Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
21 C 85/2022-109
Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Břízovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 24 301,17 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 366,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 366,16 Kč od 7. 5. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 935,01 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 202,14 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 258,76 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 209,15 Kč od 26. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 366,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 366,16 Kč od 7. 5. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 935,01 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 202,14 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 258,76 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 209,15 Kč od 26. 9. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 24 301,17 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet číslo na částku 30 000 Kč, kterou žalované převedla na bankovní účet. Úvěr se žalovaná ve smlouvě zavázala splatit měsíčními 72 splátkami po 635,98 Kč. Žalovaná svou povinnost porušila a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 20. 4. 2020, což žalované oznámila. Žalovaná pohledávka se skládá z načerpané neuhrazené jistiny úvěru, kapitalizovaného obchodního úroku, kapitalizovaného úroku z prodlení, úroku z prodlení, smluvních pokut a dílčích poplatků dle sazebníku. Žalovaná byla na možnost podání žaloby upozorněna v předžalobní výzvě k zaplacení. Podáním ze dne datum žalobkyně upřesnila způsob ověření úvěruschopnosti žalované.
2. Usnesením název soudu ze dne 1. 11. 2021, č. j. 51 C 622/2020-44, vyslovil tento soud svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu v Jihlavě.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ač jí byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena do vlastních rukou postupem dle § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále též jen„ o. s. ř.“) na adresu trvalého pobytu. K nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila.
4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet („ anonymizována dvě slova“) bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou dne datum. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované částku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 15,10 % ročně splatit 72 měsíčními splátkami ve výši 635,98 Kč (resp. 692,98 Kč po přičtení úhrady pojištění ve výši 57 Kč); splátky byly splatné k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17. 8. 2017. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činila 47 055,05 Kč. Úvěr byl poskytnut převodem z úvěrového účtu č. bankovní účet (na který jej měla žalovaná též splácet) na účet č. bankovní účet. Žalovaná se dále zavázala hradit stanovené poplatky, mimo jiné 300 Kč jednorázově za prohlášení úvěru za ihned splatný a 600 Kč jednorázově za zaslání každé písemné upomínky. Pro případ porušení povinností ze strany žalované byla žalobkyně oprávněna prohlásit dluh za ihned splatný. Tyto skutečnosti vyplývají také z produktových podmínek a sazebníku poplatků za produkty. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že bydlí v pronájmu, má střední vzdělání, je anonymizováno a má anonymizováno vyživovací povinnosti. Dále uvedla, že je od datum zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou anonymizováno ve právnická osoba – anonymizováno právnická osoba, s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední 3 měsíce 11 028 Kč. Celkový příjem domácnosti přitom měl činit 25 000 Kč. Z potvrzení o výši příjmu bylo zjištěno, že žalovaná do zaměstnání nastoupila dne 6. 6. 2017 po mateřské dovolené, její příjem za období posledních 12 měsíců tak nebylo možné uvést; čistý příjem za poslední 3 měsíce potom činil 11 028 Kč. Dokument„ změna smluvních ujednání“ obsahuje přehled změn produktových podmínek žalobkyně.
5. Ze sdělení žalobkyně se podává, že úvěruschopnost žalované byla posouzena z interních a externích databází, anonymizována dvě slova, insolvenčního rejstříku, databáze Ministerstva vnitra ČR aj. Žalovaná již u žalobkyně splácela závazek částkou 250 Kč, dále splácela externí závazky částkou 3 593 Kč měsíčně.
6. Dle výpisu z běžného účtu č. bankovní účet vedeného na jméno žalované činil počáteční zůstatek v červenci 2017 298,25 Kč a konečný zůstatek 20 504,25 Kč. Dne datum byla na účet připsána částka 11 220 Kč od Úřadu práce obec s označením„ PnD r08 číslo, PnD r11 číslo, PnD r14 číslo, RodP číslo“, dne datum pak částka 11 372 Kč od právnická osoba – anonymizováno a dne datum částka 30 000 Kč s označením„ čerpání úvěru číslo“. Dne datum učinila žalovaná platbu ve výši 6 800 Kč s označením„ nájem“ (shodnou částku na tentýž protiúčet přitom žalovaná provedla dále 18. 7. a 20. 7. 2017) a dne 17. 7. 2017 ve výši 250 Kč s označením„ anonymizováno“.
