Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
10 C 260/2021-116
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 31 097 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 21 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 5. 10. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 9 897 Kč, dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 26 717 Kč ve výši 8,5 % ročně od 25. 9. 2021 do 4. 10. 2021, dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 5 517 Kč ve výši 8,5 % ročně od 5. 10. 2021 do zaplacení, a dále na úhradu smluvního úroku ve výši 21,05% ročně z částky 26 717 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 980 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 21 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 5. 10. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 9 897 Kč, dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 26 717 Kč ve výši 8,5 % ročně od 25. 9. 2021 do 4. 10. 2021, dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 5 517 Kč ve výši 8,5 % ročně od 5. 10. 2021 do zaplacení, a dále na úhradu smluvního úroku ve výši 21,05% ročně z částky 26 717 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 980 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 8. 11. 2021 domáhá po žalovaném úhrady pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo z 2. 12. 2020. Žalobce uvádí, že poskytl žalovanému prostředky ve výši 30 000 Kč, z toho 27 500 Kč převedl žalobci a 2 500 Kč převedl zprostředkovateli úvěru, a to dne 3. 12. 2020. Žalovaný závazky ze smlouvy o úvěru nehradil, konkrétně žalovaný uhradil pouze 6 splátek ve výši 1 050 Kč, celkový počet splátek činil 40 splátek a cena úvěru byla sjednána ve výši 42 000 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s hrazením splátek, pak žalobce úvěr zesplatnil, a to dne 24. 9. 2021. Žalovanému byly zaslány celkem 3 upomínky. Žalobce se na základě této smlouvy o úvěru domáhá po žalovaném úhrady částky 26 717 Kč na jistině poskytnutého úvěru, která je tvořena nesplacenou jistinou 24 943 Kč a částkou 1 774 Kč, jakožto jistinou zahrnutou v posledních třech neuhrazených splátkách, každá ve výši 1 050 Kč (z těchto tří splátek pak činily zbývající část těchto splátek úroky ve výši 1 376 Kč). Dále žalobce nárokuje smluvní úrok z nezaplacené jistiny ve výši 21,05 % ročně od 25. 9. 2021 do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení z jistiny od 25.9.2021 do zaplacení. Jako další nároky pak žalobce nárokuje částku 1 376 Kč, což je podíl smluvního úroku na třech nezaplacených splátkách před zesplatněním úvěru, každá ve výši 1 050 Kč. Dále žalobce nárokuje 300 Kč skládajících se ze 3 x 100 Kč, jakožto nákladů na zaslané upomínky dle smlouvy, dále nárokuje částku 1 497 Kč na smluvní pokutě za opožděné splátky, a dále částku 1 207 Kč, jakožto kapitalizovaný úrok ve výši 0,1 % denně ode dne zesplatnění úvěru do podání/sepsání žaloby, konkrétně od 25. 9. 2021 do 6. 11. 2021, z částky 28 093 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu.
-) Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo to dne 2. 12. 2020. Na základě této byl žalovaný povinen uhradit žalobci 40 splátek ve výši 1 050 Kč měsíčně.
-) Žalovanému byla v souvislosti s uzavřenou smlouvou uhrazena dne 3. 12. 2020 částka 27 500 Kč, částka 2 500 Kč nebyla uhrazena žalovanému, ale zprostředkovateli úvěru paní jméno příjmení (zjištěno z potvrzení o provedení transakce). Soud tak má za zjištěné, že žalobce poskytl žalovanému na tvrzeném úvěru částku 27 500 Kč, a to dne 3. 12. 2020.
