Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
14 C 115/2022-94
Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdou Mocovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 19 768 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do částky 891 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 891 Kč od 9.11.2021 do zaplacení a co do úroku ve výši 29,62% ročně z částky 13 713,27 od 9.11.2021 do 30.11.2021 zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V části v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 6 341 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 341 Kč od 9. 11. 2021 do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 2 536,92 Kč, úroku ve výši 35% ročně z částky 13 713,27 Kč od 9.11.2021 do 30.11.2021, úrok ve výši 8,5% ročně z částky 13 713,27 Kč od 1.12.2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 9.11.2021 dosáhne částky 47 232 Kč, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění:
I. Řízení se co do částky 891 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 891 Kč od 9.11.2021 do zaplacení a co do úroku ve výši 29,62% ročně z částky 13 713,27 od 9.11.2021 do 30.11.2021 zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. V části v níž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 6 341 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 341 Kč od 9. 11. 2021 do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 2 536,92 Kč, úroku ve výši 35% ročně z částky 13 713,27 Kč od 9.11.2021 do 30.11.2021, úrok ve výši 8,5% ročně z částky 13 713,27 Kč od 1.12.2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 9.11.2021 dosáhne částky 47 232 Kč, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci uzavřeli dne 23. 3. 2021 smlouvu o úvěru číslo na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na účet uvedený ve smlouvě. Ke smlouvě bylo dojednáno i pojištění schopnosti splácet úvěry. Žalovaný se zavázal vrátit smluvnímu věřiteli celkem částku ve výši 39 360 Kč (nezahrnuje úhradu za pojištění) v 48 měsíčních splátkách po 935 Kč, které zahrnovaly i měsíční splátku za pojištění proti neschopnosti splácet po dobu trvání úvěru, měsíčně vždy ve výši 115 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, celkem uhradil 4 000 Kč. Následkem neplacení, když se žalovaný dostal do prodlení se splátkou číslo došlo v souladu se smlouvou automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to ke dni 7. 11. 2021. Žalobce požaduje zaplatit částku 15 655 Kč jakožto dlužnou novou jistinu (zahrnující dlužnou původní jistinu úvěru ve výši 13 713,27 Kč a úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 1 941,83 Kč), dále smluvní pokutu za prodlení se splácením jednotlivých splátek (747 Kč), náhradu nákladů za každou splátku, se kterou je žalovaný v prodlení (600 Kč), smluvní pokutu z dlužné nové jistiny (2 536,92 Kč), smluvní úrok ve výši 64,62 % ročně z částky 13 713,27 Kč od 9. 11. 2021 do 30. 11. 2021 (520,74 Kč) a dále ve výši 8,5 % ročně za období od 1. 12. 2021 do zaplacení (maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 9. 2021 dosáhne částky 47 232 Kč), zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 232 Kč (15 655 Kč + 747 Kč + 600 Kč + 230 Kč) od 9. 11. 2021 do zaplacení a úhradu za pojištění schopnosti splácet (230 Kč). Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil. Podáním ze dne 13.7.2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět, když nadále požadoval smluvní úrok ve výši 35%. Žalovaný ani přes upomínky dlužnou částku neuhradil.
2. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 o.s.ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal svůj návrh na zahájení řízení zpět dříve, než započalo jednání ve věci, rozhodl soud tak, že v souladu s dispozitivním projevem žalobce řízení zastavil – výrok I. rozsudku.
3. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav:
4. Žalovaný a žalobce uzavřeli 23. 3. 2021 smlouvu o úvěru číslo sjednali výši úroků, výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvu o úvěru číslo ze dne 23. 3. 2021, oznámením o schválení úvěru ze dne 24. 3. 2021). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 14 000 Kč, doposud žalovaný uhradil částku 4 000 Kč (prokázáno dokladem o vyplacení úvěru ze dne 23. 3. 2021, kartou klienta ze dne 19. 4. 2022). Protože žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, stal se úvěr na základě smlouvy automaticky splatným ke dni 7. 11. 2021; na tento následek byl žalovaný upozorněn dopisy ze dne 1. 6. 2021, ze dne 4. 10. 2021 a ze dne 1. 11. 2021 (prokázáno smlouvu o úvěru číslo ze dne 23. 3. 2021, upozorněním na možnost zesplatnění a výzvou k zaplacení ze dne 1. 6. 2021, upozorněním na možnost zesplatnění a výzvou k zaplacení ze dne 4. 10. 2021, upozorněním na možnost zesplatnění a výzvou k zaplacení ze dne 1. 11. 2021, oznámením o zesplatnění ze dne 7. 11. 2021). Žalobce uplatňuje vedle jistiny 17 232 Kč smluvní pokutu, úroky a úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 30. 3. 2022 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 30. 3. 2022, podacím lístkem ze dne 30. 3. 2022).
