Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
20 C 192/2022-48
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Ludmilou Papicovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro 6 265 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 2. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 265 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 265 Kč od 20. 8. 2020 do 1. 2. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 265 Kč od 2. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 887,74 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 2. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 265 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 265 Kč od 20. 8. 2020 do 1. 2. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 265 Kč od 2. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 887,74 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 6 265 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 2. 7. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 100 Kč a s poplatkem za sjednanou volitelnou službu„ Presto“ ve výši 165 Kč do 19. 8. 2020. Žalovaná úvěr ve sjednané lhůtě splatnosti žalobkyni nevrátila.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce nijak nerozporoval.
3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.
4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:
5. Žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalované dne 20. 7. 2020 úvěr ve výši 6 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu
s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 100 Kč a s poplatkem za sjednanou volitelnou službu„ Presto“ ve výši 165 Kč do 19. 8. 2020. Žalobkyně prozkoumala úvěruschopnost žalované na základě jejího tvrzení o měsíčních příjmech, měsíčních výdajích a o počtu členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se žalovanou. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 5 000 Kč, z poplatku
za poskytnutí úvěru ve výši 1 100 Kč a z poplatku za sjednanou volitelnou službu„ Presto“
ve výši 165 Kč. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou dopisem ze dne 28. 1. 2021 odeslaným doporučeně dne 28. 1. 2021 k úhradě dlužné částky do tří dnů. Žalovaná na svůj dluh ničeho žalobkyni neuhradila.
6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle ustanovení. § 2398 odst. 1 občanského zákoníku úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.
8. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.
9. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže
ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu
na své příjmy.
10. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení.
14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
16. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl
k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by
se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na webová adresa). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.
17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně
a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů,
na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod.
Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout
i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
18. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované řádně, když se spokojila s pouhým tvrzením žalované
o měsíčních příjmech, měsíčních výdajích a o počtu členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se žalovanou, kdy však tato tvrzení žalované nijak neověřila. Žalobkyně pak své tvrzení, že dále zkoumala úvěruschopnost žalované z veřejných rejstříků, přes výzvu soudu nijak neprokázala.
19. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohla učinit závěr
o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla věřiteli úvěr ve sjednané lhůtě vrátit. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.
20. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.
21. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila, plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Za dané situace tak má žalobkyně nárok pouze na vydání poskytnuté jistiny ve výši 5 000 Kč. Žalovaná byla poprvé žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky v předžalobní výzvě ze dne 28. 1. 2021 do tří dnů po obdržení tohoto dopisu, který jí byl odeslán doporučeně dne 28. 1. 2021, za obvyklého běhu událostí
byla výzva žalované doručena následující den, tj. 29. 1. 2021 a splatnost pohledávky tak nastala
1. 2. 2021. Ode dne následujícího, tj. od 2. 2. 2021 je tedy žalovaná s plněním svého dluhu v prodlení. Soud tedy uložil žalované žalobní pohledávku specifikovanou ve výroku I. tohoto rozsudku splnit včetně zákonného úroku z prodlení z této částky, když jeho výši a počátek splatnosti s ohledem na skutkové okolnosti sporu shledává souladné se zákonem a tomuto neodporující. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením
§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.
22. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba z důvodů již výše uvedených zamítnuta.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2, přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 6 265 Kč, v rozsahu 5 000 Kč bylo žalobě vyhověno, co do částky 1 265 Kč byla žaloba zamítnuta. Úspěch žalobkyně je tedy představován částkou 5 000 Kč, tedy 79,81 % z předmětu řízení, a úspěch žalované částkou 1 265 Kč, tedy 20,19 % z předmětu řízení. Více procesně úspěšným účastníkem byla žalobkyně, rozdíl úspěchu a neúspěchu v její prospěch činil 59,62 %
z předmětu řízení. Náklady žalobkyně pak tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna advokáta ve výši 600 Kč dle § 14b, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.
za 3 úkony právní služby po 200 Kč, paušální náhrada účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 3 x 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhl.
č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění) a 21 % DPH ve výši 189 Kč, celkem tedy náklady řízení žalobkyně představují částku 1 489 Kč 59,62 % z této částky je pak 887,74 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 887,74 Kč, a to v obecné třídenní pariční lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.