Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 82/2022-24
Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 20 030,33 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se do částky 8 530, 32 s příslušenstvím zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 11 500,01 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 17. 1. 2020 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 315,60 Kč.
Odůvodnění:
I. Žaloba se do částky 8 530, 32 s příslušenstvím zamítá. II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 11 500,01 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 17. 1. 2020 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 315,60 Kč.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím
s odůvodněním, že její právní předchůdkyně právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným uzavřela dne 16. 11. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému v hotovosti se splatností 16. 1. 2020 poskytnuta částka 15 000 Kč. Žalovaný svou povinnost splatit celkovou částku 27 888 Kč řádně včetně kapitalizovaného smluvního úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Žalobkyně se domáhá také kapitalizované smluvní pokuty 0,1% denně za dobu od 17. 1. 2020 do 11. 6. 2021 celkem ve výši 6 773,99 Kč Smlouvou ze dne 19. 7. 2021 byla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena pohledávka za žalovaným, který o tom byl písemně informován. Žalovaný uhradil na svůj dluh pouze 3 499,99 Kč.
2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Z žádosti o úvěr ze dne 15. 11. 2018 (č.l. 13) soud zjistil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč, uvedl mzdu ve výši 11 957 Kč, rodičovský příspěvek 8 100 Kč, ostatní příspěvky 10 000 Kč, jiné příjmy 4 792 Kč, celkové příjmy pak 37 849 Kč; náklady bydlení 8 500 Kč, náklady osobní 12 000 Kč, splátky 2 700 Kč, telefon 650 Kč, celkem 23 850 Kč. Ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 11. 2018 (č.l. 14-15), bylo zjištěno, že právní předchůdkyní žalobkyně se zavázala poskytnou žalovanému úvěr 15 000 Kč za poplatek 12 788 Kč, žalovaný se jej zavázal splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč se splatností do 16. 1. 2020, dlužník ve smlouvě potvrdil, že úvěr převzal v hotovosti v místě bydliště. Z potvrzení ze dne 30. 7. 2021 (č.l. 17) soud zjistil, že právní předchůdkyní žalobkyně potvrdila zaplacení kupní ceny za pohledávku. Z oznámení ze dne 5. 8. 2021 (č.l. 18) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku postoupila na žalobkyni. Ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohami ze dne 19. 7. 2021 (ISAS) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni.
4. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 16. 11. 2018 na základě smlouvy částku 15 000 Kč. Žalovaný byl povinen úvěr splatit do 16. 1. 2020, tedy 14 měsíců od poskytnutí, dostal se do prodlení a právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Žalovaný uhradil pouze částku 3 499,99 Kč.
5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – anonymizováno právnická osoba anonymizováno v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován
v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru.
11. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (právnická osoba v . jméno příjmení a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11 by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
12. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale současně nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat ani jí požadovanou smluvní pokutu (kapitalizovanou ve výši 6 773,90 Kč nebo kapitalizovaný úrok ve výši 13 915,50Kč.
13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 11 500,11 Kč, když žalovaný z původních 15 000 Kč uhradil 3 499,99 Kč, poskytnutém právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalobkyně má na základě postoupení pohledávky podle § 1879 o.z. jako ochuzená ze strany žalovaného právo na vydání nesplacené jistiny ve výši 11 500,11 Kč. Soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 11 500,11 Kč a žalobu pro částku 8 530,32 Kč spolu s příslušenstvím zamítl.
14. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
15. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky z 57 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení snížené na 14%. Celkové náklady řízení dosáhly výše 2 254 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 420 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za dva úkony právní služby spočívající v převzetí věci a sepisu žaloby a výzvy k plnění (3x 500 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč) a částky ve výši 378 Kč odpovídající 21 % DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě. V odvolání musí být uvedeno, kdo je podává, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá. Odvolání musí být podepsáno a datováno.