5. Za účelem prokázání úvěruschopnosti předložil žalobce soudu listinné důkazy, z nichž soud zjistil, že čistý měsíční příjem klienta za období listopad 2020 až leden 2021 činil průměrně 16 362 Kč (prokázáno výpisy z běžného účtu klienta ke dni 21. 12. 2020, 20. 1. 2021 a 22. 2. 2021; v žalobě i kartě hodnocení klienta ze dne 23. 3. 2021 je uváděna hodnota 16 300 Kč). Dále soud zjistil, že žalobce zjišťoval od klienta výši jeho výdajů na bydlení (2 603 Kč) a splátek jiných úvěrů u žalobce a dalších subjektů (0 Kč), stejně jako počet vyživovaných osob (0) a další běžné výdaje, které však žadatel uvedl ve výši 0 Kč, a proto žalobce vzal jako tyto výdaje hodnotu životního minima, které ke dni uzavření smlouvy činilo 3 860 Kč (prokázáno kartou hodnocení klienta ze dne 23. 3. 2021); tyto údaje si však žalobce nikterak neověřoval. Dále soud zjistil, že výpis z nebankovního registru klientských informací (NKRI) u žadatele uvedl skóre 260 (prokázáno výpisem z NKRI ze dne 22. 3. 2021), výpis z registru SOLUS neuvádí žádné nesplacené závazky za poslední 3 roky před datem poskytnutí úvěru (prokázáno výpisem ze SOLUS ze dne 23. 3. 2021).
6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a poskytovatel úvěru (žalobce) uzavřeli 23. 3. 2021 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; žalobce v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smluv o zápůjčce rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.
7. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované
(§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.
8. K prověřování úvěruschopnosti žalovaného uvedl žalobce, že tuto zkoumal jak na základě informací poskytnutých žadatelem o úvěr (žalovaným), tak z informací zjištěných z výpisů z databází NRKI a SOLUS, a též nahlédnutím do insolvenčního rejstříku. Z informací poskytnutých klientem žalobce zjistil ověřený čistý příjem žalovaného (průměrně 16 300 Kč). Dále zjišťoval i výši jeho závazků, které byly v součtu stanoveny na hodnotu 7 463 Kč (3 860 Kč na životním minimu + 2 603 Kč náklady na bydlení + 1 000 Kč připočtená rezerva). K výdajům žalovaného dále žalobce uvádí, že považuje stanovení částky životního minima jako výše běžných výdajů žalovaného za adekvátní za situace, kdy žalovaný sám neuvedl jinou částku, nadto povinnost prověřovat výši výdajů by měla nastoupit jedině v případě uvedení částky nižší, než je životní minimum jednotlivce. Žalobce dále při stanovení výše nákladů žalovaného vychází z premisy poctivého jednání, když žalovaný by se neuvedením správných údajů mohl dopustit trestného činu; nadto zpochybňuje schopnost věřitele prověřit v úplném rozsahu tvrzení žadatele o úvěr. Konečně, žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl ÚS-st. 20/05, z nichž dovozuje právo věřitele posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr pouze v přiměřeném rozsahu a především na základě údajů poskytnutých žadatelem.
9. Soud má za to, že žalobce nedostál své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobce sice řádně prověřil příjmovou stránku žalovaného, to samé však již neučinil ohledně jeho výdajů, kdy se spolehl výlučně na ničím nepodložená tvrzení žalovaného. Soud může žalobci přisvědčit v tom, že nelze chtít po poskytovateli úvěru, aby prověřoval žadatele o úvěr tak, aby nemohly nastat žádné pochybnosti o jeho schopnosti splácet; poskytovatel úvěru však nemůže rezignovat na prověřování tvrzení žadatele úplně. K uvedenému závěru ostatně došel i Ústavní soud v žalobcem citovaném nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, když uvedl, že poskytovatel úvěru má vůči dlužníku-spotřebiteli jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost splácet; přitom odkazuje na svůj dřívější nález sp. zn. I. ÚS 199/11, v němž vyjádřil myšlenku„ proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část – k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017)“. Jak dále uvádí Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu,„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit“. Tento názor Ústavního soudu lze doplnit opět žalobcem citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, v němž Nejvyšší soud uvádí, že posuzování splnění povinnosti zkoumat schopnost splácet úvěr žadatele je třeba posuzovat zejména z hlediska údajů, jež byly na žadateli vyžádány, neboť ty pak tvoří primární podklad pro přezkum. Sám Nejvyšší soud pak ovšem dodává, že dalším významným kritériem je i výše poskytovaného úvěru, když Nejvyšší soud předpokládá zvýšenou obezřetnost poskytovatele úvěru u úvěrů v řádech vyšších než v posuzované věci, zejména u desetitisícových, statisícových a milionových úvěrů. Poslední žalobcem citované stanovisko Ústavního soudu je pak v této věci zcela bezpředmětné, jelikož se zabývá právem na tlumočníka v soudním procesu, nehledě na to, že žalobcem uvedená věta je Ústavním soudem převzata z rozhodnutí švýcarského Nejvyššího soudu, a to pouze pro potřeby komparativního výkladu v Ústavním soudem posuzované věci. Žalobce tak měl podle názoru tohoto soudu za účelem zjištění, zda tvrzené výdaje alespoň v hrubém měřítku odpovídají skutečným, prověřit minimálně částku sdělenou jako výdaje na bydlení, např. předložením nájemní smlouvy či výpisem z účtu žadatele. Soud má totiž za to, že nájem ve výši 2 603 Kč je i na poměry bydliště žalovaného příliš nízký a pravděpodobně nezahrnuje cenu energií; v takovém případě se však jedná o nezanedbatelnou část výdajů, které si měl žalobce podle soudu řádně ověřit, zejména s ohledem na výši poskytovaného úvěru rovnající se částce měsíčního příjmu žadatele, jinak stěží mohl dostát kritériu„ přesvědčivého přezkumu“, neboť úplně pominul potenciální podstatné výdaje žadatele.
