Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 11/2022-34
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 25 280,40 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25.280,40 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 100 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.047,87 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18.200 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2.464 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25.280,40 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 100 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.047,87 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18.200 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2.464 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 25 280,40 Kč (jako součtu jistiny úvěru ve výši 18 200 Kč a smluvní pokuty ve výši 7 080,40 Kč), a to spolu s 100 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.047,87 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18.200 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, když uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 14. 9. 2017 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba, IČO (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 33 800 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotný úvěr a 13 800 Kč jako náklady spotřebitelského úvěru, jenž byly představovány součtem kapitalizovaných smluvních úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy, poplatku za správu úvěru, poplatku za uzavření smlouvy a poplatku za hotovostní inkaso splátek, a to formou 13 měsíčních splátek po 2 600 Kč. Splatnost celého závazku připadla na 14. 10. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když z titulu předmětné smlouvy uhradil toliko částku 15 500 Kč, která byla v souladu se smlouvou a předpisem splátek započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny (co do částky 1 800 Kč a na příslušenství co do částky 13 700 Kč), tak na úhradu příslušenství a poplatků. Strany si ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaný poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinen zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně, kterou žalobkyně požadovala pouze za dobu od 15. 10. 2018 do 8. 11. 2019 v kapitalizované výši 7 080,40 Kč. Dluh žalovaného se stal splatným nejpozději dne splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dnem 14. 10. 2018, od 15. 10. 2018 se tak žalovaný dostal do prodlení. Ve vztahu k částce 256 Kč představující účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky žalobkyně uvedla, že nejprve vyvíjela snahu vyřešit celou záležitost mimosoudně, kdy v dopise ze dne 17. 8. 2021 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky Zároveň byl žalovaný informován o tom, že v případě jeho nesoučinnosti bude žalobkyně nárokovat úhradu účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky, o jejichž výši byl žalovaný v dopise informován (odchozí dopis 39 Kč, odchozí dopis doporučeně 50 Kč, odchozí telefonický hovor 72 Kč, osobní návštěva 217 Kč). Žalobkyně v řízení nárokuje 39 Kč za odeslaný obyčejný dopis v počtu 1a cestu pověřeného terénního pracovníka věřitele na kontaktní adresu dlužníka z důvodu osobní návštěvy v počtu 1). Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu původního věřitele, tj. společnosti právnická osoba, tvořená divizí spotřebitelských úvěrů převedena na společnost právnická osoba, IČO, následně pak byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 5. 8. 2021. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně na výzvu soudu podáním ze dne 2. 2. 2022 doplnila, že smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné Žádosti o úvěr, do které uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem Žádosti o úvěr. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývala k úhradě případných ostatních závazků částka ve výši 7 450 Kč, v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 2 600 Kč, tedy zhruba necelá 1/3 zůstatku příjmu žalovaného. Žalovanému tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, dle jeho tvrzených údajů, měsíčné zůstat cca 4 850 Kč, kterými mohl volně disponovat. Za dané situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaným byly k Žádosti o úvěr, předloženy obchodnímu zástupci původního věřitele dokumenty k ověření totožnosti a měsíčních výdajů žalovaného. Takový postup je možné označit za postup, při němž byla vynaložena odborná péče v dostatečném rozsahu. Z uvedeného tedy plyne, že právní předchůdce žalobkyně aktivně zjišťoval finanční poměry žalovaného, postup vyžadovaný zákonem č. 257/2016 Sb. beze zbytku dodržela a bonita žalovaného byla před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřena.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
1. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Vzhledem však k tomu, že se na straně žalovaného v řízení vyskytl tzv. cizí prvek, když žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, soud rovněž zkoumal, zda je z pohledu mezinárodního práva příslušný rozhodnout danou věc. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou přitom není uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech smluvních závazkových vztahů, resp. spotřebitelských smluv, nicméně jak Česká republika, tak Slovensko jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 69, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Příslušnost českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly II, oddílu 8, článku 26 bodu 1 (podle něhož není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní; to neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný) a článku 28 bodu 1 nařízení (podle něhož pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení). Dle názoru soudu by totiž v daném konkrétním případě nebyla dána příslušnost českého justičního orgánu k projednání a rozhodnutí ve věci, když ve smyslu kapitoly II, oddílu 4, článku 18, bodu 2 nařízení, u spotřebitelských smluv může smluvní partner spotřebitele podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Žalobkyně sice podala žalobu u českého soudu, aniž by žalovaný měl na území ČR trvalé bydliště, nicméně vzhledem k tomu, že se nejednalo o výlučnou příslušnost ve smyslu kapitoly II, oddílu 6 nařízení, kdy by soud mohl prohlásit bez návrhu, že není příslušný, doručil soud žalobu žalovanému a vyzval jej k vyjádření ve věci, přitom žalovaný návrh na vyslovení nepříslušnosti českých soudů nepodal, stejně tak neučinila ani žalobkyně. Proto má soud za to, že lze konstatovat, že žalovaný se řízení před českým soudem účastní a tímto jejím jednáním byla založena jeho příslušnost projednat tento spor vyplývající ze spotřebitelské smlouvy mezi účastníky, tak místní příslušnost zdejšího soudu. Článek 28 totiž upravuje jednak povinnost soudu přezkoumat svou příslušnost v případě, kdy je před ním žalována osoba s bydlištěm v členském státě, která se řízení neúčastní, a zadruhé zakotvuje povinnost učinění všech nezbytných kroků k doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti v dostatečném předstihnu, který žalovanému umožňuje přípravu na jednání před soudem (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2970). Doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti zároveň představuje předpoklad možného založení pravomoci podle čl. 26 nařízení Brusel I, který upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, že se žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní a podřídí se tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu. Příslušnost založená podle čl. 26 nařízení Brusel I má přitom s výjimkou výlučné příslušnosti podle čl. 24 přednost před ostatními pravidly příslušnosti (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2966; MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition. Munich: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 521 523).
3. Soud ve věci usnesením ze dne 17. 1. 2022, č. j. 42 C 11/2022-10, vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a o.s.ř., souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 10. 5. 2022 prostřednictvím dožádaného soudu, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 14. 9. 2017, Standartních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 9. 2017, listiny označené jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 14. 9. 2017, včetně předpisu splátek k této smlouvě, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba, IČO, poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které tento převzal hotově v den uzavření smlouvy, přitom žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 34 600 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotný úvěr, 800 Kč jako poplatek za uzavření smlouvy, který byl uhrazen žalovaným již při podpisu smlouvy, 4 400 Kč poplatek za správu úvěru, 3 800 Kč poplatek za hotovostní výběr splátek a dále úroky za poskytnutí úvěru ve výši úrokové sazby 23,72 % ročně, tj. v přepočtu 28 % z jistiny za období, za které je úvěr poskytován, a to formou 13 měsíčních splátek; ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 189,38 %. V článku V. smlouvy je dále sjednáno, že v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek úvěru nebo zesplatněné jistiny je dlužník povinen zaplatit bance i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ohledně částky, s níž je dlužník v prodlení.
5. Přiznáním k dani z příjmu žalovaného za rok 2016, čestným prohlášením žalovaného ze dne 14. 9. 2017, výdajovými pokladními doklady ze dne 4. 7. 2017, 2. 8. 2017 a 3. 9. 2017 vystavenými právnická osoba příjmení, IČO, Žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 14. 9. 2017, je dále v řízení prokázáno, že při sjednávání úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet daňovým přiznáním žalovaného za rok 2016, z něhož vyplývalo, že v roce 2016 soukromě podnikal a jeho základ daně činil částku 60 500 Kč, měl dvě vyživovací povinnosti k nezl. dětem, dále měla k dispozici doklady o tom, že v období od 7/2017 do 9/2017 byla žalovanému vyplacená právnická osoba příjmení měsíčně v průměru částka 11 950 Kč jako odměna za vykonanou práci, dále žalovaný čestně prohlásil, že na nájem a energie měsíčně přispívá částku 1 000 Kč měsíčně, podle své žádosti o poskytnutí úvěru měl být žalovaný svobodný, měl mít dvě vyživovací povinnosti, měl bydlet u rodičů.
6. Notářským zápisem spisová značka anonymizováno číslo sepsaným dne 27. 9. 2018 titul jméno příjmení, notářkou se sídlem v obec, výpisem z obchodního rejstříku společnosti právnická osoba, IČO, výpisem z obchodního rejstříku společnosti žalobkyně, smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností právnická osoba a žalobkyní dne 19. 7. 2021, včetně přílohy obsahující seznam postupovaných pohledávek, potvrzením o úplatě ze dne 30. 7. 2021, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 5. 8. 2021 včetně kopie poštovního podacího archu, je pak v řízení prokázáno, že dne 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti právnická osoba, tvořená divizí spotřebitelských úvěrů, převedena na společnost právnická osoba, IČO, následně pak byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 5. 8. 2021.
