Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 286/2021-48

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou v zastoupení samosoudkyně JUDr. jméno příjmení ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro doručení: u paní jméno příjmení, ulice a číslo, PSČ obec

pro zaplacení 48 796,51 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 630 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 796,96 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 630 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 166,51 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 14 499,62 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z částky 48 066,51 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 515,54 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 166,51 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 630 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 796,96 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 630 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 166,51 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 14 499,62 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z částky 48 066,51 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 515,54 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 166,51 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 48 796,51 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 22. 1. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo na základě níž žalobkyně žalovanému umožnila čerpat finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 2,86 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Kontraktace předmětné smlouvy proběhla prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně s názvem„ Správce financí“, které je obdobou internetového bankovnictví využívaného bankovnímiy, a to poté, co se žalovaný do systému zaregistroval. Svou registraci žalovaný stvrdil potvrzovacím SMS kódem zaslaným mu na jím uvedené telefonní číslo a zvolil si přihlašovací jméno a heslo pro přístup do systému. V průběhu registrace byla ověřena totožnost žalovaného, kdy za tímto účelem musel žalovaný doložit dva doklady totožnosti a výpis z bankovního účtu. Po přihlášení do systému se žalovanému zobrazil návrh smlouvy a žalovaný souhlas s jejím zněním vyjádřil zadáním potvrzujícího SMS kódu ve webovém rozhraní žalobkyně, čímž byl nahrazen jeho podpis. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že zjišťovala kreditní skóre žalovaného, k čemuž využívala statistický model. Tento proces byl vykonán automatizovaným systémem na základě parametrů vytvořených odbornými zaměstnanci a zahrnoval posouzení příjmové a výdajové stránky žalovaného a dále byl zohledňován věk, vzdělání, zdroj příjmu, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění pravděpodobnosti dodržení úvěrových závazků ze strany žalovaného a určení nejvyšší měsíční splátky, při jejímž uhrazení zbyde žalovanému dostatek finančních prostředků k hrazení nezbytných životních výdajů a splácení dalších finančních závazků. Teprve za situace, kdy vyvstala pochybnost o pravosti tvrzení klienta, žalobkyně přistoupila k žádosti o předložení potvrzení o příjmu nebo výpisu z bankovního účtu apod. V tomto případě si žalobkyně od žalovaného vyžádala výpis z účtu. Nadto provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, ISIR a příjmení, přičemž nebylo zjištěno, že by měl žalovaný nějaké závazky po splatnosti vůči jiným subjektům. Žalobkyně v tomto ohledu odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další, v němž soud dospěl zejména k závěru, že nic nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. Také zde bylo konstatováno, že článek 8 Směrnice neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem a poskytovatel může v závislosti na okolnostech daného případu zvážit, zda je nezbytné, aby byly informace poskytnuté spotřebitelem potvrzeny pomocí dalších údajů či zda se spokojí s informacemi poskytnutými spotřebitelem. Žalobkyně odkázala rovněž na komentář k  , o spotřebitelském úvěru, dle kterého nelze dovozovat jeden konkrétní nejlepší postup posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a dle kterého správně užitý statistický model založený kupříkladu na porovnání údajů deklarovaných spotřebitelem s údaji jiných spotřebitelů s podobným profilem, předvídá selhání spotřebitele lépe, než posouzení úvěrovým pracovníkem bez použití takového modelu. Dále komentář poukazuje na skutečnost, že řadu výdajů lze individuálně zjistit jen od spotřebitele a je v podstatě nemožné jejich výši jakkoli dokumentárně ověřit. Žalobkyně tedy uzavřela, že její odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalovaného je třeba spatřovat mimo jiné ve výpočtu kreditního skóre, neboť tento způsob je prokazatelně statisticky nejspolehlivějším ukazatelem, za pomocí něhož lze schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr predikovat a vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na výši úvěru a s ohledem na analýzu, které byl žalovaný podroben, splnila podmínky zákona. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 14. 9. 2020. Celkově žalovaný na poskytnutý úvěr za dobu trvání smluvního vztahu uhradil 20 370 Kč a zůstal žalobkyni na jistině úvěru dlužen 48 066,51 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalovaném rovněž zaplacení smluvní pokuty ve výši 500 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 15. 9. 2020 do 25. 1. 2021 ve výši 14 499,62 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z dlužné jistiny od 26. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 29. 9. 2020 do 25. 1. 2021 ve výši 1 312,50 Kč a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky za období od 26. 1. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 22. 1. 2019 smlouvu s názvem„ Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr“ číslo v níž se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému čerpat finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 50 000 Kč a žalovaný se zavázal vyčerpané finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 29,88 % ročně v minimálních měsíčních splátkách odpovídajících 2,86 % úvěrového rámce, tj. v částce 1 430 Kč. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem v souladu s článkem 9.6. Úvěrových podmínek, v němž bylo uvedeno, že písemná jednání lze posílat elektronicky pouze přes zabezpečené webové stránky žalobkyně a taková jednání mají pak platnost písemného právního jednání. Průběh registrace žalovaného a následného uzavření smlouvy je zachycen v přiloženém výpisu ze systému žalobkyně. Za účelem ověření totožnosti žalovaného si žalobkyně vyžádala kopii jeho občanského a řidičského průkazu, které doložila.

