Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 69/2022-24

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 9 940 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Řízení se v části týkající se zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 173 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 400 Kč od 27. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 400 Kč od 15. 6. 2021 do 26. 11. 2021 a ve výši 1,50 % ročně z částky 6 400 Kč od 27. 11. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 953,86 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 586,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Řízení se v části týkající se zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 173 Kč zastavuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 400 Kč od 27. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 400 Kč od 15. 6. 2021 do 26. 11. 2021 a ve výši 1,50 % ročně z částky 6 400 Kč od 27. 11. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 953,86 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, se zamítá. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 586,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 9 940 Kč, sestávající z jistiny ve výši 6 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 173 Kč, paušálních nákladů spojených s upomínáním ve výši 150 Kč a nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 217 Kč s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 953,86 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 400 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, když tyto částky měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 4. 11. 2019 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 6 400 Kč, které byly žalované předány v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se měla zavázat vrátit bance částku 6 400 Kč s příslušenstvím nejpozději do 4. 12. 2019 Smlouva přitom byla uzavřena v písemné podobě. Žalovaná však své smluvní povinnosti neplnila řádně a včas, když na ni neuhradila ničeho. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021, uzavřené mezi bankou a žalobkyní mělo dojít k převedení pohledávky na žalobkyni s účinností ke dni 25. 6. 2021, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná však až dosud neuhradila žalobkyni částku 6 400 Kč jako jistinu, 3 173 Kč na smluvené smluvní pokutě (0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení za dobu od 5. 12. 2019 do 13. 4. 2021), 150 Kč na paušálních nákladech spojených s upomínáním a 217 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky.

2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila skutková tvrzení o tom, jak její právní předchůdkyně při uzavírání smlouvy posuzovala schopnost žalované předmětný úvěr splácet, žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby co do částky 3 323 Kč, představující smluvní pokutu ve výši 3 173 Kč a částku 150 Kč, aniž by k otázce úvěruschopnosti čehokoli doplnila. S ohledem na tento dispozitviní úkon žalobkyně soud ve výroku I. rozsudku řízení v části týkající se zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 173 Kč zastavil ve smyslu , 2 , (dále jen ), když souhlasu žalované nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než započalo jednání. Předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 6 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 400 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 953,86 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 28. 3. 2022 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 14. 4. 2022 náhradním doručením – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

5. Na základě provedeného dokazování soud učinil skutkový závěr spočívající v tom, že banka předala dne 4. 11. 2019 žalované částku 6 400 Kč, ze které žalovaná doposud bance neuhradila ničeho. Banka přitom při uzavírání smlouvy nikterak nezkoumala schopnost žalované předmětnou půjčku splácet. Ke dni 11. 6. 2021 došlo k postoupení této pohledávky na žalobkyni, přičemž změna osoby věřitele byla žalované oznámena.

6. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 6 400 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně neuvedla žádné tvrzení o úvěruschopnosti žalované, na výzvu soudu k doplnění těchto tvrzení a k označení důkazů reagovala částečným zpětvzetím ve vztahu ke smluvní pokutě a částce 150 Kč jako paušálních nákladů za upomínání, jak měly být tyto sjednány ve smlouvě, žádná tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalované však neuvedla, pročež soud z obsahu jejího podání vyhodnotil, že žádné takové tvrzení ani není schopna uvést. Z pohledu shora uvedené zákonné úpravy a judikatury tak absence posouzení úvěruschopnosti dlužníka vede soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

12. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla celkem částku 6 400 Kč, přičemž tato nevrátila žalobkyni ničeho a dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 6 400 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem ze 9. 11. 2021. Tato výzva byla žalované odeslána dne 11. 11. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 16. 11. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 26. 11. 2021. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 27. 11. 2021 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě úroku z prodlení ve výši 8,50 %, který odpovídá výši úrokové sazby k tomuto dni jako prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

13. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

14. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

15. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a to ve spojení s  před středníkem , podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V daném případě bylo nejprve řízení částečně zastaveno pro ničím neodůvodněné částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně ve vztahu k částce 3 323 Kč a z procesního hlediska tak toto částečné zastavení řízení zavinila právě žalobkyně. Žalobě pak bylo vyhověno toliko částečně, v části byla zamítnuta, což bylo rovněž nutno zohlednit jako procesní úspěch, resp. neúspěch. Pokud tedy původně předmětem řízení bylo zaplacení částky 9 940 Kč spolu s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 1 583,34 Kč, celková požadovaná částka k tomuto datu činila 11 523,34 Kč. Celkový úspěch žalobkyně pak při kapitalizaci přiznaných úroků činil 6 689,14 Kč (6 400 Kč + 289,14 Kč). Tento její úspěch tak představuje 58 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení ve výši 11 523,34 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 42 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 16 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 16 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 22. 12. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem nay. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

16. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 3 667 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 3 267 Kč mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 600 Kč jako odměnou dle bodu 1 ve spojení s  advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby po 200 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle advokátního tarifu, částkou 1 500 Kč jako odměnou dle , ve spojení s  advokátního tarifu za jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci v podobě částečného zpětvzetí žaloby, 300 Kč jako jeden režijní paušál za tento jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci dle , 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16 % těchto nákladů, tedy částku 586,70 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.