7. Z výpisu plateb soud zjistil, že žalovaná opakovaně hradila splátky se zpožděním, když naposledy uhradila dne 17. 12. 2019 splátku ve výši 226,94 Kč Celkem do ukončení smlouvy uhradila 19 633,84 Kč. Z platební historie bylo zjištěno, že dne 30. 12. 2019, 3. 2. 2020, 11. 3. 2020 a 20. 4. 2020 byl žalované stanoven poplatek 600 Kč, dne 20. 4. 2020 pak poplatek 300 Kč a dále sankční úroky ve výši 196,92 Kč. Zbývající částka úvěru ve výši 22 624,54 Kč byla převedena.
8. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 22. 4. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované prohlášení úvěru za splatný ke dni 20. 4. 2020 a vyzvala ji k úhradě částky ve výši 25 552,54 Kč do 6. 5. 2020. Oznámení bylo odesláno dne 23. 4. 2020. Předžalobní upomínkou ze dne 29. 9. 2020 byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 26 190,09 Kč do 15 dnů od doručení dopisu; výzva byla předána k poštovní přepravě dne 29. 9. 2020.
9. Na základě výše uvedených předložených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí žalobkyně poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč, který byla žalovaná povinna splácet včetně poplatků a úroků. Dne datum žalobkyně poskytla žalované sjednaný úvěr. Žalovaná se zavázala k úhradě úvěru prostřednictvím 72 měsíčních splátek od dne datum. Ve smlouvě byl sjednán i úrok ve výši 15,10 %. Žalovaná však svůj dluh řádně nehradila, a proto žalobkyně dlužný úvěr včetně poplatků a úroků v souladu s obchodními podmínkami zesplatnila. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k úhradě předmětného dluhu.
10. Podle ustanovení § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle ustanovení § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
13. Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (Úř. věst. L 133, 22. 5. 2008, s. 66—92) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle odst. 2 téže směrnice členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. Podle čl. 22 odst. 1 a 2 této směrnice platí, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Podle čl. 23 téže směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost odborně posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu § 86 ZoSÚ. Tento zákon je na závazkový vztah mezi účastníky plně aplikovatelný, neboť žalobkyně poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná v rámci tohoto právního jednání nevystupovala v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dostupný na stránkách www.nssoud.cz, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na stránkách www.nsoud.cz. I když tyto rozsudky vykládají dříve účinnou právní úpravu posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů), jsou plně použitelné i na právní vztahy řídící se úpravou zákona č. 257/2016 Sb. Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele totiž v nové právní úpravě nedošlo k žádné obsahové změně. Nadto oba zákony (č. 145/2010 Sb. a č. 257/2016 Sb.) jsou transpozicí směrnice 2008/48/ES, která rovněž z hlediska požadavků na prověření úvěruschopnosti spotřebitele nedoznala od svého přijetí žádných změn. Soudní dvůr Evropské unie pak již v rozsudku ze dne datum ve věci C číslo CA anonymizována dvě slova (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí dostupné z webová adresa) vyložil čl. 8 odst. 1 směrnice tak, že„ pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (bod 37 rozsudku), s čímž jsou citované rozsudky českých nejvyšších soudů zcela v souladu.
17. V projednávané věci si žalobkyně pro posouzení schopnosti žalované splácet úvěr obstarala řadu informací přímo od žalované i vlastními silami. Tyto informace však byly nedostatečné, popř. žalobkyně tyto informace nehodnotila s péčí řádného hospodáře. Přestože žalovaná tvrdila, že její příjem je ve výši 11 000 Kč a že celkový příjem domácnosti činí 25 000 Kč a žalobkyně z výpisu z účtu i z potvrzení zaměstnavatele zjistila, že její příjem tomuto tvrzení odpovídá, blíže nezkoumala příjmy a výdaje žalované. Z výpisu z účtu za červenec 2017 přitom bylo zjištěno, že vedle příjmu ve výši 11 372 Kč byly žalované vyplaceny dávky ve výši 11 220 Kč. Dle výpisu pak žalovaná hradila nájemné ve výši 6 800 Kč, přičemž v červenci 2017 tuto částku uhradila celkem třikrát. Z úvěrové historie žalované dále bylo zjištěno, že splácí dva úvěry, jeden se splátkou ve výši 250 Kč a druhý s měsíční splátkou ve výši 3 593 Kč. Žalobkyně za této situace měla blíže zkoumat, jaké jsou další výdaje žalované, zejména výdaje spojené s živobytím, neboť žalovaná uvedla, že žije v podnájmu, je rozvedená a má dvě vyživovací povinnosti. Pokud po úhradě splátek zůstávalo žalované na živobytí 7 185 Kč, včetně nákladů na bydlení, bylo na žalobkyni, aby lépe vyhodnotila informace, které od žalované a z dalších zdrojů získala a aby tyto ještě doplnila o podrobnější zkoumání výdajů. Pokud žalobkyně tvrdila, že tak učinila, žádné důkazy k tomuto tvrzení nepředložila. Žalobkyně zcela nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalované a nepostupovala s odbornou péčí, když z informací o situaci žalované, vyplývá důvodná pochybnost o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Spotřebitelský úvěr byl tudíž žalované poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou by tak bylo možno posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb.
18. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ bez dalšího aplikovat § 87 odst. 1 větu druhou zákona č. 257/2016 Sb., tj. zda ke konstatované neplatnosti úvěrové smlouvy může soud přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. V projednávané věci totiž nebylo zjištěno, že by žalovaná jako spotřebitel takovou námitku uplatnila. Soud přitom dospěl k závěru, že toto ustanovení odporuje smyslu čl. 8, čl. 22 odst. 1 a 2 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES, jejíž obsah zákon o spotřebitelském úvěru transponuje do českého právního řádu, jakož i judikatuře Soudního dvora Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele. Jestliže citovaná směrnice v čl. 22 odst. 1 zakazuje zavádění ustanovení odchylných od harmonizovaných ustanovení směrnice, pak § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. toto ustanovení porušuje, neboť sankci za neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle čl. 8 a 23 směrnice váže na podmínku – námitku spotřebitele, kterou směrnice neobsahuje. Pokud směrnice v čl. 22 odst. 2 ukládá členským státům – a tedy i České republice – zajistit, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních předpisů provádějícími směrnici, pak § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. toto ustanovení porušuje, neboť právo spotřebitele hradit v případě neposouzení úvěruschopnosti pouze jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem podmiňuje uplatněním námitky neplatnosti spotřebitelem v tříleté lhůtě od uzavření úvěrové smlouvy. Tím fakticky umožnuje, aby se spotřebitel svou pasivitou vzdal práva přiznaného vnitrostátním předpisem k provedení směrnice. Konečně pokud čl. 23 směrnice požaduje, aby sankce za porušení vnitrostátních ustanovení provádějících směrnici byly účinné, přiměřené a odrazující, pak je § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. s tímto ustanovením v rozporu, neboť uplatnění sankce stanovenou v § 87 odst. 1 věta první a třetí tohoto zákona váže na námitku ze strany spotřebitele ve lhůtě tří let od uzavření úvěrové smlouvy. Tímto způsobem je účinnost a odrazující funkce sankce výrazně podlomena, neboť spotřebitel si takové své námitkové povinnosti vůbec nemusí být vědom, ani o ní není nikde poučen.
19. Konstantní judikatura Soudního dvora v oblasti spotřebitelského práva opakovaně potvrdila povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých ustanovení unijního spotřebitelského práva (v tomto smyslu viz ke směrnici Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. nL 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288) rozsudek ze dne 4. června 2009 ve věci C číslo anonymizována dvě slova, bod 32; ke směrnici Rady 85/577 EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, s. 31; Zvl. vyd. 15/01, s. 262) rozsudek ze dne 17. prosince 2009 ve věci C -227/08, jméno jméno, bod 29, a ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (Úř. věst. L 171, s. 12; Zvl. vyd. 15/04, s. 223) rozsudek ze dne 3. října 2013, ve věci C -32/12 příjmení jméno, bod 39).
20. Ve vztahu ke směrnici 2008/48/ES pak Soudní dvůr konstatoval, že existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Z toho vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. K tomu, aby mohla být zajištěna ochrana zamýšlená touto směrnicí, totiž může být nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem narovnáno pouze pozitivním zásahem, který je vnější ve vztahu k samotným smluvním stranám, ze strany vnitrostátního soudu rozhodujícího o takových sporech (rozsudek ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 příjmení, elektronická Sbírka rozhodnutí – obecná Sbírka rozhodnutí, bod 65 – 67). Soudní dvůr v tomto případě sice posuzoval výklad čl. 10 odst. 2 směrnice, nicméně v bodu 61 odůvodnění uvedl, že tento článek má stejný cíl sledovaný směrnicí jako její články 5 a 8.
