Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 108/2022-23
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 57 336,98 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 026,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 49 023,70 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 8 310,28 Kč a úroků z prodlení v zákonné výši z částky 2 997,36 Kč od datum do zaplacení zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 18 538,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokátky se sídlem adresa.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 026,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 49 023,70 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do částky 8 310,28 Kč a úroků z prodlení v zákonné výši z částky 2 997,36 Kč od [datum] do zaplacení zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 18 538,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátky se sídlem [adresa].
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 57.3369 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 52.024,06 Kč od datum do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne datum poskytla žalovanému revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce. Ke dni datum žalovaný vyčerpal částku 54.274,70 Kč, kterou nesplácel řádně a včas, proto dnem datum žalobkyně od smlouvy odstoupila. K tomuto dni dluh ze smlouvy činil na jistině částku 49.429,21 Kč, na úrocích částku 5.312,92 Kč, na poplatcích částku 600 Kč, na pojistném 1.318,35 Kč a na smluvní pokutě částku 676,50 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného pak žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným před uzavřením úvěru s tím, že ověření příjmů a výdajů žalovaného prokázat nijak nemůže a výstupy z rejstříku příjmení ani z jiných databází nedisponuje.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne datum, všeobecných obchodních podmínek a produktových podmínek má soud prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do úvěrového rámce v částce 50.000 Kč, zřídit úvěrový účet a vydat úvěrovou kartu. Žalovaný se zároveň zavázal vrátit žalobkyni prostředky poskytnuté formou revolvingového úvěru spolu s úroky ve výši 23,76% ročně, a to ve splátkách v min výši 5% z dlužné částky nejméně 500 Kč měsíčně splatné 17. den v měsíci. Žalovaný v rámci smlouvy prohlásil, že je svobodný, bydlí v družstevním bytě, nemá vyživovací povinnosti, jeho příjem ze zaměstnání činí 25.000 Kč čistého měsíčně, náklady jeho domácnosti činí 10.000 Kč a finanční závazky má ve výši 0 Kč měsíčně.
4. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne datum a poštovního podacího archu ze dne datum má soud prokázáno, že žalobkyně dopisem odeslaným dne datum vyzvala žalovaného v souvislosti s úvěrovou smlouvou ze dne datum mimo jiné k zaplacení dlužné jistiny v částce 57.337 Kč bez určení lhůty k plnění.
5. Z předžalobní upomínky ze dne datum a podacího lístku ze dne datum má soud prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného v souvislosti se smlouvou ze dne datum k úhradě pohledávky v částce 57.336,98 Kč s upozorněním na možnost jejího vymáhání.
6. Z výpisu transakcí na úvěrovém účtu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně evidovala poskytnutí finančních prostředků žalovanému v celkové výši 54.374,70 Kč a úhrady žalovaného v celkové částce 5.248 Kč.
7. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 87 odst. 1 věta první a třetí citovaného zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).
11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným, byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
15. V projednávaném případě pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, tedy aniž by bylo spolehlivě zjištěno, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tedy vrátit jistinu a zaplatit úroky ve splátkách. Žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, co o příjmech žalovaného zjistila z jeho prohlášení. Jeho skutečné příjmy a výdaje, ani majetkové poměry, nijak neověřovala. Stejně tak žalobkyně ani po poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že by před uzavřením smlouvy v dostupných registrech dlužníků jakkoliv ověřila existenci a výši dluhů žalovaného a příslušnými úvěrovými smlouvami i výši měsíčních splátek jeho dosavadních finančních závazků. Postup žalobkyně tak lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Pokud by žalobkyně postupovala odborně a s řádnou péčí, nemohla by žalovanému úvěr poskytnout, aniž by ověřila jeho skutečné příjmy a výdaje. Primárním smyslem povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost dlužníka, je právě ochrana individuálního spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Příjmy žalovaného nebyly žalobkyní ověřeny vůbec. Výdaje žalovaného byly ověřeny zcela nedostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
16. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 54.274,70 Kč, plnila dle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo jí ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný na svůj dluh zaplatil již 5.248 Kč, zbývá mu k úhradě 49.026,70 Kč. Žalovaným již uskutečněné splátky v souhrnu 5.248 Kč lze na dluh z bezdůvodného obohacení započíst, aniž by bylo zapotřebí projevu směřujícího k započtení (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007 ze dne 30. 4. 2009). Závazek žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 49.026,70 Kč se pak stal splatným následující den po doručení výzvy k planění, kterou žalobkyně odeslala dne datum. Ve smyslu ust. § 573 OZ se tak do dispozice žalovaného doslala výzva k plnění nejpozději dnem datum. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od datum, neboť od této doby byl žalovaný prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. Dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, činí zákonná výše úroků z prodlení pro rozhodné období 8,25% p. a. (výrok I.). Ve zbytku požadovaného peněžitého plnění a zákonných úroků z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně měla neúspěch jen v nepatrné části předmětu řízení. Soud proto přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v částce 18.538,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2.082 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za 2 úkony právní služby stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 57.336,98 Kč sestávající z částky 3.420 Kč za 1 úkon uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby), odměna za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 2 písm. h. AT ve výši 1.710 Kč a 3 paušální náhrady výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14.337,60 Kč ve výši 3.010,91 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.