Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 103/2022-19
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 6 152,46 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 200 Kč od 5. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 2 952,46 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 210,32 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 247,63 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 583,91 Kč od 20. 7. 2021 do 4. 11. 2021 a z částky 1 383,91 Kč od 5. 11. 2021 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 200 Kč od 5. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 2 952,46 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 210,32 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 247,63 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 583,91 Kč od 20. 7. 2021 do 4. 11. 2021 a z částky 1 383,91 Kč od 5. 11. 2021 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 6 152,46 Kč, sestávající z částek 4 583,91 Kč jako nesplacené jistiny a 1 095,55 Kč jako smluvní pokuty, a to spolu s tzv. kapitalizovaným úrokem ve výši 4 210,32 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 247,63 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 583,91 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč, když uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 14. 8. 2019 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba, IČO (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 11 144 Kč, z toho 6 000 Kč jako samotný úvěr a 5 144 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového rizika a inkasního poplatku, a to formou 14 měsíčních splátek po 796 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 14. 10. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když z titulu předmětné smlouvy uhradil toliko částku 2 800 Kč, která byla započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků. Strany si ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaný poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinen zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně, kterou žalobkyně požadovala pouze za dobu od 15. 10. 2020 do 10. 6. 2021 v kapitalizované výši 1 095,55 Kč. Dluh žalovaného se stal splatným nejpozději dne splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dnem 14. 10. 2020, od 15. 10. 2020 se tak žalovaný dostal do prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021, uzavřené mezi bankou a žalobkyní, došlo s účinnosti k témuž dni k převedení pohledávky na žalobkyni, tato změna na straně věřitele byla žalovanému oznámena dne 5. 8. 2021. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné Žádosti o úvěr, do které uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem Žádosti o úvěr. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 26. 4. 2022, č. j. 42 C 103/2022-11, vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a o.s.ř., souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 12. 5. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
4. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 14. 8. 2019 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 14. 8. 2019 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, žalovaný se naopak zavázal vrátit bance celkem částku 11 144 Kč, z toho 6 000 Kč jako samotný úvěr a 5 144 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového rizika a inkasního poplatku, a to formou 14 měsíčních splátek po 796 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 14. 10. 2020. Žalovaný pak písemně v rámci samotné smlouvy prohlásil, že uvedené prostředky od banky převzal. Žalovaný zaplatil na uvedenou smlouvu částku 2 800 Kč, která byla započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků, přičemž následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla se žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětnou pohledávku za žalovaným, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalovanému oznámeno bankou. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným v Žádosti o úvěr, kdy správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem této žádosti a doložil svou pracovní smlouvou a výplatními páskami. Podle žádosti měl být žalovaný svobodný, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl bydlet v nájmu, měl být řádně zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 24 252 Kč, jeho pravidelné měsíční náklady měly činit 6 000 Kč, z toho 2 000 Kč na bydlení a 4 000 Kč na dopravu, jídlo a další osobní náklady.
5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 6 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla při uzavírání smluv k dispozici pouze jeho potvrzení o výši čistého příjmu ze zaměstnání, které v řízení ani nepředložila, nicméně i tak má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo v daném případě dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebyly prověřovány skutečné výdajové poměry žalovaného, když částka 2 000 Kč za bydlení včetně nákladů na energie se jeví soudu jako nepřiměřeně nízká, pokud žalovaný měl bydlet v nájmu sám, rovněž tak nebyly prověřovány případné další úvěrové zatížení žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když žalobkyně již v samotné žalobě jednoznačně vyplývá, že tato její tvrzení jsou úplná a žalobkyně k prokázání svých tvrzení žádné další důkazy nemá.
11. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla celkem částku 6 000 Kč, přičemž tento vrátil žalobkyni částku 2 800 Kč a ke dni vyhlášení rozsudku žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) nadále dluží částku 3 200 Kč (6 000 Kč – 2 800 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem ze dne 18. 10. 2021. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 20. 10. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 25. 10. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 4. 11. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 5. 11. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě požadovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, když k prvnímu dni prodlení byla v souladu s vládním nařízením č. 351/2013 Sb. výše repo sazby sice vyšší, nicméně soud je v civilním sporném řízení vázán žalobou a nemůže přiznat více, než je skutečně žalováno. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
12. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaného na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
13. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 3 200 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žalobu zamítnuta, činí 2 952,46 Kč s příslušenstvím v podobě úroků a úroků z prodlení, tj. mimo jiné i pro kapitalizovaný úrok ve výši 4 210,32 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 247,63 Kč za dobu od 15. 10. 2020 do 11. 6. 2021. Soud přitom v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015, přihlédl při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení právě k tomuto příslušenství, přitom i bez další kapitalizace požadovaných úroků ke dni rozhodování soudu je zřejmé, že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.