21. Jelikož se v dané věci jedná o horizontální právní vztah mezi účastníky řízení, nepřichází v úvahu užití přímého účinku směrnice (rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 1986 ve věci číslo příjmení, anonymizováno, s . 723, a ze dne 14. 7. 1994 ve věci C číslo příjmení příjmení, anonymizováno, s . I číslo). Podle názoru soudu lze však výše uvedený nesoulad české právní úpravy se směrnicí vyřešit nepřímým účinkem směrnice – eurokonformním výkladem českého práva (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 anonymizováno a další, Sb. rozh. s . I -6057, bod 113, podrobně viz anonymizována dvě slova, obec, anonymizováno, příjmení, anonymizováno. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2011, s . 147 a násl.). Podle doktríny nepřímého účinku je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sleduje (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984, ve věci číslo anonymizována dvě slova a příjmení, anonymizováno, s . 1891, body 25 – 28). Povinnost výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie se přitom neomezuje jen na ustanovení přijatá k provedení příslušné směrnice, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C -397/01 až C -403/01 příjmení a další, Sb. rozh. s . I -8835, bod 115).
22. Právní vztah mezi účastníky tohoto řízení se kromě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, řídí též zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako normou obecnou. Výše citovaný § 588 věta první o. z. ukládá soudu povinnost přihlédnout z moci úřední k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ nepochybně odporuje zákonu. Současně má soud za to, že toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek reprezentovaný nejen výše uvedenou judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice 2008/48/ES (vysoká a rovnocenná úroveň ochrany všech spotřebitelů v Evropské unii), ale též nálezovou judikaturou Ústavního soudu Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), dospívá k závěru, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (…) to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Z toho nelze než dovodit, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo ZoSÚ, zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku. Ostatně, ve světle uvedeného nálezu by bylo možné konstatovat i to, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je rozporné s dobrými mravy.
23. Při řešení konfliktu norem tak soud dospěl k závěru, že před aplikací sice speciálního, ale se směrnicí 2008/48/ES a judikaturou Soudního dvora a Ústavního soudu rozporného § 87 odst. 1 věty první ZoSÚ, je třeba upřednostnit použití § 588 věty první o. z., který povede k výsledku předvídanému čl. 8, 22 odst. 1 a 2 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES. Jestliže tedy – tak jako v projednávaném případě – poskytovatel úvěru porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, je uzavřená úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 588 věta první o. z., k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Tento eurokonformní výklad § 588 o. z. není dle názoru soudu výkladem contra legem, neboť sám ZoSÚ stanoví jako důsledek neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr neplatnost úvěrové smlouvy; pouze tuto sankci v rozporu s unijním právem váže na další podmínku (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 4. 2008 ve věci C -268/06 anonymizováno, Sb. rozh. s . I -2483). Důsledky této neplatnosti pak jsou stanoveny v § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ.
24. Soud pro úplnost podotýká, že ke dni vyhotovení rozsudku bylo rozhodnuto o předběžné otázce, kterou Okresní soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru Evropské unie (věc C -679/18 anonymizováno), která se týká právě výkladu výše uvedených ustanovení směrnice 2008/48/ES v souvislosti s českou úpravou v ZoSÚ. Soudní dvůr pak ve svém rozhodnutí uvedl, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby„ z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
25. Soud proto uzavírá, že žalobkyně dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, jak požaduje § 86 ZoSÚ, a smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku podle § 588 o. z.
26. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o úvěru nebyla sjednána platně. Žalobkyně nicméně prokázala, že dne datum zaslala na účet žalované částku 30 000 Kč. Žalovaná vrátila žalobkyni částku 19 633,84 Kč. Jelikož mezi účastníky neexistuje jiné platné ujednání, posoudil soud nárok žalobkyně na zaplacení částky ve výši 10 366,16 Kč jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., neboť žalobkyně žalované plnila bez právního důvodu. Současně soud přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení z této částky podle § 1970 o. z., neboť žalovaná je po uplynutí lhůty 6. 5. 2020 v prodlení s úhradou této částky. Ve zbývající části soud žalobu zamítl včetně požadovaného příslušenství, smluvních pokut a poplatků.
27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se domáhala k datu vyhlášení rozsudku zaplacení částky 30 049,54 Kč. Úspěšná byla ohledně částky 12 552,99 Kč a neúspěšná ohledně částky 17 496,55 Kč. Žalovaná tak byla ve věci úspěšnější. Jelikož však žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí.