Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 102/2022-63
Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věc
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o návrhu na zaplacení částky 74 724 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba na zaplacení částky 65 112 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 65 112 Kč ve výši 8,5% ročně od 17. 11. 2021 do zaplacení, částky 9 612,68 Kč a úroku ve výši 70,11% ročně z částky 53 269,87 Kč od 17. 11. 2021 do 10. 12. 2021 ve výši 2 388,96 Kč, úroku ve výši 8,5% ročně z částky 53 269,87 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení, maximálně do doby, kdy tento úrok od 17. 11. 2021 dosáhne částky 210 823 Kč, se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba na zaplacení částky 65 112 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 65 112 Kč ve výši 8,5% ročně od 17. 11. 2021 do zaplacení, částky 9 612,68 Kč a úroku ve výši 70,11% ročně z částky 53 269,87 Kč od 17. 11. 2021 do 10. 12. 2021 ve výši 2 388,96 Kč, úroku ve výši 8,5% ročně z částky 53 269,87 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení, maximálně do doby, kdy tento úrok od 17. 11. 2021 dosáhne částky 210 823 Kč, se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
1. Žalobkyně se domáhala na žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 30. 1. 2020 číslo zaplacení částky 74 724 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy, na základě které byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 65 000 Kč s tím, že žalovaná se zavázala v této souvislosti zaplatit žalobci částku 175 686 Kč. Zápůjční úroková sazba představovala 70,11% ročně, předpokládaná roční procentní sazba nákladů na úvěr činila 97,67% ročně. Žalovaná uhradila do zesplatnění celkem částku 75 294 Kč.
2. Žalovaná uvedla, že se dostala do finanční tísně, která jí neumožnila dlužnou částku splácet.
3. Z listinných důkazů plyne, že dne 30. 1. 2020 byla mezi účastnicemi uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 65 000 Kč, která měla být splacena ve 42 měsíčních splátkách po 4 183 Kč. Zápůjční úroková sazba činí 70,11%, RPSN 97,67%. Účastnice se ve smlouvě rovněž dohodly, že za každé prodlení s úhradou vzniká dlužníkovi povinnost, zaplatit poskytovali smluvní pokutu ve výši 499 Kč Vedle toho má poskytovatel vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s jeho prodlením vznikly, výše těchto nákladů činí u každé splátky, s níž se klient ocitl v prodlení 200 Kč. Jestliže se klient ocitl v prodlení po dobu delší než 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, celá jistina, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady jsou tak okamžitě splatnými. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny. Jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny denně. Z dokladů o vyplacení úvěru je zřejmé, že částka 65 000 Kč byla dne 31. 1. 2020 poukázána na účet žalované. Z karty klienta potom soud zjistil, že žalovaná zaplatila za dobu trvání úvěrového vztahu v pravidelných měsíčních splátkách částku 75 294 Kč odpovídající 18 splátkám. Dne 15. 11. 2021 byla žalovaná vyzvána k okamžitému zaplacení celého zbytku dluhu a dne 30. 3. 2022 jí byla zaslána předžalobní výzva.
4. Soud musí obecně při každém svém rozhodování zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce ustanovení § 587 odst. 1 o. z., je povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, které mohou vést k závěru, že požadované plnění je s ohledem na vztah, který je jeho podkladem, v rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které neposkytují bankovní instituce, s dobrými mravy a se zákonem. Doposud se tato problematika posuzovala především v exekučním řízení, tím spíše ovšem závěry vyšších soudů musí dopadat i na řízení nalézací. Exekuční řízení je z principu určeno pouze pro fakticky výkon rozhodnutí, nikoli pro nalézání práva. Proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo do nalézacího řízení, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí, a jenž je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty práva. Z toho důvodu je nezbytné, aby soud každý nárok uplatněný na základě takové smlouvy podrobil zkoumání ve výše naznačeném směru. Teprve když dospěje k závěru, že smlouva, která je podkladem uplatněného požadavku, odpovídá naznačeným předpokladům, zabývá se dalšímu potřebnými otázkami.
5. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
6. Ústavní soud již v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12 dovodil, že ustanovení smlouvy, která jsou formulářově předtištěna, neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci. příjmení, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění bianco směnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45% z dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená jednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor z dobrými mravy. Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 4084/12 dospěl rovněž k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79% ročně a RPSN 115,32% ročně naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti. Obdobně dovodil i Nejvyšší soud, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou v rozporu s dobrými mravy (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a další), takto nepřiměřeným shledal úrok ve výši 60% ročně. V nalézacím řízení je tedy nezbytné posuzovat platnost spotřebitelských smluv, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.
7. V posuzované věci, jak bylo uvedeno shora, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru ve výši 65 000 Kč, žalovaná měla při řádném splácení zaplatit žalobkyni celkem 175 686 Kč ve 42 měsíčních splátkách ve výši 4 183 Kč RPSN činila 97,67%, úrok 70,11% ročně. Soud pochopitelně musí pečlivě hledat hranici, která rozliší smlouvy do jisté míry pro klienty nevýhodné, ale stále ještě akceptovatelné a smlouvy, které svým obsahem naznačený rámec překračují. V naznačeném ohledu je na místě porovnat výši úrokových sazeb pro spotřebitelské úvěry v období rozhodování anonymizováno a Nejvyšším soudem ve shora odkázaných rozhodnutích a v době, kdy došlo k uzavření smlouvy se žalovanou. V letech 2004 – 2010, kdy byly uzavřeny zmíněnými rozhodnutími posuzované smlouvy, se pohybovala úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem kolem 15 %. Od toho se odvíjela úvaha o tom, že čtyřnásobek průměrné úrokové sazby ve výši 60 % je nepřípustný. V roce 2021 činila zmíněná úroková sazba kolem 8 %, tedy zhruba jednu polovinu. Za této situace ale činí dohodnutá úroková sazba nikoli čtyřnásobek, nýbrž více než osminásobek průměrné úrokové sazby. Při srovnání s jinými případy spotřebitelských smluv, které soudy posuzovaly v rámci své rozhodovací činnosti, je tedy i takto sjednaná výše úroku nepřiměřeně vysoká, což se odráží i ve výši roční procentní sazby nákladů. Stejně tak smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky, která v případě problematického splácení vychází z nově dopočtené a podstatně vyšší jistiny, úvěrovaného významně zatěžuje. Sjednané podmínky tak i v tomto konkrétním případě zakládají nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, který se dostává do zřejmého rozporu s dobrými mravy. Na tom nemění nic skutečnost, že žalovaná smlouvu v podobě shora uvedené podepsala. Jak je uvedeno shora, zákon předpokládá, že jakákoli smlouva musí být podrobována přezkumu z hlediska okolností zásadních pro její platnost. Vedle toho je nutno vzít v úvahu i charakter smluvního vztahu, jehož právní rámec je vytvořen jednou smluvní stranou předem bez reálné možnosti změny textu ze strany druhé. Taktomu nepochybně bylo, neboť nelze předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo, pokud by žalovaná s některými navrhovanými podmínkami nesouhlasila. Posuzované smlouvy jsou v podstatě totožné, autonomie vůle dlužníka se v nich nijak neprojevuje. Ze všech shora popsaných důvodů soud dospěl k závěru, že smlouva je ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tuto neplatnost je nutno dovozovat ve vztahu k celé smlouvě, protože v tomto případě tvoří jednotlivá ujednání smlouvy celek a při absenci ujednání o konkrétní výši úroku by nebyla smlouva ze strany věřitele uzavřena. Nároky stran je potom třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky na základě právního vztahu, který byl shledán neplatným. Proto je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby každá ze stran vydala druhé straně to, co na základě neplatné smlouvy získala. Žalobkyně vyplatila žalované částku 65 000 Kč, uhrazeno bylo 75 294 Kč, tedy částka vyšší. Za této situace bylo na místě žalobu v celém rozsahu zamítnout.
9. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož soud přizná úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů spojených s uplatňováním či bráněním práva. Žalovaná, která byla úspěšná, však náklady nepožadovala, proto vylo rozhodnuto tak, že žádná z účastnic nemá na náhradu nákladů řízení nárok.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, prostřednictvím soudu podepsaného.
Toto rozhodnutí lze k návrhu vykonat.