10. Zdůrazňuje-li žalobce, že žalovaný měl za povinnost uvést při sjednávání smlouvy pravdivé a úplné údaje o svých majetkových, příjmových a jiných poměrech (jinak se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu), pak se jedná o argumentaci nepřiléhavou. Podle ustálené soudní praxe, k níž se na jiných místech tohoto odůvodnění soud konkrétně přihlašuje, se nemůže poskytovatel úvěru zbavit své povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žadatele tím, že se spokojí s jeho tvrzeními; tato tvrzení musí být hodnověrně doložena a posouzena, přičemž skutečnosti uváděné žadatelem mají být pro poskytovatele úvěru jen jedním ze zdrojů informací. Jinými slovy poskytovatel úvěru musí sám proaktivně zjišťovat všechny údaje potřebné pro posouzení úvěruschopnosti žadatele: nespolupracuje-li žadatel dostatečně, nebo není-li možno potřebné informace v dostatečném rozsahu zjistit či ověřit, je jediným možným důsledkem neposkytnutí úvěru. Ještě jinak řečeno, skutečnost, zda se žadatel (ne) dopustil trestného činu úvěrového podvodu, je nepodstatná pro posouzení, zda poskytovatel úvěru postupoval s náležitou odbornou péčí. Zcela obdobně pak platí, že se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat jen na zásadu poctivého a dobrověrného jednání v právním styku; ani tato zásada pochopitelně neznamená, že má poskytovatel úvěru rezignovat na přezkoumání tvrzení a údajů poskytnutých dlužníkem. Nejde jen o to, zda uvedené listiny (doklady žalovaného, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, výpisy z účtu aj.) měl právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy k dispozici, ale zejména je též třeba znát obsah těchto listin, neboť jen se znalostí konkrétních skutečností plynoucích z těchto listin lze posoudit, zda žalobce vzal dostatečně v úvahu všechny jednotlivé skutečnosti na straně žalovaného (jak na její příjmové, tak výdajové stránce) a podle jeho přezkoumatelné úvahy vedené s odbornou péčí tak neměl v době uzavření smlouvy důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.
11. Závěru žalobce o řádném přezkumu úvěruschopnosti nesvědčí ani údaj získaný z NKRI, když v souladu s předloženým výpisem bylo skóre žadatele vyhodnoceno jako nejnižší kategorie platební morálky, při níž by měl poskytovatel úvěru poskytovaný úvěr výrazně limitovat či rovnou zamítnout. Za této situace měl naopak žalobce zvýšit svou obezřetnost nehledě na údaje získané ze systému SOLUS, jelikož zde na základě tohoto údaje existuje zvýšená obava ohledně schopnosti žadatele úvěr splácet. Je pravda, že z předložených dokumentů vyplývá, že žalovaný původně žádal o úvěr ve výši 16 000 Kč a žalobce mu přiznal pouze částku 14 000 Kč. To však nemění nic na skutečnosti, že i v případě, když se žalobce rozhodl úvěr poskytnout, měl za této situace žalovaného řádně prověřit.
12. Konečně, ze systému ARAD provozovaným Českou národní bankou soud zjistil, že průměrná sazba úroků u všech korunových úvěrů poskytovaných bankami spotřebitelům se pohybovala v rozmezí 8- 9 %. Oproti tomu žalobce u poskytnutého úvěru určil nominální sazbu úvěru 64,62 %. Soud má proto v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož„ lze mít za nepřiměřenou výši úroků zpravidla takovou výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“, za to, že takto sjednaná výše úroků je nemorální. Vzhledem k povaze smlouvy, kdy podstatnou náležitostí sjednání smlouvy o úvěru je i sjednání úroků, nelze ustanovení o úrocích od zbytku smlouvy oddělit, a proto je v souladu s § 588 o.z. smlouva neplatná celá.
13. Smluvní strany se tudíž musí vyrovnat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.).
Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Nelze tak přihlížet ke smluvním ujednáním o úroku, (paušalizovaných) nákladech spojených s administrativní činností a smluvní pokutě. Na smlouvu žalovaný uhradil celkem částku 4 000 Kč, kterou soud započetl na jistinu. Z jistiny ve výši 14 000 Kč tak zbývá uhradit 10 000 Kč.
14. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že nárok žalobce tak, jak byl žalobou uplatněn, je částečně dán, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Úrok z prodlení soud přiznal žalobci v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení.
15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníku byl přibližně stejný, proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. Rozsudku, že žádný s účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na závěry obsažené v Nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30.8.2010„ Je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.“.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.