuto otázku výslovně nepředestřela, neboť vycházela z toho, že předmětná smlouva byla platná. Soudní praxe je nicméně dlouhodobě ustálena na tom, že shledá-li soud, na rozdíl od účastníka, určitou smlouvou neplatnou, nebrání to přisoudit účastníku nárok na plnění odpovídající vydání bezdůvodného obohacení, i když to účastník (veden názorem o platnosti smlouvy) takto výslovně nenavrhoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslo). Argumentem a maiori ad minus to znamená, že v poměrech projednávané věci soud může též určit dobu (resp. lhůtu) pro vrácení poskytnuté jistiny, neboť by bylo nelogické, aby soud sice mohl bez výslovného návrhu žalobkyně, která požadovala plnění ze smlouvy, přisoudit nárok na vrácení poskytnuté jistiny (který je svou povahou nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění podle neplatné smlouvy), ale nemohl současně určit lhůtu, v níž se tak má stát. Mezi účastníky zjevně spor o vrácení jistiny ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nastal, neboť žalovaná dobrovolně neplnila, a to platí i přes to, že se k věci nevyjádřila a sama neuvedla žádné argumenty, do kdy je schopna poskytnutou jistinu vrátit. Vzhledem k absenci tvrzení i důkazních návrhů k této otázce ze strany žalované, která mohla argumentovat pro určení jiné lhůty, soud určil jako přiměřenou lhůtu 30 dnů od právní moci rozsudku.
25. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vrácení jistiny (vydání bezdůvodného obohacení) v částce 10 035 Kč v třicetidenní lhůtě určené podle výše uvedeného zvláštního zákonného ustanovení.
26. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalované nevznikla povinnost hradit úrok či jakékoli poplatky, náklady nebo smluvní pokuty v souvislosti s úvěrem, neboť se k tomu platně nezavázala. Žalovaná se rovněž neocitla v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem. Soud proto žalobu zamítl v rozsahu všech těchto nároků převyšujících samotnou nevrácenou jistinu poskytnuté částky.
27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalované, která měla ve věci při zohlednění příslušenství mírně převažující procesní úspěch, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává u Obvodního soudu pro Prahu 8 a rozhoduje o něm Městský soud v Praze. Není-li odvolání podáno elektronicky, je třeba podat je ve dvou vyhotoveních.
Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna, lze se splnění domáhat prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.