7. Dopisem ze dne 17. 8. 2021, Výpisem úkonů mimosoudního vymáhání ze dne 22. 11. 2021, jakož i předžalobní upomínkou ze dne 18. 10. 2021 a kopií poštovního podacího archu ze dne 20. 10. 2021 bylo dále v řízení dále prokázáno, že nejprve samotná žalobkyně písemně a následně i osobní návštěvou pověřeného pracovníka v místě bydliště žalovaného uvedeném ve smlouvě se pokoušela vymoci ještě před podáním žaloby nezaplacený dluh žalovaného, následně právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 30 928,27 Kč s příslušenstvím nejpozději do 1. 11. 2021 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.
8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
9. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 14. 9. 2017 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 14. 9. 2017 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaný se naopak zavázal vrátit bance celkem částku 34 600 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotný úvěr, 800 Kč jako poplatek za uzavření smlouvy, který byl uhrazen žalovaným již při podpisu smlouvy, 4 400 Kč poplatek za správu úvěru, 3 800 Kč poplatek za hotovostní výběr splátek a dále úroky za poskytnutí úvěru ve výši úrokové sazby 23,72 % ročně, tj. v přepočtu 28 % z jistiny za období, za které je úvěr poskytován, a to formou 13 měsíčních splátek nejpozději do 14. 10. 2018; ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 189,38 %. Žalovaný pak písemně v rámci samotné smlouvy prohlásil, že uvedené prostředky od banky převzal. Žalovaný zaplatil na uvedenou smlouvu částku 15 500 Kč, která byla započtena bankou zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků, přičemž následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla se žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětnou pohledávku za žalovaným, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalovanému oznámeno bankou. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným v Žádosti o úvěr, kdy správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem této žádosti a doložil svým čestným prohlášením, potvrzením o dani z příjmu za r. 2016 a doklady o příjmu za dobu od 7-9/2017. Podle žádosti měl být žalovaný svobodný, měl mít dvě vyživovací povinnosti, měl bydlet u rodičů, kterým měl na bydlení přispívat částkou 1 000 Kč, měl podnikat jako OSVČ s daňovým základem pro rok 2016 ve výši 60 500 Kč.
10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle ust. § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
13. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a lze jí proto zcela vyhovět. Mezi stranami sporu, tady mezi právní předchůdkyní žalobkyně, jako podnikatelem, a žalovaným při uzavírání smlouvy v postavení fyzické osoby, byla platně dne 14. 9. 2017 uzavřena smlouva o úvěru dle § 2 395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na podkladě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelný hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný při podpisu smlouvy předmětné peněžní prostředky převzal a ve smlouvě se zavázal uhradit dlužnou jistinu ve výši 20 000 Kč a dále pak náklady spotřebitelského úvěru v celkové výši 14 600 Kč, z toho 800 Kč jako poplatek za uzavření smlouvy, 4 400 Kč poplatek za správu úvěru, 3 800 Kč poplatek za hotovostní výběr splátek a dále úroky za poskytnutí úvěru ve výši úrokové sazby 23,72 % ročně, tj. v přepočtu 28 % z jistiny za období, za které je úvěr poskytován, a to formou 13 měsíčních splátek nejpozději do 14. 10. 2018 s tím, že 800 Kč za poplatek za uzavření smlouvy uhradil již při podpisu smlouvy, dále uhradil toliko částku 15 500 Kč, která byla započtena zčásti na jistinu a zčásti na zbývající poplatky v souladu s rozpisem jednotlivých splátek. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně při poskytnutí těchto finančních služeb vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 až 1867 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a v tomto směru aplikovat i tato ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele. Ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou zakázána taková ujednání smluv, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Podle věty druhé tohoto ustanovení však jsou předmětem přezkumu smluvní ujednání vymezující předmět plnění či jeho cenu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. V dané věci má soud za to, že ujednání o ceně úvěru bylo žalovanému poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaný již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru věděl, jaká je cena za poskytnutí tohoto úvěru. V projednávané věci navíc soud považuje tuto cenu za uzavření smlouvy za přiměřenou. Na danou smlouvu je přitom nutno pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (který je nadále použitelný i při nové právní úpravě spotřebitelských úvěrů)„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. V daném konkrétním případě přitom žalobkyně výslovně tvrdila a prokázala, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána jednak na základě informací předložených žalovaným o jeho příjmech a výdajích, které byly řádně doloženy jeho daňovým přiznáním a doklady o vyplacené odměně, jakož i potvrzením o jeho nákladech na bydlení. Soud má tedy za to, že v daném konkrétním případě právní předchůdkyně žalobkyně dostála svým povinnostem daným zákonem a postupovala s dostatečně odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením dané smlouvy a z tohoto pohledu je úvěrová smlouva platná a žalobkyně má nárok jak na úhradu dlužné jistiny, tak na dosud neuhrazené poplatky sjednané ve smlouvě za hotovostní inkaso splátek, tak na požadovaný úrok z prodlení, když žalovaný se počínaje dnem 15. 10. 2018 dostal do prodlení s úhradou svého dluhu a je povinen hradit i zákonné úroky z prodlení, kdy jejich výše plně odpovídá ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb.
