Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
6 C 28/2022-69
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 18 361 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 10.000 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 19.261,03 Kč s úrokem 19,98 % p. a. z částky 10.000 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 10.000 Kč od 25. 6. 2019 do 1. 8. 2019, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 10.000 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 19.261,03 Kč s úrokem 19,98 % p. a. z částky 10.000 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 10.000 Kč od 25. 6. 2019 do 1. 8. 2019, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 30. 9. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 18.361 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.673,93 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 7.226,10 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 10.000 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a s úrokem 19,98 % ročně z částky 10.000 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, a žalovaným došlo dne datum k uzavření smlouvy o zápůjčce číslo. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit dále částku ve výši 8.361 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1.277 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19,98 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1.901 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 5.183 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 307 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 30. 11. 2015. Žalovaný však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Ke dni 17. 12. 2014 pak činila dlužná jistina částku 10.000 Kč a dlužný poplatek částku 8.361 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila.
4. Ze smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne datum soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 10.000 Kč, přičemž žalovaný částku převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se pak zavázal zaplatit dále částku ve výši celkem 8.361 Kč, sestávající z úroků 1.277 Kč, nákladů na administrativní činnost ve výši 1.908 Kč a poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 5.183 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 307 Kč (poslední splátka 248 Kč).
5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud dále posuzoval, zda a jakým způsobem došlo ze strany předchůdce žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když v posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 1 a § 2 písm. e) zákona č. 145/2010, o spotřebitelském úvěru (když podle žaloby byla žalovanému poskytnuta na základě uzavřené smlouvy částka vyšší jak 5.000 Kč; přitom uzavření jiné úvěrové smlouvy tvrzeno nebylo).
6. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 31. 3. 2022, k němuž byla připojena zákaznická karta.
7. V zákaznické kartě žalovaný uvedl, že bydlí v podnájmu, je zaměstnaný na plný pracovní úvazek, pracuje jako číšník a jeho příjmy činí 17.000 Kč měsíčně. Výdaje pak uvedl ve výši 11.900 Kč, přičemž tyto se měly skládat z nákladů na nájem ve výši 4.200 Kč měsíčně, nákladů na telefon ve výši 200 Kč měsíčně, nákladů na splátky půjček/výživného ve výši 4.500 Kč měsíčně a nákladů na výdaje domácnosti ve výši 3.000 Kč měsíčně. Údaje v zákaznické kartě měly být ověřeny pracovní smlouvou, výplatními páskami a podnájemní smlouvou. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.
8. Takto zjištěný proces posouzení schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za nedostatečný, neboť žalobkyně jej s výjimkou jednostranného prohlášení žalovaného ve formě zákaznické karty nedoložila žádnými důkazy. To se týká jak příjmů, tak i prezentovaných výdajů. Ani soud tak neměl možnost náležitě ověřit, zda žalovaný předchůdci žalobkyně potřebné doklady skutečně předložil a zda údaje uvedené žalovaným v zákaznické kartě odpovídaly skutečnosti či nikoliv.
9. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
10. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
12. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalovaného („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
13. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).
14. V posuzované věci soud dovodil (viz výše), že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou, a na tomto základě proto soud uzavírá, že předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalované poskytl.
15. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle ustanovení § 9 odst. 1 cit. zákona neplatnost uzavřené smlouvy (podle tohoto ustanovení věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.). Jedná se o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, působí od počátku a nemůže konvalidovat.
16. S ohledem na tento závěr soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak lze žalobou uplatněný nárok podřadit pod ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. V dané věci předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatné smlouvy peněžité prostředky ve výši 10.000 Kč. Z tvrzení žalobkyně pak vyplývá, že žalovaný dosud neuhradil ničeho a k zaplacení tak zbývá 10.000 Kč. V tomto rozsahu soud proto žalobě vyhověl a uložil žalované dlužnou částku zaplatit.
18. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum odeslaného podle podacího archu dne 17. 7. 2019. Ve výzvě byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů od doručení výzvy. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně – analogicky ve smyslu § 1958 o. z., tj. do datum, při aplikaci ustanovení § 573 o. z. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
19. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků apod. přiznat.
20. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
21. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní a již zmiňovaným oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne datum odeslaným žalované. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když ve věci byl úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.