Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
9 C 287/2022-43
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 8 413,20 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 8 413,2 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 8 413,2 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba o zaplacení částky 8 413,2 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 8 413,2 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.</b>
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 3. 6. 2016, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 45 000 Kč. Žalovaný však neplnil své závazky řádně a včas a dostal se do prodlení. Žalobkyně proto úvěr ke dni 1. 10. 2017 zesplatnila, a to v souladu s bodem 12. 3. smlouvy o úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 39 350,42 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto novou jistinu v den zesplatnění nezaplatil, žalobkyně s odkazem na bod 12. 7. smlouvy o úvěru požadovala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi soudní řízení, ve věci bylo rozhodnuto vyhovujícím rozsudkem ze dne 13. 8. 2019, č. j. 20 C 167/2019 -66 (dále jen: rozsudek 20 C 167/2019 -66). Rozsudkem 20 C 167/2019 -66 byla žalovanému mj. uložena povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokuty dle čl. 12 1. a 12. 7., tedy částky ve výši 4 930 Kč a 9 851,07 Kč. příjmení ve výši 9 851,07 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 12. 7. smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 39 350,42 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 13. 5. 2019. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 13. 5. 2019, proto žalobkyně touto žalobou požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 7 786 Kč od 14. 5. 2019 do 27. 4. 2022, tj. ve výši 8 413,2 Kč v souladu s § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani po předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně ze dne 27. 4. 2022. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení též zákonného úroku z prodlení částky ze smluvní pokuty – tj. z částky 8 413, Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ve věci byl zcela nečinný.
3. Soud k projednání věci nařídil jediné jednání a to na 23. 9. 2022, ke kterému předvolal oba účastníky. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil, svou nepřítomnost nikterak neomluvil. Soud proto věc projednal a rozhodl na základě listinných důkazů předložených žalobkyní.
4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 3. 6. 2016, číslo soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku společně se sjednaným úrokem ve výši 137,1 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 3 629 Kč. Z čl. 12 smlouvy o revolvingovém úvěru vzal soud za prokázané, že žalobkyně byla oprávněna úvěr zesplatnit, pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou jakékoliv splátky o délce 60 dnů. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí nové jistiny úvěru a žalovaný byl povinen uhradit tuto novou jistinu žalobkyni nejpozději v den zesplatnění (čl. 12 smlouvy). Z čl. 12 smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.
5. Z oznámení o zesplatnění ze dne 1. 10. 2017 soud vzal soud za prokázané, že žalobkyně celý úvěr zesplatnila, a to v souladu s bodem číslo smlouvy o revolvingovém úvěru, vzhledem k prodlení žalovaného s úhradou splátky úvěru o délce 60 dnů, a zároveň vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky 52 927 Kč.
6. Z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 8. 2019, č. j. 20 C 167/2019 -66 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 9. 2019, č. j. 20 C 167/2019 -75 soud zjistil, že tímto rozsudkem pro zmeškání, respektive výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 4 930 Kč a 9 851,07 Kč.
7. Z předžalobní výzvy ze dne 27. 4. 2022 včetně podacího archu z téhož dne soud zjistil,
že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek.
8. Soud věc posoudil zejména podle následujících ustanovení:
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
11. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
12. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ ZoSÚ“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.
13. Podle § 9 odst. 1 zákona ZoSÚ, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle odst. 3 téhož ustanovení spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
14. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouvu o revolvingovém úvěru byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením této smlouvy o úvěru dostatečně a odborným způsobem zkoumala schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 9 odst. 1 ZoSÚ, neboť soud nepochyboval o tom, že předmětná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Soud dospěl k závěru, že tuto otázku je nutno posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy.
15. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci anonymizováno právnická osoba proti anonymizováno, C číslo, uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
16. Ustanovení § 9 odst. 1 ZoSÚ stanovující důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie – tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).
