Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 C 128/2021-39

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Fialovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 72 741 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 916,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 991 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2020 do zaplacení a částky 20 833,43 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 916,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 991 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2020 do zaplacení a částky 20 833,43 Kč, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u soudu dne 22. 12. 2020 (ve znění doplňujících podání ze dne 3. 3. 2021 a 30. 11. 2021) domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 72 741 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Uváděla, že původní věřitel - společnost právnická osoba – uzavřel s žalovaným dne 18. 12. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr do výše 51 979 Kč, z této částky mu zbývalo splatit 51 907,58 Kč (na jistině). Předmětný úvěr měl být splacen nejpozději dne 18. 4. 2020. Do stanoveného data však žalovaný finanční prostředky nevrátil. Celková dlužná částka tak sestává z jistiny 51 907,58 Kč, smluvních úroků 19 958,43 Kč, poplatku za výběr 625 Kč a z účelně vynaložených nákladů 250 Kč. Žalovaný před postoupením pohledávky uhradil původnímu věřiteli částku 22 991 Kč. Úroková sazba činila 8,5 % měsíčně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Žalobkyně dále sdělovala, jak byla posuzována úvěruschopnost žalovaného, zejména nahlédnutím do různých databází umožňujících posouzení úvěruschopnost spotřebitele a výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji žalovaného. Jelikož žalovaný již ničeho neuhradil, domáhá se žalobkyně svého práva soudní cestou.

2. Soud vydal v této věci elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit (podle je platební rozkaz nezbytné doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno). Platební rozkaz byl proto zrušen podle ustanovení

3. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými. Soud podle ust. ve spojení s  rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Žalovaný uzavřel dne 18. 12. 2018 se společností právnická osoba smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se věřitel zavázal poskytnout žalovanému coby klientovi úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu (50 000 Kč), žalovaný se zavázal tento úvěr splatit společně s úroky a poplatky. Úroková sazba činila ke dni uzavření smlouvy 8,5 % měsíčně, RPSN činilo 262,91 %. Poplatek za čerpání byl stanoven ve výši 12,50 % z částky každého čerpání úvěru. Smlouva dále upravovala další práva a povinnosti smluvních stran, zejména splácení úvěru, důsledky prodlení klienta se splácením (úroky z prodlení, náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením klienta, smluvní pokutu, možnost zesplatnění úvěru), odstoupení od smlouvy, výpověď. Smlouva odkazovala na Obchodní podmínky a Sazebník. Standardní informace o spotřebitelském úvěru poskytovaly základní informace o věřiteli, o vlastnostech a nákladech spotřebitelského úvěru a souvisejících nákladech, o důležitých právních aspektech. Z jednotlivých potvrzení o provedené platbě je patrno, že žalovanému byly poskytnuty částky 5 000 Kč, 16 979 Kč, 15 000 Kč, 3000 Kč, 4 000 Kč, 8 000 Kč, a to převodem na účet. Měsíční výpis specifikoval dlužné částky k datu splatnosti (18. 4. 2020), neuhrazené částky z minulého období i aktuální celkové částky k úhradě k datu splatnosti. Smlouva o opakovaném postoupení pohledávek upravovala postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznamována dopisem ze dne 3. 8. 2020. Žalovanému byla rovněž zaslána předžalobní upomínka, ve které byl žalovaný upozorňován na dlužnou pohledávku a byl vyzýván k její úhradě.

5. K zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdí, že původní věřitel vycházel z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnost spotřebitele, konkrétně z výpisu z insolvenčního rejstříku, z centrální evidence exekucí a z databáze neplatných dokladů. Dále bylo vycházeno z porovnávání doložitelných příjmů a výdajů žalovaného coby klienta. K této skutečnosti však žalobkyně nedoložila žádné důkazy, ač byla soudem vyzvána k doložení těchto skutečností.

6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle a 2 věta prvá , o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Žalobkyně (resp. její právní předchůdce) byla dle § 86 ZosÚ povinna zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

12. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena ( an, an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ , an. ). Z jednotlivých ustanovení je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení ZosÚ.

13. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

14. Ústavní soud ČR se v nálezu sp. zn. ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

15. Soud má za to, že žalobkyně (resp. původní věřitel) povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť řádně nezkoumala, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet. Pouhé nahlédnutí do insolvenčního rejstříku či do centrální evidence exekucí nepovažuje soud za dostatečné. Obecně poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Původní věřitel údajně ověřoval úvěruschopnost žalovaného„ výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji“, avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení žalovaného nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

16. Žalobkyně (resp. původní věřitel) porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušila jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ byl zároveň porušen veřejný pořádek; v daném případě ochrana společnosti před nadměrným zadlužováním domácností.

17. Přesto žalobkyně (resp. původní věřitel) smlouvu o úvěru uzavřela s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti původního věřitele byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné.

18. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. -50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. ). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, , EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577 EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41)“.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

21. Podle § 1968 věty prvé o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

22. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co plnila, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí částky 51 979 Kč (resp. 51 907,58 Kč), žalovaný zaplatil celkem 22 991 Kč, je tedy povinen žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 28 916,58 Kč (se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2020 do zaplacení).

24. Žalobu soud zamítl v částce 22 991 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2020 do zaplacení a v částce 20 833,43 Kč (ta sestává z úroků ve výši 19 958,43 Kč, z poplatku za výběr 625 Kč a z náhrady účelně vynaložených nákladů 250 Kč).

25. Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje, že sjednaná úroková sazba 8,5 % měsíčně (v přepočtu 102 % ročně) je ve své výši v rozporu s dobrými mravy a několikanásobně převyšuje úrokové sazby bankovních institucí za obdobné produkty. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , . Více úspěšný ve věci byl žalovaný, avšak tomu náklady za řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.