Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
15 C 145/2022-61
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 17 010 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 180 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 180 Kč za dobu od 8. 2. 2022
do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 200 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 727,1 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 223,62 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 073,33 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do 7. 2. 2022 a z částky 4 893,33 Kč za dobu
od 8. 2. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 25,23 % ročně z částky 8 073,33 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 630 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 570,78 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 828,57 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 156,67 Kč
za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 26,43 % ročně z částky 5 156,67 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 180 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 180 Kč za dobu od 8. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 200 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 727,1 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 223,62 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 073,33 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do 7. 2. 2022 a z částky 4 893,33 Kč za dobu od 8. 2. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 25,23 % ročně z částky 8 073,33 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 630 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 570,78 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 828,57 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 156,67 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 26,43 % ročně z částky 5 156,67 Kč za dobu od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky
10 380 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba
a žalovaným došlo dne 17. 10. 2019 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši
9 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 200 Kč, která je tvořena úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 800 Kč, odměnou
za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši
3 600 Kč. Celkovou částku ve výši 16 200 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60-ti týdenních splátkách po 270 Kč, počínaje od 24. 10. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena
na 10. 12. 2020. Žalovaný do dnešního dne na předmětný úvěr uhradil částku 5 820 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy
o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni.
2. Žalobkyně se dále touto žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 630 Kč
s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 19. 7. 2019 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 200 Kč, která je tvořena úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 800 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč
a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč. Celkovou částku ve výši 16 200 Kč
se žalovaný zavázal uhradit v 60-ti týdenních splátkách po 270 Kč, počínaje od 26. 7. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 9. 2020. Žalovaný do dnešního dne na předmětný úvěr uhradil částku 9 570 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena
na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni.
3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:
a) Mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 17. 10. 2019 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč,
a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 200 Kč, která je tvořena úroky za půjčené peněžní prostředky
za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 800 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč. Celkovou částku
ve výši 16 200 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60-ti týdenních splátkách po 270 Kč, počínaje
od 24. 10. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 12. 2020 (zjištěno ze smlouvy
o úvěru a ze smluvních podmínek).
Žalovaný v kartě zákazníka ke svým poměrům uvedl, že bydlí sám v nájemním bytě, je svobodný. Uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 10 121 Kč. Ke svým výdajům žalovaný uvedl, že výdaje za bydlení činí 4 500 Kč, osobní výdaje 3 000 Kč a další splátky úvěrů činí 1 215 Kč Tyto údaje si pak věřitel ověřoval z výplatních pásek, z pracovní smlouvy a z nájemní smlouvy. Z karty zákazníka tak nevyplývá, že by si věřitel jakkoliv ověřoval výdaje žalovaného s výjimkou nákladů spojených s bydlením. Z výše uvedených skutečností však vyplývá, že po odečtení nejdůležitějších výdajů žalovanému zbude pouze částka 1 406 Kč. Přitom pokud se týká výdajů žalovaného, tyto se soudu jeví jako nereálně nízké. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka).
Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 3. 2. 2022, který byl žalovanému odeslán dne 4. 2. 2022 (zjištěno
ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky
a z podacího lístku).
Dne 19. 4. 2022 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu
ze dne 14. 4. 2022 (zjištěno z předžalobní výzvy a z podacího lístku).
b) Mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 19. 7. 2019 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč,
a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 7 200 Kč, která je tvořena úroky za půjčené peněžní prostředky
za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 800 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč. Celkovou částku
ve výši 16 200 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60-ti týdenních splátkách po 270 Kč, počínaje
od 26. 7. 2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 9. 2020 (zjištěno ze smlouvy
o úvěru a ze smluvních podmínek).
Žalovaný v kartě zákazníka ke svým poměrům uvedl, že bydlí sám v nájemním bytě, je svobodný. Uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 9 432 Kč. Ke svým výdajům žalovaný uvedl,
že výdaje za bydlení činí 4 500 Kč a další osobní výdaje činí 3 500 Kč Tyto údaje si pak věřitel ověřoval z výplatních pásek, z pracovní smlouvy a z nájemní smlouvy. Z karty zákazníka
tak nevyplývá, že by si věřitel jakkoliv ověřoval výdaje žalovaného s výjimkou nákladů spojených s bydlením. Z výše uvedených skutečností však vyplývá, že po odečtení nejdůležitějších výdajů žalovanému zbude pouze částka 1 432 Kč. Přitom pokud se týká výdajů žalovaného, tyto
se soudu jeví jako nereálně nízké. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka).
Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 3. 2. 2022, který byl žalovanému odeslán dne 4. 2. 2022 (zjištěno
ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky
a z podacího lístku).
Dne 19. 4. 2022 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu
ze dne 14. 4. 2022 (zjištěno z předžalobní výzvy a z podacího lístku).
5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje,
že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
7. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže
ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu
na své příjmy.
8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl
k následujícímu právnímu závěru:
13. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována,
když na ni předmětné pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření výše uvedených smluv o úvěru, na základě kterých byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve dvou případech ve výši 9 000 Kč.
14. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala,
že původní věřitel provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou
s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá,
že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést
k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy
o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES,
o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření
k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad
(viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020
ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru
ze dne 17. 10. 2019 považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení
jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze
na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 9 000 Kč, žalovaný však již původnímu věřiteli uhradil celkovou částku 5 820 Kč, kterou je podle názoru soudu na místě v celém rozsahu započíst
na poskytnutou jistinu. Aktuální dlužná jistina tak činí 3 180 Kč. K zaplacení této částky
byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 3. 2. 2022. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 6. 2. 2022. Dne 7. 2. 2022 tak nastala splatnost dlužné částky a od následujícího dne 8. 2. 2022 věřiteli vzniklo právo
na úhradu zákonný úroků z prodlení. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 3 180 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 8. 2. 2022
do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru ze dne
19. 7. 2019 považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy
dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze
na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 9 000 Kč, žalovaný však již původnímu věřiteli uhradil celkovou částku 9 570 Kč, kterou je podle názoru soudu na místě v celém rozsahu započíst
na poskytnutou jistinu. Je tak zřejmé, že žalovaný již dlužnou jistinu uhradil v celém rozsahu, proto byla žaloba v této části jako nedůvodná zamítnuta.
17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí a následně dospěl k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.