Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 166/2021-65
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
adresa pro doručení na území ČR: adresa žalovaného
o zaplacení 44 355,27 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 18.750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.750 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3.382,65 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 14.303,03 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 188,53 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7.613,67 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 750 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úrok 28 % ročně z částky 19.500 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.245 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.245 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 765,83 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 7.057,24 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 452,88 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.048,56 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.409,64 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úrok 28 % ročně z částky 6.654,64 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 18.750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18.750 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3.382,65 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 14.303,03 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 188,53 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7.613,67 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 750 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úrok 28 % ročně z částky 19.500 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.245 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.245 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 765,83 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 7.057,24 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 452,88 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.048,56 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.409,64 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úrok 28 % ročně z částky 6.654,64 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem doručeným soudu dne 29. 4. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dlužné částky z titulu smluv o zápůjčce číslo ze dne 14. 12. 2016 a číslo ze dne 18. 9. 2016. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 14. 12. 2016 bylo žalovanému poskytnuto 23.000 Kč, žalovaný do data postoupení pohledávky uhradil 4.250 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 9. 2016 se do dispozice žalovaného dostalo 10.000 Kč, žalovaný uhradil celkem 5.755 Kč. Žaloba obsahuje specifikaci dluhu. Obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 na žalobce.
2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil, neboť nepřebírá soudní zásilky.
3. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, na základě smlouvy ze dne 14. 12. 2016, která byla uzavřena mezi žalovaným a právnická osoba se do dispozice žalovaného dostalo 23.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit rovněž poplatek v celkové výši 19.606 Kč, který sestává z: úrok 3.965 Kč, částka za zpracování, doručení a flexibilní splácení 5.376 Kč, částka za administrativní činnost a komfortní splácení 10.265 Kč. Celková částka 42.606 Kč měla být uhrazena v 60 týdenních splátkách po 711 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 657 Kč. Na uvedený dluh žalovaný uhradil celkem 4.250 Kč, což vyplynulo z tabulky umoření vyhotovení dne 4. 8. 2019. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 9. 2016, která byla rovněž uzavřena mezi žalovaným a právnická osoba se do dispozice žalovaného dostalo 10.000 Kč, žalovaný se rovněž zavázal uhradit poplatek ve výši 8.807 Kč, který sestává z: úrok 1.724 Kč, částka za zpracování a doručení 1.250 Kč, částka za komfortní a flexibilní splácení 5.833 Kč. Celkovou částku 18.807 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 314 Kč, s tím, že poslední splátka měla činit 281 Kč. Žalovaný na tuto pohledávku uhradil celkem 5.755 Kč, což vyplynulo z tabulky umoření ze dne 4. 8. 2019. Obě pohledávky za žalovaným byly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 6. 2019. Žalovaný byl dále vyzván předžalobní výzvou k úhradě dluhu (dopis ze dne 12. 3. 2020).
4. Pokud se týká posouzení úvěruschopnosti spotřebitele – žalovaného, podal právní zástupce žalobce své písemné vyjádření datované 7. 10. 2021, ve kterém uvedl, že právní předchůdce žalobce právnická osoba, jako poskytovatel zápůjčky, splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Žalobce rozvádí jednotlivé informace dodané žalovaným, týkajících se jeho příjmů a výdajů. Zároveň byly soudu doloženy zákaznické karty, když v zákaznické kartě ze dne 14. 12. 2016 se uvádí, že příjem žalovaného je 18.500 Kč, kdy pracuje jako operátor – montážní linky ve firmě právnická osoba ve obec, další čisté příjmy domácnosti jsou 12.500 Kč. U výdajů je uvedeno, že žalovaný uhrazuje interní splátky 1.500 Kč. Ve formuláři jsou dále uvedeny informace, že dokumenty byly ověřeny; žádná z listin, která je v kartě zákazníka uvedena není součástí spisového materiálu. Pokud se jedná o zákaznickou kartu ze dne 18. 9. 2016, pak je zde uvedeno, že čistý příjem žadatele je 16.000 Kč, žadatel pracuje jako operátor montážní linky ve právnická osoba obec. U běžných měsíčních výdajů je uvedeno pouze, že splácí interní splátky ve výši 1.000 Kč. Žádná z listin, která by podpořila informace uvedené v zákaznické kartě, není součástí spisového materiálu.