-) Soud dále zjistil, že žalovaný byl žalobcem upomínán o úhradu závazků ze smlouvy o úvěru upomínkou z 23. 7. 2021. Dále má soud za zjištěné, že přípisem z 24. 9. 2021 byly závazky ze smlouvy o úvěru zesplatněny (zjištěno z upomínky ze dne 23. 7. 2021 a zesplatnění úvěru z 24. 9. 2021, a dále z čestných prohlášení zaměstnance jméno jméno a připojených dokladů o odeslání těchto dokumentů). Soud na základě těchto listin, zejména pak zesplatnění úvěru z 24. 9. 2021, dále zjistil, že žalovaný byl žalobcem upomenut o navrácení veškerých poskytnutých finančních prostředků, včetně žalobcem tvrzeného příslušenství z úvěru, a to do 10 dnů ode dne odeslání tohoto přípisu z 24. 9. 2021. Vzhledem ke stanovenému datu splatnosti a k tomu, že soud má za zjištěné, že zesplatnění úvěru z 24. 9. 2021 bylo žalovanému skutečně odesláno, pak má soud za zjištěné, že žalobcem byla stanovena splatnost pro navrácení žalovanému poskytnutých finančních prostředků do 4. 10. 2021, jakožto desátého dne po sepsání předmětné upomínky.
-) Soud dále zjistil, že žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaného, a to na základě vlastního formuláře nazvaného Posouzení úvěruschopnosti zákazníka, v němž jsou ručně doplněny údaje o příjmech a výdajích žalovaného, sepsané žalobcem k 3. 12. 2020. Dále soud zjistil, že žalobce vycházel z čestného prohlášení o závazcích spotřebitele z 2. 12. 2020, které neobsahuje žádné tvrzené závazky, a dále z čestného prohlášení žalovaného ohledně tvrzených výdajů, kde žalovaný sám prohlašuje, jaké výdaje a příjmy má. Z těchto dokumentů však soud nemohl učinit závěr, že by žalobce ověřil úvěruschopnost žalovaného dostatečným způsobem, neboť se jedná pouze o tvrzení žalovaného, která nejsou nikterak podložena. Soud má dále za zjištěné, že žalobce činil dotaz na Centrální evidenci exekucí a dotaz na insolvenční rejstřík a z těchto zjistil, že na žalovaného není vedena exekuce, ani ohledně nej není vedeno insolvenční řízení. Ani na základě těchto dokumentů nebylo možno učinit závěr, že žalobce ověřil dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného, neboť tyto dokumenty pouze dokládají, že žalovaný není v exekuci, či v insolvenci, ale není na jejich základě možno učinit závěr o skutečných majetkových poměrech žalovaného. Dále má soud za zjištěné, že žalobce vycházel ze dvou výplatních pásek žalovaného z října a září roku 2020, na nichž je uvedena výše čisté mzdy žalovaného 18 730 Kč, respektive 18 843 Kč. Dále žalobce vycházel z výpisu z účtu žalovaného, z něhož se podává, že žalovaný v září roku 2020 inkasoval od zaměstnavatele částku 18 843 Kč, v říjnu 2020 částku 18 730 Kč a v listopadu 2020 částku 18 730 Kč. Dále žalobce vycházel z výpisu z běžného účtu žalovaného č. ú. číslo / číslo, přičemž z tohoto účtu soud zjistil, že žalobci bylo zřejmé, že v období listopad 2019 až listopad 2020 činil roční kreditní obrat žalovaného 553 942,56 Kč a roční debetní obrat částku 545 542,24 Kč. Tedy, že na roční bázi činí ohledně žalovaného rozdíl jeho příjmů a výdajů částku 8 400,32 Kč. Z výše uvedeného soud zjistil, že žalobce ověřil příjmové poměry žalovaného, pokud jde o jeho příjmy ze zaměstnání, a dále že pokud jde o výdajové poměry žalovaného bylo žalobci známo, že ročně zůstává žalovanému k dispozici, po zohlednění jím fakticky vynakládaných výdajů, pouze částka 8 400,32 Kč.
-) Z dokumentu nazvaného bonita smlouvy soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci na základě sjednané smlouvy o úvěru celkem 6 splátek ve výši 1 050 Kč, tj. celkem částku 6 300 Kč.
-) Soud dále zjistil, že žalobce žalovaného seznámil s informacemi o spotřebitelském úvěru (zjištěno z formuláře o informacích o spotřebitelském úvěru) a že k úvěrové smlouvě byly přiloženy úvěrové podmínky blíže definující smluvní závazky stran (zjištěno z úvěrových podmínek).
4. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení:
Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
5. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil.
6. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
7. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10).
8. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C - 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
9. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat a posuzoval tak sankci jako neplatnost absolutní.
10. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
11. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
12. V posuzovaném případě pak soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svoji povinnost řádně ověřit úvěruschopnost žalovaného. Z provedeného dokazování se totiž podává, že žalobce sice zjistil, že žalovaný má příjmy v měsíčním objemu necelých 19 000 Kč, nicméně zejména ze založeného výpisu z účtu žalovaného bylo žalobci zřejmým, že rozdíl mezi ročními příjmy a výdaji žalovaného činí pouze částku 8 400,32 Kč. Za této situace pak soud uzavírá, že žalobce měl dospět k závěru o tom, že žalovaný není schopen splácet úvěr, který zahrnuje povinnost hradit měsíčně částku 1 050 Kč, tedy ročně částku ve výši 12 600 Kč. Toto se podává právě z toho, že z účtu žalovaného žalobci bylo zřejmým, že ani na roční bázi žalovaný disponibilními prostředky v takovéto celkové výši nedisponuje. Žalobce se přitom z jednání nařízeného na den 12. 4. 2022 omluvil a soud jej proto nemohl poučit ve smyslu § 118 a odst. 1 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení v tom směru, jak za této situace, kdy z předložených důkazů se podává, že není ve faktických možnostech žalovaného úvěr splatit, žalobce dospěl k závěru, že i přes toto zjištění žalovaný je dostatečně úvěruschopným, tedy že závazky ze smlouvy o úvěru splatí.
13. Schopnost splácet úvěr v tomto rozsahu nelze pak za této situace mít za prokázanou ani tím, že žalobce měl za zjištěné, že žalovaný není v exekuci, či v insolvenci, ani tím, že žalovaný sám prohlásí, že nemá závazky (nad rámec tohoto žalobce sám přiznává, že žalovaný mu lhal, když jiné závazky má), ani tím, že žalovaný sám prohlásí jaké jsou jeho příjmy, či jiné výdaje.
14. Jak uvedeno výše, žalobce se z jednání konaného dne 12. 4. 2022 omluvil, soud jej proto nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o.s.ř. o tom, že neunáší povinnost tvrzení ve vztahu k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného. Tedy žalobce neunesl v tomto směru povinnost tvrzení. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobci pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku.
15. Z provedeného dokazování pak má soud za zjištěné, že žalobce žalovanému poskytl na jistině úvěru pouze částku 27 500 Kč, když částka 2 500 Kč byla hrazena jinému subjektu, konkrétně zprostředkovateli úvěru. Žalovaný tak je v obecné rovině povinen žalobci vrátit částku 27 500 Kč na jistině úvěru. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný uhradil žalobci částku ve výši šesti měsíčních splátek, konkrétně 6 × 1 050 Kč, tedy celkem 6 300 Kč. Soud z tohoto důvodu tak vyhověl žalobě co do 21 200 Kč, jakožto rozdílu uhrazené jistiny ve výši 27 500 Kč a částek zaplacených žalovaným žalobci ve výši 6 300 Kč.
16. Soud poté zamítl zbývající žalobní požadavky, konkrétně nedůvodně žalovanou část doplatku tvrzené jistiny poskytnutého úvěru, neboť, jak uvedeno výše, žalovaný inkasoval na úvěru pouze 27 500 Kč, z toho již 6 300 Kč zaplatil a 2 500 Kč nebylo hrazeno žalovanému, ale zprostředkovateli úvěru. Žalobce přitom na jistině žaluje celkem částku 26 717 Kč, jakožto součet nesplacené jistiny (ke dni zesplatnění) ve výši 24 943 Kč a 1 774 Kč (jakožto podílu nesplacené jistiny na třech neuhrazených splátkách ke dni zesplatnění úvěru). Soud tedy, jak uvedeno výše, žalobě, pokud jde o jistinu, vyhověl co do částky 21 200 Kč a ve zbytku (5 517 Kč) soud žalobu zamítl.
17. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatnou, pak soud zamítl i zbývající žalobní požadavky, které byly žalobcem odvozovány od smlouvy, konkrétně 1 376 Kč – dlužné úroky do zesplatnění; 300 Kč – náklady na upomínky; 1 497 Kč – smluvní pokuta za opožděné splátky; 1 207 Kč – smluvní pokuta 0,1% denně z dluhu od zesplatnění.
18. Pokud jde o požadované příslušenství ve formě zákonných úroků z prodlení z jistiny, pak soud na základě upomínky/zesplatnění úvěru z 24. 9. 2021 zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů ode dne odeslání této výzvy. S odkazem na § 573 o.z. se pak má za to, že výzva byla doručena žalovanému dne 27. 9. 20221, tedy během lhůty splatnosti – tedy takto byla splatnost stanovena do 4. 10. 2021. Tedy se splatností k tomuto datu byl žalovaný vyzván k vrácení uhrazené jistiny úvěru, tj. prodlení žalovaného nastalo dne 5. 10. 2021. K tomuto období činila výše zákonných úroků z prodlení 8,50 % p.a., což odpovídá požadavku žalobce, a soud proto tomuto požadavku ode dne následujícího po splatnosti, tj. ode dne 5. 10. 2021 vyhověl. Ve zbytku soud požadavek na úhradu zákonných úroků z prodlení zamítl.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl úspěšný co do částky 21 200 Kč; převážně tak byl v řízení úspěšný žalobce v rozsahu 36,35 %.
20. Žalobci soud přiznal na nákladech řízení: zaplacený soudní poplatek ve výši 1 244 Kč, 2x úkon právní služby po 500 Kč, 2x režijní paušál po 100 Kč (obojí za převzetí zastoupení a sepis žaloby; upomínka ze dne 24. 9. 2021 je hmotněprávním úkonem, kterým žalobce, ač zastoupen, teprve zesplatnil žalovanou částku; tj. až na jejím základě bylo možno žalovat, není tedy předžalobní upomínkou) podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb.; tj. celkem 2 696 Kč s DPH. Z toho činí přiznaných 36,56 % částku 980 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny). Soud nepřiznal žalobci odměnu za omluvu ze dne 11. 4. 2022, ač tato obsahovala vyjádření k věci, nicméně toto soud nežádal, ani nebylo reakcí na tvrzení žalované, pouze žalobce doplňoval či upřesňoval to, co mohl uvést již v žalobě.
21. Ustanovení § 14b advokátního tarifu se nijak nedotýká ústavně zaručeného práva žalobce na zastoupení advokátem ve smyslu čl. 37 odst. 2 LZPS, stanoví specifické sazby mimosmluvní odměny a výši náhrady paušálních výdajů za úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení v řízeních zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, a to v závislosti na výši předmětu řízení. Aplikace uvedeného zákonného ustanovení předpokládá kumulativní splnění podmínek v podobě návrhu podaném na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, používaných opakovaně týmž žalobcem, který v řízení dosáhl procesního úspěchu, přičemž předmět řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Toto ustanovení se uplatní obecně a bezvýjimečně ve všech případech, na které hypotéza uvedené normy dopadá, bez možnosti úvahy soudu o jeho použitelnosti či jakékoliv moderace. Ustanovení § 14b advokátního tarifu pojem návrhu podaném na ustáleném vzoru nijak nevymezuje. Podle soudní praxe je jím návrh, který se shoduje či významně blíží pojmu formulářová žaloba, který ústavněprávní judikatura (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/2011, bod 28 – neboť právě na něj bylo reagováno novelizací advokátního tarifu vyhláškou č. 120/2014 Sb.) definuje jako návrh mající podobu využitého vzoru, který se odlišuje jen v minimální míře, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami.
22. Lustrací soudního systému ISAS pak soud zjistil, že žalobce vystupuje jen u zdejšího soudu ve více než desítce civilních řízení (výpis z ISASu založen ve spise; jen v senátu 10C byla např. podána stejná žaloba pod sp. zn. spisová značka).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).