Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
52 C 91/2022-33
Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno.
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení částky 23.301 Kč s příslušenstvím - půjčka
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci
a. částku 11.795 Kč,
b. s úrokem z prodlení z částky 11.795 Kč ve výši 8,05 % p.a. za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení,
a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se návrh, aby byla žalovaná zavázána k povinnosti
a. zaplatit žalobci částku 11.606 Kč,
b. kapitalizovaný úrok ve výši 7.056,70 Kč
c. kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 2.371,70 Kč
d. úrok z prodlení z částky 23.301 Kč ve výši 8,05 % p.a. za dobu od 30. 11. 2019 do 4. 4. 2020,
e. úrok z prodlení z částky 11.506 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení,
f. úrok ve výši 23,72 % p.a. z částky 15.000 Kč za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a. částku 11.795 Kč, b. s úrokem z prodlení z částky 11.795 Kč ve výši 8,05 % p.a. za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se návrh, aby byla žalovaná zavázána k povinnosti a. zaplatit žalobci částku 11.606 Kč, b. kapitalizovaný úrok ve výši 7.056,70 Kč c. kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 2.371,70 Kč d. úrok z prodlení z částky 23.301 Kč ve výši 8,05 % p.a. za dobu od 30. 11. 2019 do 4. 4. 2020, e. úrok z prodlení z částky 11.506 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení, f. úrok ve výši 23,72 % p.a. z částky 15.000 Kč za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 2. 12. 2020 (následně byla věc postoupena Městskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému) domáhá po žalované zaplacení částky 23.301 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovanou dne 4. 11. 2016 smlouvu o půjčce číslo předal žalované peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. Žalovaná se dále zavázala zaplatit úrok za půjčené prostředky ve výši 2.100 Kč (s úrokovou sazbou ve výši 23,72 %) a dále také odměnu za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč, částku 406 Kč za pojištění a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč, a to v 58 týdenních splátkách po 457 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 15. 12. 2017. Žalovaná dlužnou částku neuhradila zcela. Uhradila celkem 3.205 Kč. Dlužná pohledávka byla postoupena na žalobce s účinností ke dni 29. 11. 2019, což bylo žalované téhož dne oznámeno. Žalobce tak požaduje po žalované zaplacení jistiny ve výši 15.000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 8.301 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7.056,70 Kč (úrok ve výši 23,72 % ročně počítaný z dlužné jistiny od 16. 12. 2017 do data postoupení) a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2.371,40 Kč (za období od 23. 12. 2017 do data postoupení) a úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny, oba od 30. 11. 2019 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť – k výzvě soudu – žalobce s tím vyjádřil souhlas a žalovaná se nevyjádřila, tudíž lze mít za to, že souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), a je možné rozhodnout na základě předložených listinných důkazů; z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.
4. Ze smlouvy o půjčce číslo jejíž součástí jsou smluvní podmínky, ze dne 4. 11. 2016, soud zjistil, že věřitel poskytl žalované částku 15.000 Kč, žalovaná se zavázala zaplatit poplatek za poskytnutí peněžních prostředků ve výši 11.506 Kč sestávající z poplatku za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč, úroku ve výši 2.100 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč a pojištění ve výši 406 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit dlužnou částku v 58 týdenních splátkách ve výši 457 Kč výše úrokové sazby činila 23,72 % ročně, roční RPSN činí 75,72 %. Splátky se započítávají nejprve na poplatky a životní pojištění, teprve poté na jistinu. V případě prodlení zákazníka s placením příslušné splátky má úvěrující právo požadovat zaplacení celého zbývajícího dosud neuhrazeného dluhu v plné výši. Z karty zákazníka ze dne 4. 11. 2016 soud zjistil, že žalovaná uvedla jako své celkové měsíční příjmy 18.000 Kč a celkové měsíční výdaje 10.000 Kč, přičemž použitelný příjem činil 8.000 Kč. Z přehledu plateb o půjčce soud zjistil, že žalovaná uhradila věřiteli celkem 3.205 Kč. Z výzvy k plnění ze dne 30. 4. 2020 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužných pohledávek. Podle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 věřitel informoval žalovanou o postoupení pohledávek na žalobce. Pohledávka byla postoupena na žalobce smlouvou ze dne 29. 11. 2019.
5. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti.
6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném do 30. 11. 2016 (dále jen„ ZoSU“), Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Dle ust. § 1879 OZ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
12. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 9 odst. 1 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).
13. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).
14. Žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalované dle vlastního tvrzení vycházel z karty zákazníka dle vyplněných podkladů klienta a v ní označených dokumentů. K důkazu však předložil pouze kartu zákazníka, ze kterého vyplývá, že neměla mít žádné dluhy, příjem 18.000 Kč měsíčně a výdaje 10.000 Kč měsíčně. Soud má z provedeného dokazování za to, že věřitel se úvěruschopností žalované vůbec nezabýval, když žádným způsobem nezjišťoval příjem a výdaje žalované a ani žádným způsobem tyto informace neověřil, např. výpisem z účtu za určitou dobu, nájemní smlouvou, inkasem apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční výdaje žalované a zda existoval u žalované převis příjmů nad výdaji, ze kterého by mohla splácet příslušný úvěr.
15. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel se zabýval úvěruschopností žalované pouze formálně a tyto informace pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají mnohonásobně nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěryschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.
16. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalované za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil výdaje žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.
17. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 9 odst. 1 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Úvěrová smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok 100,86 % ročně (soud pro výši poplatku, která zjevně neodpovídá výši nákladů spojených s běžnou správou úvěru, počítal celý poplatek jako zisk z úvěru - úrok), kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 15 % ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
18. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalované (úvěr ve výši 15.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 OZ). Žalovaná věřiteli již zaplatila částku 3.205 Kč a zbývá jí tak uhradit částku 11.795 Kč. Pohledávka byla následně v souladu s ust. § 1879 OZ postoupena na žalobce, který je tak oprávněn ji vymáhat.
19. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok (poplatek) ani zákonný obvyklý úrok. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaná jistinu včas neuhradila ani poté, co byla žalobcem vyzvána k jejímu uhrazení nejpozději uběhnutím tří dnů od doručení výzvy dle ust. § 573 OZ, tedy 4. 5. 2020, dostala se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
20. Soud tak zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit částku 11.795 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 11.795 Kč od 5. 5. 2020 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)
21. Výrokem II. byly zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými. Jedná o rozdíl mezi částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení poníženému o částečné plnění žalované přiznanou výrokem I. a nároky specifikovanými v žalobě tedy dlužných úhrad za služby ve výši 8.301 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7.056,70 Kč, dalších úroků z úvěru do zaplacení a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2.371,40 Kč a dále o rozdílu mezi úrokem z prodlení z přiznané částky dle splatnosti původní pohledávky oproti splatnosti vydání bezdůvodného obohacení.
22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla ve sporu úspěšnější jak žalobce a žalobce by tak byl povinen jí hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný povinnost uloženou mu tímto rozsudkem, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.