5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, i podle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.
12. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky (resp. právním předchůdcem žalobce a žalovaným) došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.
13. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona). Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
14. Pokud se jedná o vyhodnocení jednotlivých úvěrů ve vztahu k zákonu č. 145/2010 a zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy 2 spotřebitelské úvěry byly uzavřeny, jak za účinnosti prvního, tak i druhého zákona, soud uvádí následující.
15. Jak vyplynulo z provedeného dokazování mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byly uzavřeny 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jedna za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, druhá za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na základě uvedených smluv o zápůjčce se do dispozice žalovaného dostaly částky 23.000 a 10.000 Kč. Pokud byly s žalovaným sjednány 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru, v obou případech mělo být postupováno s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnost žalovaného. Soudu byly předloženy 2 zákaznické karty datované téhož dne, kdy byly smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavírány. V těchto se objevuje pouze tvrzení, že žalovaný pracuje jako operátor montážní linky právnická osoba, přičemž ve smlouvě ze dne 14. 12. 2016 je uveden jeho příjem ve výši 18.500 Kč, v zákaznické kartě ze dne 18. 9. 2016 je příjem 16.000 Kč. U zákaznické karty ze dne 14. 12. 2016 se objevuje ještě další čistý příjem domácnosti 12.500 Kč, soud podotýká, že žádná z informací, která je uvedena u obou zákaznických karet, není doložena žádnou listinou. Informace o příjmech žadatele o úvěr tak není potvrzena, důkazem je pouze tvrzena žalobcem. U výdajů jsou uvedeny pouze interní splátky ve výši 1.000 Kč a 1.500 Kč měsíčně, přičemž v dané věci nebylo evidentně vycházeno ani ze zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu a nebylo tedy počítáno ani s nezbytnými životními náklady, jak na živobytí spotřebitele, tak na náklady na bydlení a další životní potřeby spotřebitele – žalovaného. Za tohoto stavu věci tak byly obě smlouvy o spotřebitelském úvěru vyhodnoceny jako neplatné a veškerá plnění, která se dostala do dispozice žalovaného, jsou bezdůvodným obohacením. Pokud tedy na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 12. 2016 se do dispozice žalovaného dostalo 23.000 Kč, žalovaný uhradil 4.250 Kč, pak je jeho povinností zaplatit žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovaným postoupena uhradit ještě 18.750 Kč, a to včetně zákonných úroků z prodlení; žalobci náleží i kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 3.382,65 Kč, a to za požadované období 28. 3. 2017 do 24. 6. 2019 z přiznané částky 18.750 Kč. Výrokem II. pak byly další nároky žalobce zamítnuty jako neopodstatněné za situace, kdy smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 12. 2016 byla vyhodnocena jako neplatná. Pokud se jedná o smlouvu o zápůjčce ze dne 18. 9. 2016, pak na jejím základě se do dispozice žalovaného dostala částka 10.000 Kč, žalovaný uhradil celkem 5.755 Kč. Žalovaný je proto z titulu bezdůvodného obohacení povinen uhradit žalobci částku 4.245 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 765,83 Kč (z částky 4.245 Kč za období od 28. 3. 2017 do 24. 6. 2019). Ostatní nároky žalobce byly zamítnuty jako neopodstatněné, neboť i smlouva ze dne 18. 9. 2016 byla vyhodnocena jako neplatná.
16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalobce byl pouze částečný, a to téměř shodný, jako neúspěch ve věci, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.