Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
12 C 114/2022-30
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 10 400 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 20. 3. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 2 400 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 10 400 Kč od 4. 7. 2017 do 19. 3. 2018, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 2 400 Kč od 20. 3. 2018 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 324 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 20. 3. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 2 400 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 10 400 Kč od 4. 7. 2017 do 19. 3. 2018, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 2 400 Kč od 20. 3. 2018 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 324 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20. 5. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 400 Kč od 4. 7. 2017 do zaplacení. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 8. 6. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 2 400 Kč do 3. 7. 2017. Žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky webová adresa, na které se žalovaný nejprve zaregistroval, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaný následně odsouhlasil znění rámcové úvěrové smlouvy. Následně zaslal žalovaný žalobkyni žádost o poskytnutí konkrétního úvěru a po zaslání návrhu smlouvy jej žalovaný akceptoval. Žalovaný úvěr čerpal, avšak dlužnou částku neuhradil.
2. Soud usnesením ze dne 10. 6. 2022 vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení o tom, jakým způsobem
a jaké získala konkrétní informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr (tj. jaké byly příjmy žalovaného, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného, lustrace v elektronických databázích dlužníků apod. v době uzavření smlouvy), a rovněž, aby označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení (úvěruschopnost). Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli mu byla doručena do vlastních rukou.
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.
5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
6. Žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, a to na základě smlouvy
o úvěru uzavřené přes internet. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku 10 400 Kč se splatností do 3. 7. 2017 (tj. 25 dnů), přičemž RPSN činila 4 508,64 % (vizte smlouvu o úvěru na č. l. 12 spisu, standartní evropské informace na č. l. 13 až 15 spisu, rámcovou smlouvu na č. l. 16 až 21 spisu, potvrzení o platbě na č. l. 9 spisu). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do 3 dnů, a to dopisem ze dne 14. 3. 2018, který byl žalovanému odeslán doporučeně téhož dne (vizte výzvu k úhradě včetně podacího lístku na č. l. 10 až 11 spisu).
7. Žalobkyně neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že žalobkyně řádně zjišťovala
a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného.
8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
9. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí
a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
10. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
11. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.
Z předložených listinných důkazů nikterak nevyplývá, že by se žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru vůbec zabývala otázkou schopnosti žalovaného v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru a úvěr splácet. Soud proto pokládal smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným za neplatnou dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když
k této neplatnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 o. z. i bez návrhu, neboť takovéto jednání (nedostatečné zjištění schopnosti žalovaného splácet úvěr) odporuje zákonu
a zjevně narušuje veřejný pořádek.
12. Žalobkyně tedy poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru,
a to konkrétně ve výši 8 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný na dluh dosud ničeho neuhradil. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní
o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní
a netvrdil, že by snad uhradil vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradila žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku 8 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
13. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatné smlouvě. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen splnit dluh (vrátit jistinu úvěru) na žádost věřitele. Výzva k plnění byla žalovanému odeslána doporučeně dne 14. 3. 2018, dne 16. 3. 2018 se tato výzva jistě dostala do dispozice žalovaného, který si ji mohl vyzvednout na poště. Žalovaný byl povinen plnit v souladu s výzvou nejpozději do 3 dnů, tj. do 19. 3. 2018. Pokud neplnil, ocitl se počínaje dnem 20. 3. 2018 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
14. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení, má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kde se uvádí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla v řízení úspěšnější než žalovaný v rozsahu 54 %, soud ji proto v tomto rozsahu přiznal náhradu nákladů řízení, a to dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“) za právní zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) cit. vyhl., za výzvu k plnění a za písemné podání žaloby dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) cit. vyhl., se sazbou mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 300 Kč (§ 14b odst. 1 bod 2 advokátního tarifu). Za uvedené úkony byla tedy přiznána odměna v celkové výši 900 Kč. Za tyto úkony byl dále přiznán v souladu s ust. § 14b odst. 5 advokátního tarifu 3x režijní paušál á 100 Kč, celkem tedy 300 Kč. Jelikož advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla v souladu s ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznána 21 % DPH z odměny. Dále byla přiznána náhrada za soudní poplatek ve výši 1 000 Kč Celkem by tedy při plném úspěchu žalobkyni náleželo na náhradě nákladů řízení 2 452 Kč. Jelikož žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 54 %, byla jí přiznána náhrada nákladů řízení v částce 1 324 Kč. Odměna advokáta byla stanovená v omezené výši dle § 14b advokátního tarifu, neboť se jedná o formulářovou žalobu podávanou žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně shodných věcech (řízení vedená zdejším soudem pod sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka a mnoha další), přičemž předmět řízení nepřevyšuje 50 000 Kč.
15. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.
16. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.