Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 71/2022-59

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 9 072 Kč s příslušenstvím,

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 310 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 1 762 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 7 310 Kč ve výši 8,25 % p.a. od 16. 4. 2021 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů částku 5 649,44 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 310 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 1 762 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 7 310 Kč ve výši 8,25 % p.a. od 16. 4. 2021 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů částku 5 649,44 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobkyně se žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručenou soudu dne 9. 2. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 9 072 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozhodnutí a dále úhrady nákladů řízení ve výši 6 934 Kč. Žalobkyně tvrdila, že dne 15. 2. 2022 uzavřela s žalovaným smlouvu ke službě anonymizováno účet – Smlouvu o nákupním účtu ve znění všeobecných obchodních podmínek pro zákazníky a ceníku platných ke dni uzavření smlouvy. Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku. Žalobce je právnickou osobou poskytující zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení. Objednávku služby, kterou žalobce nabízí, lze provést na stránkách vybraného e-shopu při objednání zboží a žalobkyně má s těmito vybranými obchody uzavřenu rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je postoupení práv těchto obchodů požadovat po zákazníkovi zaplacení celkové kupní ceny vzniklé na základě kupní smlouvy. Dle této smlouvy se žalobkyně zavazuje uhradit obchodům kupní cenu za zákazníka a ten se v případě, že od kupní smlouvy neodstoupení do 14 dnů od doručení zboží, zavazuje uhradit žalobkyni kupní cenu. Žalovaný zároveň využil i služby anonymizováno karta, kterou si žalovaný prostřednictvím účtu objednal. Karta je platební prostředek, kterým lze zaplatit zboží kupní cenu prostřednictvím účtu, kdy celkový limit pro platby je dán zůstatkem na účtu. Na základě smlouvy o účtu byla žalovanému zřízena služba anonymizováno nákupní účet s limitem odložených plateb žalovaného až 10 000 Kč. Žalovaný využil celkem služby ve výši 7 310 Kč, kdy žalovaný se zavázal uhradit kupní cenu včetně případného poplatku za prodloužení splatnosti v případě, že si zboží po 14denní lhůtě ponechá. Žalovaný neuhradil ničeho a dlužná částka zahrnuje dlužnou jistinu ve výši 7 310 Kč a dlužné poplatky ve výši 1 762 Kč. Žalobce zaslal žalovanému dne 24. 11. 2021 předžalobní výzvu k úhradě.

2. Okresní soud v Kroměříži dne 15. 2. 2022 vydal ve věci elektronický platební rozkaz č.j. -8, který byl usnesením ze dne 5. 4. 2022 zrušen v souladu s ustanovením ve spojení s ustanovením , (dále jen ). Usnesením ze dne 5. 5. 2022, č.j. -37 byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě.

3. Na výzvu soudu žalobkyně dne 20. 6. 2022 (č.l. 50-53) svou žalobu doplnila tak, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když sama aktivně zjišťovala a ověřovala ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli v dostupných i neveřejných rejstřících platební morálku klienta. Vychází též z historických informací o spotřebiteli. Osobní údaje pak byly ověřeny dle fotokopií dokladů totožnosti žalovaného. Žalobkyně ověřovala platební morálku žalovaného jednak z interní databáze žalobce, jednak na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, ve kterých žalovaný uvedl měsíční příjem ve výši 27 000 Kč a výdaje 3 000 Kč a splátkové zatížení mimo žalobce ve výši 6 000 Kč. Dále provedla žalobkyně lustraci v insolvenčním rejstříku, příjmení, příjmení a dalších registrech. K tomu předložila výstup z interního systému k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vytištěný dne 10. 6. 2022.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil zvláštní doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu , (dále jen ) za doručovací adresu místo jeho trvalého bydliště, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalovanému byla žaloba doručena na uvedenou adresu do vlastních rukou uplynutím desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti ve smyslu odst. odst. 2 ve spojení s  Z vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. ). Následně bylo stejným způsobem žalovanému doručeno předvolání k prvnímu jednání nařízenému na den 29. 8. 2022.

5. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Právní zástupce žalobkyně, který se řádně dostavil, navrhl, aby bylo žalobě vyhověno v plném rozsahu a žalobkyni byly přiznány náklady řízení ve výši 9 112 Kč. Po poučení dle , 3 ohledně důkazní povinnosti k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného odkázal na podané vyjádření a obsah spisu a uvedl, že nemá návrhů na doplnění dokazování.

6. Žalobkyně neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve svém vyjádření žalobkyně tvrdila, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného, doložila však pouze výstup z interního systému k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vytištěný dne 10. 6. 2022. Tvrzené příjmy a výdaje žalovaného nebyly doloženy žádnými doklady, a to ani u jednání po výzvě soudu dle , 3 Stejně tak nebyl doloženy žádné jiné doklady k danému tvrzení. Pokud žalobkyně vycházela z neověřených údajů poskytnutých žalovaným, měla mít objektivně pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti.

7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

8. Dne 15. 2. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva k službě anonymizováno (viz smlouva na č.l. 13-14), a to ve znění všeobecných obchodních podmínek (č.l. 15-19, č.l. 24-27) a všeobecných obchodních podmínek ke kartě anonymizováno (č.l. 20-23). Součástí ujednání byl i ceník (č.l. 28-29). Žalovanému bylo za únor 2021 (viz č.l. 30) vyúčtováno celkem 10 474, 01 Kč se splatností 15. 3. 2021, kdy z této částky činila smluvní pokuta částku 2 830,01 Kč a poplatek za prodlení 1 286 Kč; dále vyúčtování za březen 2021 (viz č.l. 31) na částku 1 896,52 Kč splatnou dne 15. 4. 2021. Z této částky činila smluvní pokuta 468,52 Kč a poplatek za prodlení částku 476 Kč. Dopisem ze dne 24. 11. 2021 (viz č.l. 32 -33) byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby. Ve výzvě byl dluh po splatnosti vyčíslen na částku 11 227,57 Kč s příslušenstvím, který měl být uhrazen do 7 dnů od datace výzvy.

9. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 24. 11. 2021 (viz č.l. 32-33).

10. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení , (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle , o spotřebitelském úvěru.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem.

12. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle i ustanovení , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. ). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. ,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.

13. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence

v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných

a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. ).

14. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že žalobkyně důsledně nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného a neposuzovala jeho schopnost splácet poskytnuté peněžní prostředky. Žalobkyně tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

15. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy, a to konkrétně ve výši 7 310 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, ohledně jeho splácení. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni jistinu ve výši 7 310 Kč v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.

16. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).

17. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

18. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením , podle míry úspěchu ve věci. Odměna advokáta dle ve znění účinném od 1. 7. 2014, tj. ve znění spočívá v odměně advokáta za 4 úkony právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení, výzva k úhradě před podáním žaloby, sepis a podání žaloby, účast u soudního jednání), kdy jeden právní úkon činí 1 500 Kč, dále v náhradě hotových výdajů advokáta podle za 4 úkony po 300 Kč, to vše navýšeno podle , 2 o 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1 512 Kč. K těmto nákladům je potřeba připočíst náhradu na zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč Celkem náklady řízení činí 9 112 Kč.

20. Žalobkyně však byla ve sporu úspěšná co do částky 7 310 K č (tj. v rozsahu 81 %) a žalovaný co do částky 1 762 Kč (tj. v rozsahu 19 %). Po odečtení úspěchu žalovaného od neúspěchu žalobce má žalobce právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 62 %, což z částky 9 112 Kč činí částku 5 649,44 Kč.

21. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci výše uvedenou částku s příslušenstvím a uhradit mu náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ustanovení , kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.

22. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení k rukám advokáta vychází z ustanovení , kde se uvádí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.