Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
32 C 61/2022-92
Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kapitánem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 196 261,13 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 176 106,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši z částky ve výši 10 % ročně z částky 176 106,69 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 20 154,44 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 16 410,37 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 195 547,13 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od. 14. 12. 2019 do 6. 12. 2019, zákonného úroku z prodlení z částky 19 440,44 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna žalobkyni na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 11 775,85 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 176 106,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši z částky ve výši 10 % ročně z částky 176 106,69 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 20 154,44 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 16 410,37 Kč, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 195 547,13 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od. 14. 12. 2019 do 6. 12. 2019, zákonného úroku z prodlení z částky 19 440,44 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna žalobkyni na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 11 775,85 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovanou smlouvu o rychlé půjčce číslo dne 25. 10. 2018, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem 15,9 % ročně. Jelikož žalovaná nesplácela řádně a včas, přistoupila žalobkyně k zesplatnění dluhu. Při schvalování úvěru banka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, v rámci posuzování úvěruschopnosti banka kontrolovala dostupné informace v interních a externích databázích, v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR, přičemž banka porovnávala příjem a výdaje odhadnuté dle dat z ČSÚ. Pohledávka ze smlouvy byla nejprve postoupena právnická osoba a.s. a následně na žalobkyni.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce číslo soud zjistil, že žalovaná dne 25. 10. 2018 požádala banku, aby jí poskytla úvěr ve výši 200 00 Kč s úrokem 15,9 % ročně s tím, že úvěr splatí v 120 měsíčních splátkách. Současně žalovaná sdělila, že je zaměstnán ve společnosti právnická osoba s čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč. Současně uvedla limit kontokorentů ve výši 25 000 Kč. Z akceptace ze dne 25. 10. 2018 soud zjistil, že banka žádost žalované akceptovala.
4. Z výpisu z úvěrového účtu vyplývá, že banka vyplatila dne 25. 8. 2018 žalované úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaná však žalobkyni uhradila jen částku ve výši 23 893,31 Kč, poslední splátka z 24. 5. 2019.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky mezi právnická osoba a anonymizováno právnická osoba ze dne 2. 1. 2020, jakož i z oznámení o postoupení pohledávky banky soud zjistil, že banka a spol. anonymizováno právnická osoba se dohodly na převodu pohledávky ze shora uvedené smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávky mezi anonymizováno právnická osoba a žalobkyní ze dne 13. 2. 2020, jakož i z oznámení o postoupení pohledávky banky soud zjistil, že banka a spol. anonymizováno právnická osoba se dohodly na převodu pohledávky ze shora uvedené smlouvy.
6. Banka zesplatnila úvěr, jak vyplývá z prohlášení o okamžité splatnosti ze dne 3. 12. 2019, kterou téhož dne odeslala, jak vyplývá z podacího archu, přičemž žalobkyně ještě žalovanou vyzvala k úhradě předžalobní výzvou ze dne 14. 12. 2020.
7. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta a z registru dat o žalované na č.l. 55 soud zjistil, že banka schválila žádost žalované o úvěr, přičemž zjistila, že žalovaná neprochází insolvenčním rejstříkem, doklad totožnosti nebyl zjištěn jako neplatný, v interním black listu byla žalovaná bez záznamu bankovním i nebankovním registru klientských informací byla žalovaná bez negativního záznamu, dluh po splatnosti nebyl zjištěn ani v SOLUS.
8. Po provedení dokazování soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Banka na základě předchozí dohody poskytla žalované částku ve výši 200 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet v pravidelných splátkách s úrokem ve výši 15,9 % ročně. Před poskytnutím úvěru banka posoudila úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z výše příjmu tvrzené žalovanou a žalovanou prolustrovala v registrech BRKI, NRKUI, SOLUS, v insolvenčním rejstříku a evidenci neplatných dokladů. Žalovaná však vrátila žalované pouze částku 23 893,31 Kč, poslední splátka z 24. 5. 2019. Pohledávka pak byla převedena na právnická osoba, a.s. a následně na žalobkyni. Zbylou část dluhu žalovaná nevrátila, a to ani přes oznámení o zesplatnění úvěru, ani přes předžalobní výzvu.
9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen o. z.), neboť banka se zavázala na žádost žalované poskytnout jí peněžitou částku a žalovaná se uvedenou částku zavázala vrátit se smluveným úrokem. Jelikož smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.
11. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o.z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat.
12. V dané věci soud zjistil, že banka zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že co se týče jeho příjmů, vyšla banka z výše příjmů tvrzené žalovanou. Co se výdajů týče, žalobkyně tvrdila, že banka vycházela z dat ČSÚ, nicméně tato svá tvrzení nikterak neprokázala. Pokud si banka neověřila výši příjmů žalované a spolehla se jen na její tvrzení, což ostatně žalobkyně v řízení tvrdila, nezkoumala úvěruschopnost žalované dostatečně. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje rovněž v tom, že si banka neověřila skutečné fixní měsíční výdaje žalované. Banka se tak nepřesvědčila, zda žalovaná bude schopna alespoň v počátku smluvního vztahu dostát své povinnosti hradit splátky úvěru.
13. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že částku 200 000 Kč banka vyplatila žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o.z. vrátit, a to žalobkyni, neboť na ni v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky dle § 1879 o. z. byla předmětná pohledávka převedena. Jelikož banka předala žalovanému v souhrnu částku 200 000 Kč, přičemž bylo prokázáno, že žalovaný vrátil částku 23 893,31 Kč, je žalovaná povinna vrátit žalobkyni částku ve výši 176 106,69 Kč.
14. Žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, proto má žalobkyně právo i na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), a to ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tj. ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to od třetího dne následujícího po dni, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění (§ 573 o.z.), tedy dnem 7. 12. 2019, neboť od tohoto dne je žalovaná v prodlení, když banka vyzvala k úhradě dlužné částky v rámci oznámení o zesplatnění dluhu ze dne 3. 12. 2019.
15. Ve zbylém rozsahu pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 775,85 Kč představující 28,35 % z částky 41 537,40 Kč po zohledněné úspěchu ve věci, když žalobkyně byla v řízení úspěšná z 64,17 %, žalovaná z 35,83 %, když do úspěchu ve věci soud zahrnul i příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 851 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 196 261,13 Kč sestávající z částky 8 980 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. realizovaných po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 27 840 Kč ve výši 5 846,40 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.