Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 109/2022-27

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 7 147,71 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 666,15 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 666,15 Kč od 30. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 481,56 Kč spolu s úrokem ve výši 22,99 % ročně z částky 7 147,71 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 924,99 Kč za dobu od 30. 7. 2019 do 2. 6. 2020 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 147,71 Kč od 17. 9. 2021 do 29. 11. 2021 a z částky 6 481,56 Kč od 30. 11. 2021 do zaplacení, a ve výši 1,5 % ročně z částky 666,15 Kč od 30. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 666,15 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 666,15 Kč od 30. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 481,56 Kč spolu s úrokem ve výši 22,99 % ročně z částky 7 147,71 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 924,99 Kč za dobu od 30. 7. 2019 do 2. 6. 2020 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 147,71 Kč od 17. 9. 2021 do 29. 11. 2021 a z částky 6 481,56 Kč od 30. 11. 2021 do zaplacení, a ve výši 1,5 % ročně z částky 666,15 Kč od 30. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 7 147,71 Kč společně s úrokem ve výši 22,99 % ročně z částky 7 147,71 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 924,99 Kč za dobu od 30. 7. 2019 do 2. 6. 2020 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 7 147,71 Kč za dobu od 17. 9. 2021 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového a vydání a užívání kreditní karty číslo uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba a žalovaným dne 30. 7. 2019. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši alespoň minimální splátky určené jako 2 % čerpaného úvěru, přičemž tato výše byla žalovanému vždy oznámena v měsíčním výpisu z úvěrového účtu. Nedílnou součástí smlouvy byly produktové podmínky revolvingového úvěru. Jistina úvěru byla úročena v souladu se smlouvou úrokovou sazbou ve výši 22,99 % p.a. Banka svůj závazek splnila, žalovaný však poskytnutý úvěr nesplácel řádně a včas. Z tohoto důvodu banka využila svého práva a v souladu se smlouvou prohlásila úvěr dopisem ze dne 2. 6. 2020 za okamžitě splatný. Žalovaný tak nadále dluží na základě úvěrové smlouvy částku 7 147,71 Kč na nesplacené jistině a shora uvedené příslušenství. Aktivní legitimace žalobkyně je pak dána na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2021 a její přílohy č. 1 – Seznamu pohledávek, která byla uzavřena mezi žalobkyní a bankou. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že banka při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem v Žádosti klienta o Kreditní kartu ze dne 30. 7. 2019, jeho žádost byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti právnická osoba a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Hodnocení úvěruschopnosti klienta bylo individuální; v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který klient doložil v potvrzení o výši příjmu; v tomto případě byl použit příjem ve výši 16 000 Kč, klient zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 70 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. A dále z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti měl klient v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 4 615,47 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že klient měl v době podání žádosti závazky s celkovou výši měsíčních splátek 203 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení klienta, jak je uvedeno výše, banka žádosti klienta částečně vyhověla a schválila Kreditní kartu s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne 12. 5. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 6. 6. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že tento s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

3. Na základě provedeného dokazování učinil soud skutkový závěr spočívající v tom, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se dne 30. 7. 2019 dohodly na tom, že banka poskytne žalovanému revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši alespoň minimální splátky určené jako 2 % čerpaného úvěru, přičemž tato výše byla žalovanému vždy oznámena v měsíčním výpisu z úvěrového účtu. Jistina úvěru byla úročena úrokovou sazbou ve výši 22,99 % ročně, RPSN byla sjednána na 38,48 %, celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit bance při řádném splácení, měla činit částku 11 876,52 Kč. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala banka úvěruschopnost žalovaného toliko z údajů, které tento bance sdělil v žádosti o poskytnutí úvěru, z potvrzení o jeho příjmu, kdy tento byl ke dni poskytnutí úvěru zaměstnán toliko půl měsíce a jeho příjem za tuto dobu činil 8 081 Kč, a dále v dostupných registrech, neměl k dispozici doklady o dalších skutečných příjmech žalovaného, které uváděl v celkové výši 70 000 Kč měsíčně, a výdajích žalovaného, kdy ze samotné žádosti vyplývaly zásadní nesrovnalosti, neboť na straně jedné žalovaný uvedl, že má toliko jeden zdroj příjmů, nicméně celkový příjem domácnosti činí 70 000 Kč, dále uvedl, že nemá žádné jiné měsíční splátky, což nedopovídalo bankou zjištěné realitě, vůbec pak nebyly zjišťovány jeho měsíční výdaje v podobě nákladů na bydlení. Žalovaný přitom vyčerpal z dané smlouvy peněžní prostředky v celkové výši 10 166,15 Kč a uhradil bance toliko částku 9 500 Kč, splácel přitom nepravidelně, pročež jej banka vyzvala k tomu, aby doplatil celý úvěr. Banka pak dne 16. 9. 2021 Smlouvou o postoupení pohledávek převedla pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

4. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byl žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala ze sdělení žalovaného v žádosti o úvěr a z přijatého dokladu o jeho příjmu z pracovního poměru, dále pak měla pátrat v dostupných registrech. Dle názoru soudu však toto její zkoumání nemůže být posouzeno jako dostatečné, navíc za situace, kdy již na základě těchto listin jsou patrné zcela evidentní nesrovnalosti. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela toliko z částečně podložených informací od žalovaného a dále z dostupných bankovních a nebankovních registrů. Z tohoto pohledu však banka v podstatě nijak neprověřovala, jaké jsou skutečné příjmové a výdajové poměry žalovaného, to vše za situace, kdy byť žalovaný uváděl, že má toliko jeden příjem, navíc pouze za období půl měsíce ve výši cca 8000 Kč, když byl zaměstnán jen tuto velmi krátkou dobu, současně uváděl, že celkový příjem domácnosti činí cca 70 000 Kč, banka přitom nijak neověřovala pravdivost tvrzení žalovaného o jeho příjmech, vůbec nezjišťovala údaje o jeho výdajích, navíc již v době uzavírání smlouvy se spokojila s evidentně nepravdivými informacemi poskytnutými žalovaným o jeho dalších měsíčních splátkách, kdy tento uvedl, že žádné další nemá, byť u samotné banky měl další splátky v měsíční výši 4 615,47 Kč. Tudíž má soud za to, že takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady, když žalobkyně reagovala na písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů ohledně úvěruschopnosti s tím, že na základě takto doplněných tvrzení a důkazů má za to, že banka svoji povinnost dostatečně splnila.

10. Banka přitom následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení předmětné pohledávky ve smyslu ust. a násl. , , pročež žalobkyně je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když toto postoupení pohledávky bylo též řádně oznámeno žalovanému.

11. Z provedených listinných důkazů přitom vyplývá, že banka žalovanému poskytla celkem částka 10 166,15 Kč, žalovaný bance uhradil celkem toliko částku 9 500 Kč (při zohlednění plateb nejen na jistinu, ale i sjednané úroky a poplatky), s ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni uhradil na takto jemu poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 666,15 Kč (10 166,15 Kč - 9 500 Kč), když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až předžalobní upomínkou ze dne 12. 11. 2021 odeslanou žalovanému téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 18. 11. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 29. 11. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 30. 11. 2021 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě úroku z prodlení ve výši 8,5 %, která odpovídá výši stanovené vládním k prvému dni prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

12. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 666,15 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žalobu zamítnuta, činí 6 481,56 Kč. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. kapitalizoval příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.