Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
31 C 212/2021-33
Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem Mgr. jméno jméno
sídlem adresa, obec
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 11 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 10 000 Kč s 8,25% úroky z prodlení ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v rozsahu částky 1 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení ročně z částky 11 000 Kč od 24. 8. 2017 do 8. 2. 2021 a s 8,25% úroky z prodlení ročně z částky 1 000 Kč od 9. 2. 2021 zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 847 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. jméno jméno do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 10 000 Kč s 8,25% úroky z prodlení ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v rozsahu částky 1 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení ročně z částky 11 000 Kč od 24. 8. 2017 do 8. 2. 2021 a s 8,25% úroky z prodlení ročně z částky 1 000 Kč od 9. 2. 2021 zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 847 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. [jméno] [jméno] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 11 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 24. 4. 2017 byla mezi právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit dlužnou částku spolu s poplatkem právnímu předchůdci žalobce nejpozději do 23. 8. 2017 spolu s případným poplatkem za prodloužení splatnosti ve výši 1 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Žalovaný, ačkoliv byl písemně upomínán, dlužnou částku žalobci dosud neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.
4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:
dne 24. 4. 2017 byla mezi právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly dne 24. 4. 2017 poskytnuty žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jak vyplývá z dokladu o vyplacení předmětné částky převodem na účet č. bankovní účet vedený na jméno žalovaného pod variabilním symbolem číslo. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnutý úvěr v částce 10 000 Kč spolu s případným poplatkem za prodloužení splatnosti ve výši 1 000 Kč nejpozději do 23. 8. 2017. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 1. 2021 mezi společností právnická osoba, jako postupitelem a žalobcem v postavení postupníka, soud zjistil, že byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 2. 2. 2021, kterým byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 3 dnů od doručení oznámení. Téhož dne byla žalovanému zaslána předžalobní výzva k plnění, kterou byl žalovaný rovněž vyzván k úhradě dluhu do 3 dnů od doručení výzvy. Písemnosti byly podány k poštovní přepravě téhož dne dle podacího lístku.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
10. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
11. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).
12. Žalobce se v žalobě omezil na sdělení, že žalovanému poskytl jistinu úvěru po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet provedením lustrace ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Proto byl žalobce soudem usnesením č. j. 31 C 212/2021-22 ze dne 4. 11. 2021 vyzván, aby podrobně uvedl, jakým konkrétním způsobem prověřil schopnost žalovaného tvrzený úvěr, včetně příslušenství splácet, jaké informace a doklady ohledně schopnosti žalovaného splácet úvěr od žalovaného skutečně získal, jak získané údaje ověřoval a jak je vyhodnotil. Soudu se dostalo dopovědi podáním žalobce ze dne 13. 12. 2021, kterým soudu sdělil, že„ původní věřitel zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž žalovaný dal uzavřením smlouvy souhlas podle čl. 7 a 7.14 všeobecných obchodních podmínek (dále jen„ VOP“) původního věřitele. Odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru podle čl. 3 .1.5 VOP žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a podle čl. 3 .1.6 potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. V případě, že měl pochybnosti o svých možnostech zápůjčku splatit, byl povinen kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili jeho schopnost zápůjčku splatit. Na základě této lustrace a prohlášení žalovaného původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit“. Z výše doplněných skutkových tvrzení je zřejmé, že právní předchůdce žalobce zcela rezignoval na svou povinnost řádně prověřit schopnost žalovaného úvěr splácet před uzavřením smlouvy o úvěru, protože si nevyžádal od žalovaného vůbec žádné údaje ani podklady, např. podrobné výpisy z účtu za období několika měsíců, které předcházely žádosti žalovaného o úvěr, pracovní smlouvu či smlouvu o nájmu bytu, ze kterých by bylo možné získat reálnou představu o příjmech a výdajích žalovaného a utvořit kvalifikovaný závěr o tom, zda bude žalovaný schopen úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru splácet. Žalobce se v doplnění žaloby omezil na tvrzení, že posoudil úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnost spotřebitele.
13. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobce neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně, když žádným způsobem neověřil jeho příjmy ani výdaje a nemohl proto věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 4. 2017 je tedy neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo prokázáno dokladem o vyplacení částky 10 000 Kč, že tuto částku právní předchůdce žalobce žalovanému převedl dne 24. 4. 2017 na účet č. bankovní účet, kterou však žalovaný žalobci dosud neuhradil. Žalovaný zůstal ve sporu neaktivní a netvrdil, že by dlužnou částku byť jen z části uhradil. Žalobci tak vznikl dle § 2991 a násl. občanského zákoníku nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve formě poskytnuté částky ve výši 10 000 Kč. Pohledávka byla v mezidobí dle ustanovení § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobce, který je tak oprávněn ji vymáhat. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 10 000 Kč a zavázal žalovaného k úhradě dlužné částky včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení v zákonné výši stanovené dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (I. výrok). Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky výzvou ze dne 2. 2. 2021. Dle ustanovení § 573 občanského zákoníku výzva došla žalovanému tři dny po jejím odeslání, tedy 5. 2. 2021, ve výzvě byla stanovena splatnost dluhu do tří dnů od doručení výzvy, žalovaný se proto dostal do prodlení dne 9. 2. 2021 (I. výrok).
14. V rozsahu požadavku žalobce na úhradu poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 1 000 Kč a v rozdílu mezi nárokovaným úrokem z prodlení od 24. 8. 2017 do 8. 2. 2021 a přiznaným úrokem z prodlení od 9. 2. 2021 soud proto žalobu zamítnul (II. výrok).
15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl ve věci částečně úspěšný co do 91 % žalobou uplatněného nároku, má proto právo na náhradu 82 % účelně vynaložených nákladů řízení. Dle názoru soudu jsou tyto představovány:
i) zaplaceným soudním poplatkem 800 Kč;
ii) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 300 Kč (tarifní hodnota 11 000 Kč, převzetí věci, výzva k plnění, žaloba) dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.;
iii) třemi režijními paušály po 100 Kč k těmto úkonům dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.;
iv) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč;
celkem tedy 2 252 Kč, žalobce má nárok na 82 % z této částky, tedy na částku 1 847 Kč (III. výrok tohoto rozsudku). Všechny tyto náklady soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva žalobcem, a co do výše i úměrnými předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Pro úplnost soud dodává, že žalobce vyúčtoval v žalobě náklady řízení dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (1 540 Kč za úkon právní služby), nicméně soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává opakovaně návrhy obsahující totožnou argumentaci, z níž odvozuje svůj nárok a kterou může stále opakovat. Podle soudu je žaloba, ve které je nárok žalobce odvozován ze smlouvy o úvěru typickou formulářovou žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Liší se totiž pouze údaji o osobě žalovaného, identifikací smlouvy, uvedením dlužné částky nesplaceného úvěru. Opakovanost používaného vzoru i četnost typových návrhů téhož žalobce je soudu známa z jeho úřední činnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o. s. ř.).