Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 C 30/2022-78

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Blankou Doškářovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně

zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 133 348 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od datum do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 33 348,85 a úroku ve výši 64,85 % p.a. z částky 100 000 Kč od datum do datum ve výši 4 156,08 Kč, úrok ve výši 8,5 % p.a, z částky 100 000 Kč od 20. 12. 20 2021 do datum, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 461Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od [datum] do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 33 348,85 a úroku ve výši 64,85 % p.a. z částky 100 000 Kč od [datum] do [datum] ve výši 4 156,08 Kč, úrok ve výši 8,5 % p.a, z částky 100 000 Kč od 20. 12. 20 2021 do [datum], zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 461Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se dne datum obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v rámci které uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 133 348 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tak, že s žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které žalovanému zavázala poskytnout bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky spolu s efektivní úrokovou sazbou ve výši 64,85 % ročně splácet v 36 měsíčních splátkách ve výši 6 360 Kč. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (např. doklady o příjmech a prohlášení žalovaného). Z těchto údajů žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době žádosti o poskytnutí úvěru dostatek volných zdrojů ke splácení. Žalobkyně dále ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích příjmení a v nebankovním registru klientských informací. Žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající s žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně vycházela z částky 3 860 Kč odpovídající částce životního minima stanoveného v době uzavření smlouvy, a vycházela z informací sdělených žalovaným, a to konkrétně, že jeho pravidelné měsíční výdaje jsou náklady na bydlení ve výši 2 603 Kč s tím, že forma bydlení byla v příslušném formuláři uvedena jako„ u rodičů“. Dále žalovaný v rámci zkoumání úvěruschopnosti uvedl, že nemá žádné další výdaje, jakožto ani žádné externí závazky vůči jiným poskytovatelům úvěrů/zápůjček. Pokud jde o příjmy, žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ze zaměstnání ve výši 19 333 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím emailové komunikace, kdy žalovaný tuto podepsal svým jménem, příjmením a následným doplněním jedinečného kódu, který mu byl za tímto účelem ze strany žalobkyně předem poskytnut. Oznámení o schválení úvěru pak bylo žalovanému zasláno na emailovou adresu, kterou pro tyto účely sám ve smlouvě uvedl. Žalovaný řádně neplnil své závazky ze smlouvy, na svůj dluh do data podání žaloby ničeho neuhradil. Před zesplatněním vznikl žalobkyni nárok na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč (splátka, ohledně níž je žalovaný v prodlení o délce 15 dnů). Žalobkyně v souladu s bodem 6.1. smlouvy před zesplatněním úvěru účtovala žalovanému v důsledku jeho prodlení smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, s tím, že žalobkyně zde požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 998 Kč za prodlení žalovaného s úhradou první a druhé splátky (2 x 499 Kč). Žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6. 2. smlouvy v celkové výši 400 Kč, tedy 200 Kč za každou ze dvou splátek, ohledně kterých se žalovaný dostal do prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalovaného, které bylo delší jak 65 dnů, došlo také automaticky k zesplatnění celého úvěru a to ke dni datum. Zesplatněním se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění, staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 116 052,75 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění. Po zesplatnění tato nová jistina úvěru odpovídala původní jistině úvěru ve výši 100 000 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 16 052,75 Kč. Dle bodu 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplat novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou, v tomto případě ode dne datum do zaplacení. Pokud jde o sjednaný úrok, v bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že tento běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, tedy běží i po zesplatnění úvěru a přirůstá i nadále k původní nesplacené nové jistině úvěru až do doby její úplné úhrady. Žalobou se tak žalobkyně domáhá úhrady částky odpovídající nové jistině úvěru v celkové výši 116 052,75 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru celkem vyčíslenou k datu podání žaloby na částku 15 898,85 Kč a úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 100 000 Kč ode dne datum do zaplacení a to v nominální roční úrokové sazbě 64,85% p.a. a dále za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy od datum) požaduje úrok v zápůjční úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tedy v nominální úrokové sazbě 8,50% p.a. Žalovaný byl k úhradě svého duhu naposledy vyzván dopisem ze dne datum, avšak ani poté ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný a žalobkyně, prostřednictvím zprostředkovatele jméno příjmení, uzavřeli dne datum návrh na uzavření smlouvy o úvěru číslo (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému, dne datum na účet uvedený ve smlouvě, bezúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit dle sjednaného splátkového kalendáře v 36 měsíčních splátkách po 6 360 Kč splatných vždy nejpozději 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem září 2021. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila dle smlouvy o úvěru 228 960 Kč, úroková sazba činila 64,85 % p. a. a RPSN na úvěr činilo 85,39 %. Ve smlouvě pak bylo stanoveno, že úrok běží i po zesplatnění úvěru, kdy i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru, a to až do doby její úplné úhrady s tím, že žalobkyně byla oprávněna na úrocích, které přirostou po zesplatnění, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou měl žalovaný zaplatit, tj. maximálně 274 752 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů si žalobkyně a žalovaný sjednali smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, ohledně níž se dostane žalovaný do prodlení s tím, že tato smluvní pokuta je splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k jejímu zaplacení a dále bylo sjednáno, že souhrn veškerých smluvních pokut, které je žalobkyně oprávněna takto požadovat, činí maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle smlouvy o úvěru měla žalobkyně dále právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou každé splátky o délce 15 dnů, s tím, že tato náhrada nákladů je splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů si pak žalobkyně a žalovaný sjednali, že automaticky dojde k zesplatnění úvěru, kdy se ke dni zesplatnění stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů a kdy ke dni zesplatnění se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru splatné nejpozději ke dni zesplatnění, tj. datum. Žalobkyně pak měla, dle smlouvy o úvěru, rovněž právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Návrh na uzavření smlouvy byl žalobkyní akceptován dne datum. Oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře bylo žalovanému doručeno dne datum /viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru a č. l. 10-12 spisu, oznámení o schválení úvěru, včetně základních parametr úvěru na č. l. 8 spisu, splátkový kalendář na č. l. 9 spisu, předsmluvní formulář na č. l. 23-25 spisu, dodatek číslo k návrhu smlouvy o úvěru na č. l. 27-28 spisu, informace o podpisu na dálku na č. l. 26 spisu, doklad o vyplacení úvěru na č. l. 33 spisu, úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu na č. l. 29 spisu/. Žalovaný byl před poskytnutím úvěru dne datum kontrolován v registru příjmení a nebyl zjištěn žádný záznam /viz výpis záznamů z registru příjmení na č. l. 31 spisu/. Žalovaný při uzavírání smlouvy, v rámci zkoumání jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, uvedl, že jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání je 19 333 Kč, pravidelné výdaje se rovnají výdajům životního minima 3 860 Kč, náklady na bydlení jsou 2 603 Kč a žádné další výdaje nemá. Žalobkyně volné zdroje žalovaného spočetla na částku 11 870 Kč. Dále žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči, nemá žádnou vyživovací povinnost, nesplácí žádné úvěry ani zápůjčky a je svobodný. Pokud jde o zaměstnání, žalovaný uvedl, že pracuje na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou u společnosti právnická osoba, IČO /viz hodnocení klienta na č. l. 32 spisu, kopie OP žalovaného na č. l. 20-21 spisu/. příjmení příjem žalovaného ze zaměstnání za měsíc duben 2021 činil 6 956 Kč, za měsíc květen 2021 činil 15 806Kč, za měsíc červen 2021 činil 20 453 Kč a za měsíc červenec 2021 činil 21 853 Kč/viz potvrzení o připsání mzdy na č. l. 59-61 spisu/. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil a žalobkyni tak ke dni zesplatnění dlužil celkem na jistině a úrocích 116 052,75 Kč, smluvní pokutu ve výši 998 Kč a náhradu nákladů ve výši 400 Kč. Po zesplatnění žalobkyně žalovanému naúčtovala smluvní pokutu ve výši 0,1% dlužné jistiny 116 052,75 Kč počínaje dnem datum do dne vyhotovení žaloby, celkem tedy 15 898,85 Kč. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne datum, která byla téhož dne odeslána /viz předžalobní výzva na č. l. 16 spisu a poštovní podací arch na č. l. 30 spisu/.

4. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

6. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

8. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

9. Podle , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne datum částku ve výši 100 000 Kč. Žalobkyně však v řízení dostatečně neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla žalovanému úvěr po posouzení řádném a odborném posouzení jeho schopnosti úvěr splácet. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Žalobkyně v daném případě zjistila a doložitelně ověřila pouze příjmy žalovaného, a to zejména na základě jím předložených výplatních pásek. Žádné výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly a žalobkyně zde vyšla ohledně výdajů pouze z částky odpovídající životnímu minimu, tedy 3 860 Kč. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně, pokud je o bytové poměry, vycházela z informace, že žalovaný bydlí s rodiči a jeho výdaje na bydlení představují částku 2 603 Kč, ovšem žádným způsobem si tyto informace neověřil, ačkoli právě výdaje na bydlení tvoří základní a podstatnou položku výdajů, kterou je vždy třeba pečlivě zjišťovat. Lze uzavřít, že žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením žalovaného, který jí sdělil své výdaje na bydlení, které jsou s ohledem na běžný chod věcí zcela nepravděpodobně nízké a dále ohledně běžných výdajů vycházela z částky představující životní minimum, aniž by si reálné výdaje jakkoli ověřila, např. výpisem z účtu žalovaného. Pokud vezmeme v úvahu průměrnou cenu nájmů, růst cen nemovitostí, růst cen energií, jaké jsou běžné výdaje za stravu, služby, ošacení, na dopravu, zájmové aktivity apod., jsou celkové měsíční výdaje žalovaného ve výši 6 463 Kč krajně nepravděpodobné. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz příjmení, L.; příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo).

15. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně sice s žalovaným uzavřela smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na základě níž přenechala žalovanému jistinu ve výši 100 000 Kč a žalovanému měla vzniknout povinnost poskytnuté peněžní prostředky spolu s příslušenstvím vrátit, smlouva o úvěru však nebyla platně sjednána. Pokud žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, bylo dané právní jednání od počátku absolutně neplatné. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně ani nárok na příslušenství ve formě úroků, ani smluvní pokuty, jakožto i na jiné poplatky v této smlouvě zakotvené. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných smluvních úroků, smluvních pokut, nákladů souvisejících s prodlením, jakož i v části požadovaných úroků z prodlení zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

16. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb., tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.

17. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. (N 113/53 Sb. n. u. 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. , zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. , Sb. n. u. sv. 7, str. 87, , Sb. n. u. sv. 13, str. 131, , , ). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“

18. Zákon číslo Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

19. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

20. Ke stejnému závěru dospěl druhý senát Soudního dvoru Evropské unie v rozsudku ze dne datum, OPR- právnická osoba GK, C číslo, ECLI:EU:C: číslo, dle kterého„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (…)“.

21. Soud má tedy za to, že v  zákona o spotřebitelském úvěru č. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. - 97).

22. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 100 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Žalovaný, který poskytnuté peněžní prostředky nevrátil a na úkor žalobkyně se bezdůvodně obohatil, je povinen žalobkyni vrátit plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy v částce 100 000 Kč. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění ( o. z.). Výzva k úhradě byla žalovanému odeslána dne datum. Soud proto přiznal žalobkyni též podle o. z. ve výši dle ustanovení , zákonný úrok z prodlení od datum (tj. po uplynutí přiměřené lhůty 3 dnů od doručení výzvy v souladu s  o. z.) do zaplacení, který by k tomuto dni činil 11,75% ročně. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně a vzhledem tomu, že je soud návrhem vázán, přiznal žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 100 000 Kč od datum do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu byl uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení zamítnut.

1. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení za použití ustanovení a žalobkyni, která byla ve věci částečně úspěšná, přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení odpovídající rozdílu poměru jejího úspěchu a neúspěchu ve výši celkem 10 465,86 Kč. Celkové náklady řízení by činily 40 618Kč. Z toho jednak soudní poplatek 6 668Kč, odměna za zastupování advokátem za tři úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení, dále paušální částka náhrady hotových výdajů 1 200Kč za 4 úkony právní služby po 300 Kč, to vše podle ustanovení , , , ., , d), , advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. A cestovné na trase obec – obec a zpět, celkem 100 km osobním vozem Peugeot registrační značka při průměrné spotřebě 4,1/100km vyhláškové ceně paliva 36,10Kč a náhradním koeficientem 4,7Kč k jednání soudu dne datum a náhrada za promeškaný čas na cestě k soudu a zpět 400Kč. Vše navýšeno o 21% DPH. Je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci dle ustanovení zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. započítat do míry úspěchu neúspěchu též příslušenství pohledávky (srov. viz nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. ). Žalobkyně se žalobou původně domáhala zaplacení částky celkem ve výši 133 348 Kč s příslušenstvím. V konečném rozhodnutí pak žalobkyni byla přiznána částka 100 000 Kč, sestávající se pouze z jistiny 100 000 Kč a úroky z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od datum do zaplacení. Za tohoto stavu lze žalobkyni považovat za procesně úspěšnou pouze v určitém rozsahu, kdy po odečtení úspěchu a neúspěchu tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu 45,45 %, soud tak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 461Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím splněny řádně a včas, lze se jejich výkonu domáhat podáním návrhu u soudu ( ) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (, o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů) u soudního exekutora.