Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 24/2022-42
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 4 913,64 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 3.615,63 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3.615,63 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 355,62 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.257,79 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, částku 1.298,01 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 3.615,63 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3.615,63 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 355,62 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.257,79 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, částku 1.298,01 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem doručeným soudu dne 25. 11. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 4.913,64 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru číslo ze dne 16. 4. 2019, kterou uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba Na základě této smlouvy se do dispozice žalované dostala hotovost ve výši 11.000 Kč. Žalovaná uhradila celkem 14.100,01 Kč, což odpovídá 9 řádně uhrazeným splátkám. Žalobce v obecné rovině rozebírá odměnu za inkaso splátek, a to odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2013, žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu, přičemž rovněž v obecné rovině žalobce uvádí své závěry k posouzení úvěruschopnosti žalované. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021.
2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila, neboť nepřebírá soudní zásilky.
3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 16. 4. 2019 požádala žalovaná společnost právnická osoba o úvěru ve výši 11.000 Kč s tím, že tento bude splácen 14 měsíců po 1.460 Kč. V žádosti o úvěr je dále uvedeno, že žalovaná doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu, její příjem je 7.165 Kč, výdaje za bydlení jsou 1.000 Kč, výdaje na dopravu, jídlo, osobní náklady jsou 3.410 Kč. Žalovaná bydlí u rodičů, je rozvedená, má 0 vyživovacích povinností a dokončené základní vzdělání. V rámci smlouvy o úvěru ze dne 16. 4. 2019 pak se žalovaná společnosti právnická osoba zavázala za poskytnutí úvěru ve výši 11.000 Kč uhradit úrok ve výši 1.059 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 5.390 Kč, zaplatit náklady na vyhodnocení úvěru 1.011 Kč a inkasní poplatek 1.980 Kč. Celkově 20.440 Kč, z čehož jsou 9.440 Kč náklady spotřebitelského úvěru, se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1.460 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena smlouvou o postoupení pohledávek na žalobce, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 5. 8. 2021. Následně dopisem ze dne 17. 8. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu a dopisem ze dne 18. 10. 2021 byla žalované doručována předžalobní výzva k plnění.
4. K žádosti soudu o doplnění tvrzení a prokázání, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobce posoudil schopnost spotřebitele – žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 4. 4. 2022 doplnil pracovní smlouvu žalované se zaměstnavatelem právnická osoba ze dne 15. 10. 2018 doplnil mzdový výměr, kde byla stanovena hodinová mzda žalované 90 Kč za hodinu + pohyblivá část mzdy 35 Kč za hodinu. Rovněž byly předloženy 2 mzdové lístky za prosinec 2018, kdy čistá mzda žalované činila 10.786 Kč, přičemž srážky činily 3.464 Kč a dále mzdový lístek za leden 2019, kdy čistá mzda činila 13.131 Kč, a srážky činily 4.637 Kč. Jak vyplynulo z uvedeného mzdového lístku, srážky byly činěny na běžné výživné 500 + 600 Kč, přednostní pohledávky 1.366 Kč + 1.988 Kč a 183 Kč na nepřednostní pohledávku. Součástí spisového materiálu je pak i mzdový lístek za únor 2019, kde čistá mzda žalované činí 1.664 Kč, byl jí uhrazen doplatek 3.183 Kč, srážky jsou 0 Kč (přičemž jednotlivé složky srážek jsou totožné se mzdovým lístkem z ledna 2019) – srážky nebyly ze mzdy žalované v únoru 2019 provedeny z toho důvodu, že čistá mzda byla pod hranicí příjmu, ze kterého by bylo možno srážky provést.
5. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.
10. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
11. Jak vyplynulo z provedeného dokazování právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba bylo žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 16. 4. 2019 poskytnuto celkem 11.000 Kč, žalovaná uhradila celkem 14.100,01 Kč. Pokud se týká posouzení úvěruschopnosti spotřebitele – žalované právním předchůdcem žalobce, tento si sice vyžádal pracovní smlouvu žalované a potvrzení o výši její hodinové mzdy, součástí spisového materiálu jsou pak mzdové lístky za měsíce prosinec 2018 a leden a únor 2019. Příjmy žalované však nebyly vyhodnoceny dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí, a to za situace, kdy ze všech třech mzdových lístků je zřejmé, že žalovaná sice pobírá příjem ve výši cca 10.000 až 13.000 Kč měsíčně, avšak z tohoto příjmu jsou prováděny pravidelné srážky, a to za prosinec 2018 ve výši 3.464 Kč, za leden 2019 4.637 Kč. Za měsíc únor 2019 srážky nebyly provedeny, neboť čistá mzda neumožňovala provedení těchto srážek. Ze mzdových lístků je pak patrno, že žalované jsou sráženy běžné výživné 2x, přednostní pohledávky 2x a nepřednostní pohledávky rovněž 2x. Je tedy zřejmé, že v době uzavírání smlouvy nebyla výdělková situace žalované nastavena tak, aby jí mohl být poskytnut úvěr s očekáváním, že tento úvěr bude řádně hrazen v celé sjednané výši. Žalovaná se očividně snažila na smlouvu o úvěr řádně hradit, což vyplynulo již z žalobních tvrzení, že žalovaná uhradila celkem 14.100,01 Kč. Uvedená smlouva o úvěru však byla vyhodnocena soudem jako neplatná dle zákona č. 257/2016 Sb. a to za situace, kdy v době sjednání úvěru dne 16. 4. 2019 nemohl být čistý příjem žalované 7.165 Kč, jak se uvádí v žádosti o úvěr. Rovněž výdaje 1.000 Kč za bydlení a energie je značně podhodnocený, přičemž náklady na měsíc pro žalovanou 3.410 Kč očividně vycházejí pouze ze zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy částka 3.410 Kč označuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. V dané věci evidentně není počítano s individuálním přístupem ke spotřebiteli – žalované. Ze shora uvedených důvodů byla smlouva o úvěru vyhodnocena jako neplatná a plnění, které se žalované dostalo, není vyhodnoceno jako úvěr, ale bezdůvodné obohacení. Pokud žalovaná uhradila celkem 14.100,01 Kč, jak se uvádí v žalobě, nevzniklo na její straně k datu podání žaloby žádné bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu tak byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.
12. O nákladech řízení bylo vzhledem k procesnímu neúspěchu žalobce rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť s ohledem na procesní nečinnost žalované žádné náklady řízení vzniknout nemohly (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).