Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 116/2022-61
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 6 978 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 6 000 Kč od 9. 2. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 %, v této části se žaloba zamítá.
III. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 227,75 Kč, v této části se žaloba zamítá.
IV. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a částky 978 Kč, v této části se žaloba zamítá.
V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 6 000 Kč od 9. 2. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 %, v této části se žaloba zamítá. III. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 227,75 Kč, v této části se žaloba zamítá. IV. Domáhal-li se žalobce po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a částky 978 Kč, v této části se žaloba zamítá. V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 24. 6. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 000 Kč od 9. 2. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 227,75 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 150 Kč, částku 978 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba, IČO, uzavřela na základě žádosti o online půjčku na stránkách webová adresa s žalovanou dne 28. 7. 2021 smlouvu o úvěru číslo platnou ke dni 28. 7. 2021, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky a na jejímž základě poskytla žalované bezhotovostní úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit dlužnou částku s příslušenstvím v celkové výši 6 000 Kč do 27. 8. 2021. Žalovaná sjednanou částku neuhradila řádně a včas.
3. Pohledávka za žalovanou byla žalobci postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021, což bylo žalované oznámeno. Před podáním žaloby byla žalované zaslána upomínka ze dne 2. 6. 2022.
4. Ve věci byl vydán platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná dne 24. 7. 2022 odpor, doplněný dne 22. 8. 2022, ve kterém uvedla, že je pravdou, že uzavřela elektronicky smlouvu s právním předchůdcem žalobce. Tehdy byla ve velmi špatné finanční situaci a její tehdejší přítel ji k půjčce donutil a ona se nedokázala bránit. Když utíkala od přítele, zabavil jí veškeré dokumenty, proto nemá k dispozici ani smlouvu či obchodní podmínky. Žádala právního předchůdce žalobce o zaslání dokumentů mailem, ale nebylo na to reagováno. Dále žalovaná podotkla, že při uzavírání úvěru nebyla nijak zkoumána její úvěruschopnost, nebyly po ní vyžadovány žádné doklady o jejích platbách, pouze provedla kontrolní platbu z jejího bankovního účtu.
5. Na výzvu soudu k doplnění, jakým způsobem žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované žalobkyně dne 30. 8. 2022 (č.l. 58) uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úrvěruschopnost žalované nahlížením do registrů (insolvenční rejstřík, bankovní registr klientských informací, nebankovní registr kienteksých informací). K tomu však nedoložila žádné důkazy.
6. Soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o.s.ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.
7. Z provedených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav.
8. právnická osoba, poskytla žalované dne 28. 7. 2021 převodem na účet peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč (viz výpis z účtu na č.l. 24-25), a to na základě smlouvy o úvěru (viz smlouva č.l. 22-23, obchodní podmínky na č.l. 14-21). Ve smlouvě se žalovaná zavázala vrátit původnímu věřiteli částku 6 000 Kč, když délka splatnosti činila 30 dnů, tedy do 27. 8. 2021. Žalovaná nehradila řádně a včas, na což byla upomínána (viz upomínka na č.l. 26, 27).
9. právnická osoba postoupila pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek č.l. 31-44 spisu). Toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 11. 2. 2022 (č.l. 29-30).
10. Předžalobní výzva byla na adresu žalované odeslána dne 2. 6. 2022 doporučeně (č.l. 28).
11. Žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitel řádně zjišťoval a posuzoval majetkové a osobní poměry žalované.
12. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
14. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
15. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka důsledně nezkoumala výdaje žalované. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.
16. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 6 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně stran dosavadního splácení žalované, které žalovaná nijak nezpochybnila, že na dlužnou částku nebylo hrazeno ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
17. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).
18. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
19. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
20. Žalobkyně byla ve sporu převážně úspěšná a současně odeslala žalované předžalobní upomínku, má proto právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud stanovil výši odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění.
21. Náklady řízení spočívají v odměně advokáta za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby a výzva k plnění) po 200 Kč, podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v náhradě hotových výdajů advokáta podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony po 100 Kč, to vše navýšeno podle § 137 odst. 1, 2 o. s. ř. o 21 % daň z přidané hodnoty. K těmto nákladům je potřeba připočíst náhradu na zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem náklady řízení činí 1 489 Kč.
22. Výrok o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci výše uvedenou částku s příslušenstvím a uhradit mu náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.
23. Výrok o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení k rukám advokáta vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř., kde se uvádí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (ustanovení § 202 o. s. ř.).
Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.