17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle dokladů o jeho příjmech, kdy příjmy žalovaného z pracovního poměru u zaměstnavatele právnická osoba činily průměrně 11 783 Kč čistého měsíčně (prokázáno potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu ze dne 3. 6. 2016). Žalobkyně dále tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala i z anonymizováno (nebankovní registr klientských informací) a dále i z registru příjmení. Z něj bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru nikde s dlužnou částkou po splatnosti. Žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání. Doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný. Žalovaný dále uvedl, že má celkové měsíční náklady ve výši 7 800 Kč, volné zdroje ke splácení tedy činí 3 983 Kč. Výše shrnutý způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, soud nepovažuje za dostatečný. S žalobkyní lze souhlasit pouze v tom, že posoudila příjmové poměry žalovaného. Pokud jde o výdajové poměry žalovaného, pak tyto výdaje již žalobkyně řádně nezkoumala. Žalobkyně se spokojila pouze s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 7 800 Kč. Žalobkyně za této situace měla postupovat podle § 9 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Žalobkyně si tudíž měla vyžádat od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si výdaje žalovaného verifikovala. Toto zjevně žalobkyně neučinila a při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla ze závěru, že volné zdroje žalovaného jsou dostatečné a činí ničím nepodloženou částku 3 983 Kč. K tomu je nutné dodat, že platí, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
18. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečně. Soud proto oproti předchozímu rozhodnutí ve věci 20 C 167/2019 smlouvu o revolvingovém úvěru číslo posoudil jako neplatnou podle § 9 odst. 1 ZoSÚ. K rozsudku 20 C 167/2019 soud pouze podotýká, že tímto rozsudkem rozhodl jiný senát soudu ohledně (i) základu nároku žalobkyně, bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. V případě vydání rozsudku pro zmeškání nejsou posuzovány předložené důkazy, je vycházeno pouze z tvrzení žalující strany. V období rozhodnutí soudu ve věci 20 C 167/2019 nebyla navíc ustálena soudní judikatura ohledně absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v případě nedostatečného zkoumání či zhodnocení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Žalobkyně požadovala po žalovaném úhradu smluvní pokuty ve výši 8 413,2 Kč (sjednaná smluvní pokuta za prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 7 786 Kč za období od 14. 5. 2019 do 27. 4. 2022). Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění splnění povinností, které jsou obsahem závazku (tedy pod pohrůžkou majetkové sankce přimět dlužníka k řádnému splnění závazku), přičemž smluvní pokuta má zároveň i sankční charakter (smluvní pokuta obecně plní funkci preventivní, zajišťovací a sankční, popř. ve vztahu ke způsobené škodě rovněž uhrazovací). Vztah účastníků měl spotřebitelský charakter, jak již soud uvedl. Smlouva o revolvingovém úvěru byla soudem shledána jako absolutně neplatná. Vzhledem k této rozhodné skutečnosti tak chybí právní titul pro přiznání pohledávky žalobkyni z titulu smluvní pokuty. Pro úplnost soud uvádí, že nejen že je smlouva o revolvingovém úvěru absolutně neplatná, a žalobkyně tak nárok na smluvní pokutu nemá, ale ujednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a i z tohoto důvodu by nebyl nárok žalobkyně na zaplacení (další) smluvní pokuty důvodný. Přesto, že sjednání smluvní pokuty a její výše je věcí vzájemné dohody stran, není možné v konkrétním případě sjednat smluvní pokutu v neomezené výši. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, zásadní je pak vzájemný poměr mezi původní a sankční povinností. I v případě platnosti úvěrové smlouvy by proto soudem byl návrh žalobkyně na zaplacení této smluvní pokuty zamítnut. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný podpisem smlouvy s výší smluvní pokuty souhlasil.
20. Po zohlednění shora uvedeného není nárok žalobkyně důvodný a soud žalobu výrokem
I. tohoto rozsudku zcela zamítnul.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , kdy zvážil míru úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků z pohledu předmětu řízení včetně příslušenství. V řízení byl zcela procesně úspěšný žalovaný, a měl by mít proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný však byl v soudním řízení i před jeho zahájením ve věci zcela nečinný, žádné náklady řízení mu proto nevznikly. Proto soud žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 150 o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).