Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 70/2022-52
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa
; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 7 735 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 7 395 Kč, úroku v částce 2 591,51 Kč a dále úroku ve výši 20,98 % ročně jdoucího z částky 2 957,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a ve výši 23,72 % ročně jdoucího z částky 3 149,79 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 974,87 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 2 617,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a z částky 3 149,79 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 340 Kč od 30. 11.2019 do splatnosti této částky, jak nastane podle výroku II. tohoto rozsudku, se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 340 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, po splatnosti této částky pak až do jejího zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení částky 7 395 Kč, úroku v částce 2 591,51 Kč a dále úroku ve výši 20,98 % ročně jdoucího z částky 2 957,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a ve výši 23,72 % ročně jdoucího z částky 3 149,79 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 974,87 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 2 617,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a z částky 3 149,79 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 340 Kč od 30. 11.2019 do splatnosti této částky, jak nastane podle výroku II. tohoto rozsudku, se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 340 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, po splatnosti této částky pak až do jejího zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 7 735 Kč spolu s úrokem v částce 2 591,51 Kč a dále s úrokem ve výši 20,98 % ročně jdoucím z částky 2 957,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a ve výši 23,72 % ročně jdoucím z částky 3 149,79 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 974,87 Kč a dále úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 2 957,61 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a z částky 3 149,79 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, se sídlem adresa, obec a číslo, IČO, smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které tato společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. K tomu žalobkyně dále tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 455 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně sjednanou v čl. 1 Podmínek, které byly nedílnou součástí uzavřené smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 1 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 500 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit ve 43 týdenních splátkách po 185 Kč se splatností poslední splátky dne 31. 12. 2017. Žalovaný na pohledávku vzniklou ze smlouvy číslo za trvání smluvního vztahu dosud uhradil částku 4 310 Kč. Dále žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že vedle toho žalovaný uzavřel dne datum taktéž se společností právnická osoba další smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které tato společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. K tomu žalobkyně dále tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 840 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 Podmínek, které byly nedílnou součástí uzavřené smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč se splatností poslední splátky dne 29. 1. 2018. Žalovaný na pohledávku vzniklou ze smlouvy číslo za trvání smluvního vztahu dosud uhradil částku 6 350 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že tyto pohledávky za žalovaným vzniklé z uvedených důvodů poté byly, včetně příslušenství a se všemi právy s nimi spojenými, postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni, což žalovanému bylo písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Přitom ke dni postoupení činila celková výše pohledávky za žalovaným vzniklá ze smlouvy číslo částku 3 645 Kč, skládající se z dlužné jistiny v částce 2 957,61 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 687,39 Kč a celková výše pohledávky za žalovaným vzniklá ze smlouvy číslo částku 4 090 Kč, skládající se z dlužné jistiny v částce 3 149,79 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 940,21 Kč. Žalovaný byl přitom před podáním žaloby ze strany žalobkyně k úhradě předmětné pohledávky vyzván, což však žalovaný neučinil.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s číslo ze dne datum a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření smlouvy o úvěru, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřeli ve dvou případech smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč, respektive ve výši 6 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 43 týdenních splátkách po 185 Kč, respektive v dohodnutých 58 týdenních splátkách po 180 Kč v případě druhé z uzavřených smluv. Žalovaný na poskytnutý úvěr podle smlouvy číslo uhradil částku 4 310 Kč a na poskytnutý úvěr podle smlouvy číslo částku 6 350 Kč Tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky převedeny na žalobkyni.