4. Ve smlouvě bylo uvedeno, že je žalovaný podnikatelem, jeho čistý měsíční příjem činí 35 000 Kč, žije u rodičů, příjmy dalších členů domácnosti činí 20 000 Kč a nemá děti. Obdobné informace jsou pak uvedeny v doložené úvěrové kartě. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době uzavření smlouvy splácel tři úvěry, a to splátkami v celkové výši 7 905 Kč měsíčně, měl podány žádosti o další úvěry v celkové výši 525 000 Kč a dvě jeho žádosti o úvěr ve výši 305 598 Kč byly odmítnuty. Také doložila potvrzení o provedení dotazu do registru SOLUS, dle kterého neměl žalovaný v tomto registru v době poskytnutí úvěru žádné závazky po splatnosti. Konečně žalobkyně doložila výpis z účtu žalovaného za měsíc prosinec 2018, z něhož lze vyčíst konečný zůstatek na účtu ke konci sledovaného měsíce ve výši 975,73 Kč.

5. Dopisem ze dne 14. 9. 2020, jehož odeslání dne 15. 9. 2020 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. Dále byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne 1. 10. 2020, jejíž odeslání žalobkyně opět prokázala podacím archem.

6. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkovou částku 50 000 Kč a uhradil celkovou částku 20 370 Kč.

7. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

8. Tato smlouva měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále dle , který stanoví, že„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

9. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

10. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl přístup pouze žalovaný po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

18. Žalobkyně podala soudu obšírné vyjádření obsahující především odkazy na judikaturu či odbornou literaturu vyjadřující se k postupu při posuzování úvěruschopnosti a konstatující neexistenci jednotného postupu při posuzování úvěruschopnosti a nutnost postupovat vždy dle okolností daného konkrétního případu. Zejména žalobkyně odkazovala na rovněž soudem výše citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další. Jak již bylo uvedeno výše, v tomto rozhodnutí se skutečně uvádí, že nic nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací poskytnutých spotřebitelem. Výslovně je zde však také zdůrazněna nutnost podepřít prohlášení spotřebitele příslušnými doklady. Žalobkyně si však od žalovaného relevantní doklady zjevně nevyžádala. Jestliže žalovaný uváděl, že mu plynou příjmy z podnikání v uváděné výši, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně vyžádat si od žalovaného minimálně poslední daňové přiznání. Pokud dále žalovaný uváděl, že bydlí u rodičů, bylo povinností žalobkyně toto tvrzení ověřit, k čemuž mohlo posloužit čestné prohlášení rodičů žalovaného, že u nich žalovaný skutečně bydlí a jakou částkou přispívá na domácnost. Ve vztahu k dalším výdajům jako jsou náklady na stravování, ošacení, apod. lze souhlasit se závěrem o nemožnosti jejich dokumentárního ověření a je tak přípustné, aby bylo případně vycházeno ze statistických dat či z obezřetně navýšené částky životního minima. To však nelze říct o nákladech na bydlení. Tyto náklady totiž obvykle představují podstatnou část výdajů každého člověka, jejichž výši je třeba vždy řádně zjišťovat a ověřovat, jelikož tyto náklady nelze na rozdíl od nákladů na stravování, ošacení, apod. zpravidla ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce zohledňující rovněž přijaté závazky. Lze jistě hodnotit pozitivně, pokud žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti využívá statistický model, avšak je nezbytné, aby použité vstupní údaje byly řádně verifikovány. Nelze přitom opominout, že žalovaný již v době uzavření smlouvy splácel další tři úvěry a dvě další žádosti o úvěr mu byly zamítnuty. Tato skutečnost by měla dle názoru soudu u žalobkyně vzbudit určitou pochybnost o schopnosti žalovaného vyjít se svými financemi, z čehož by měla plynout zvýšená obezřetnost projevující se právě také důsledným ověřením žalovaným uváděných údajů. Co se týče doloženého výpisu z účtu, tak na základě tohoto výpisu si nelze vytvořit jakýkoli ucelený obraz o příjmových poměrech žalovaného a o jeho dlouhodobém hospodaření s financemi. K tomuto by bylo případně za potřebí si vyžádat výpisy z účtu za delší časové období. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

22. Žalovaný uhradil celkovou částku 20 370 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 29 630 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 14. 9. 2020, přičemž v této výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 14 dnů od sepsání a žalovaný byl tak povinen plnit do 28. 9. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 29. 9. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 796,96 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 29 630 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 19 166,51 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 14 499,62 Kč, úroku ve výši 29,88 % ročně z částky 48 066,51 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 515,54 Kč a úroku z prodlení z částky 19 166,51 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítnul.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení celkové částky 86 976,47 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 33 400,51 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 14. 4. 2022). Ve věci tak byl zjevně převážně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.