14. Pokud pak jde o ujednání zakládající nárok na smluvní pokutu ve výši 7 080,40 Kč (takto konkretizovanou žalobkyní až v žalobě) z důvodu porušení smluvních povinností v případě prodlení se splácením dluhu žalovaným, pak u tohoto soud shledal, že takový nárok na zaplacení smluvní pokuty je rovněž důvodný. Ujednání zakládající smluvní pokutu bylo přímo součástí smlouvy, bylo srozumitelně a jasně zakotveno, výše sjednané smluvní pokuty se soudu nejeví jako nepřiměřená. Smluvní pokuta pak nepředstavuje příslušenství pohledávky, nýbrž je samostatným právním nárokem, jehož oprávněnost je závislá na zjištění, zda byl žalovaný s platbou v prodlení, a jeho splatnost je závislá na tom, zda byla žalobkyni známa výše smluvní pokuty a zda žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění. Pokud tedy bylo v řízení prokázáno, že žalovaný se dostal do prodlení se splacením svého úvěru, když řádně uhradil toliko první pět splátek, toto jeho prodlení bylo sankcionováno sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,1% z nezaplacené částky za každý kalendářní den prodlení. Žalobkyni ke dni podání žaloby vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty pouze ve výši představující prodlení do dne podání žaloby (k tomuto dni byla zřejmá délka prodlení i výše smluvní pokuty) a žalobu je nutno považovat za výzvu žalobkyně, aby žalovaný splnil svůj dluh spočívající ve smluvní pokutě za prodlení se zaplacením úvěru, kdy v žalobě rovněž přesně specifikovala, za jakou dobu smluvní pokutu požaduje, ke dni rozhodování soudu pak byl tento nárok na zaplacení smluvní pokuty rovněž i splatný, když žaloba byla žalovanému v průběhu řízení řádně doručena. Z tohoto pohledu, pokud žalobkyně požadovala smluvní pokutu pouze za dobu od 15. 10. 2018 do 8. 11. 2019, byť žalobu podala až dne 25. 11. 2021, její nárok na smluvní pokutu soud vyhodnotil jako rovněž oprávněný. Stejně tak jako oprávněný soud přiznal žalobkyni i částku ve výši 256 Kč, která jí vznikla v souvislosti s mimosoudním vymáháním dluhu, přičemž na tyto náklady byl žalovaný rovněž upozorněn a tyto žalobkyni prokazatelně vznikly.
15. Část právní předchůdkyně žalobkyně – společnosti právnická osoba, tvořená divizí spotřebitelských úvěrů, byla následně převedena na společnost právnická osoba, které pak uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
16. S ohledem na uvedené proto byla žalobě žalobkyně v celém rozsahu vyhověno.
17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud neshledal, resp. nebyly v řízení ani tvrzeny, tím méně prokázány.
18. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měla žalobkyně se svou žalobou plný úspěch, proto je žalovaný povinen uhradit jí plné náhrady řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 25. 11. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami z úvěrů, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává stovky žalob ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listiny. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
19. Tyto celkové náklady řízení tak činí 2 464 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 012 Kč a částku 1 452 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu v advokátním tarifu (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu za tři žalobkyní účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tři tyto žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Pokud soud žalobkyni nepřiznal další úkon právní služby za písemné podání ze dne 2. 2. 2022, učinil tak proto, že žalobkyně určitá skutková tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla již v samotné žalobě, soudem byla vyzvána toliko k doplnění listinných důkazů, a pokud v tomto podání něčeho ke zkoumání úvěruschopnosti doplnila, mohla tak učinit sama již v samotné žalobě. Soud proto dané podání vyhodnotil jako účelové, směřující ke zbytečnému navyšování nákladů řízení. Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 464 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.