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný uzavřeli ve dvou případech smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že žalovaný v kartě zákazníka ze dne datum uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako obsluha pohostinství u zaměstnavatele jméno příjmení, jeho měsíční příjem činí 18 100 Kč, žije s rodiči a v kartě datum žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako obsluha v pohostinství u zaměstnavatele jméno příjmení, jeho měsíční příjem činí 10 000 Kč, žije s rodiči. Nic dalšího žalobkyně ohledně příjmové a zejména pak výdajové stránky k poměrům žalovaného netvrdila. Soudu sice žalobkyně předložila kartu zákazníka s hodnocením bonity klienta ze dne datum, z níž se dále podává, že výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) měly u žalovaného činit 2 500 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) 9 000 Kč, splátky úvěrů/zápůjček 720 Kč a celkem tak výdaje žalovaného činily 12 220 Kč s tím, že mu měl zůstávat použitelný měsíční příjem ve výši 5 880 Kč, což mělo být doloženo pracovní smlouvou, výplatními páskami a dokladem o přiznání mateřské/rodičovské. Z karty zákazníka ze dne datum se pak dále podává, že výdaje na bydlení u žalovaného činily 1 200 Kč měsíčně, osobní výdaje 4 500 Kč měsíčně, celkem tedy výdaje 5 700 Kč s tím, že žalovanému po odečtení těchto výdajů od jeho příjmu ve výši 10 000 Kč zůstával nadále použitelný příjem 4 300 Kč, což mělo být doloženo pracovní smlouvou a výplatními páskami. Nicméně extrahovat tyto skutečnosti ze zákaznické karty a tvrdit je měla především žalobkyně. Soud není povinen, ale dokonce ani oprávněn tuto činnost žalobkyně nahrazovat, neboť by tím porušil rovnost stran sporu (jedná se o procesní povinnost uvedenou v ustanovení § 79 o.s.ř.), přičemž nesplnění této procesní povinnosti má za následek neúspěch ve sporu pro toho účastníka, který v dané fázi řízení tuto povinnost má (nemusí ji mít jen výlučně žalobce, ale i žalovaný - v tom případě se jedná o tzv. přesun břemene tvrzení a přesun břemene důkazního). Soud proto v žádném případě tento postup nepovažuje za (dokonce přepjatě) formalistický, ale jedná se o procesní pravidlo, které je tady od nepaměti a soud na tomto železné pravidle nehodlá prozatím ničeho měnit. Ústupek z tohoto pravidla by totiž posléze znamenal, že to bude právě soud, který tuto základní procesní aktivitu žalobce bude v řízení zcela nahrazovat a příslušná tvrzení extrahovat z důkazních listin, ze svědeckých výpovědí apod. Tento posun ze strany žalobců totiž již je soudem zřetelně vnímán.
11. Ne dosti na tom je potřeba také k tomu ještě dodat, že je to rovněž žalobkyně, která má povinnost posléze tato svá tvrzení prokazovat. Jestliže tedy její právní předchůdkyně, alespoň dle karty zákazníka měla k dispozici výplatní pásky, pracovní smlouvu od žalovaného, kterými měl výši svých výdajů žalovaný prokazovat, pak zajisté tyto doklady měla předchůdkyně žalobkyně archivovat a žalobkyni při postoupení pohledávky předat, neboť je jisté, že v řízení bude muset tyto skutečnosti, tedy prokazovat to, že skutečně i výdajová stránka při takto nízkém příjmu žalovaného a takto nízkých výdajích byla řádně ověřena a úvěruschopnost posouzena. Bez toho však soud, ani nikdo jiný takto spolehlivý závěr (praktickou jistotu) nemůže učinit.
12. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když neprokázala, že zejména výdajovou stránku žalovaného a tudíž obě uzavřené smlouvy jsou neplatné. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěryschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.
13. Žalobkyně proto o majetkové situaci žalovaného na jeho výdajové stránce a jejím posouzení netvrdila ničeho a tím méně to pak (i na straně příjmové) prokazovala. Její tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně přezkoumána, není tudíž ničím podloženo. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná, k této neplatnosti pak soud vždy přihlédne z úřední povinnosti.
14. Tedy za situace, kdy smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, je plnění poskytnuté na základě této smlouvy nutno posoudit a případně též vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, tj. žalovaný je (byl) povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum byla žalovanému poskytnuta částka 5 000 Kč a žalovaný z titulu plnění na to smlouvu již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil částku 4 310 Kč a na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum byla žalovanému poskytnuta částka 6 000 Kč a žalovaným z titulu plnění na tuto smlouvu jíž právní předchůdkyni žalobkyně a žalobkyni zaplatil částku 6 350 Kč, pak těmito plněními žalovaného pohledávka vzniklá na základě smlouvy spotřebitelském úvěru číslo zcela zanikla a další plnění v částce 350 Kč tak bylo nutno započítat na úhradu pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení uzavřením smlouvy číslo. Na závazky vzniklé ze smlouvy číslo tak proto zbývá k úhradě částka 340 Kč, kterážto jako důvodný nárok byla žalobkyni přiznána, přičemž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru tuto výši částky soud považuje za natolik nízkou, že je v možnostech žalovaného ji zaplatit žalobkyni ihned. Ocitl-li by se však žalovaný si její úhradou v dalším prodlení, pak žalobkyni byl přiznán ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku nárok na úrok z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno zamítnout.
15. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku I. zamítl.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že v řízení plně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.