Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 108/2021-110

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí advokátkou Mgr. jméno příjmení

sídlem adresa

o zaplacení 186 471,47 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 175 257,36 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 208,72 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 175 257,36 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 214,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 15 754,76 Kč, úroku ve výši 12,9 % ročně z částky 184 019,47 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 084,96 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 762,11 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 182 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně 28 % nákladů řízení státu, jejichž konkrétní výše bude určena samostatným usnesením.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně 72 % nákladů řízení státu, jejichž konkrétní výše bude určena samostatným usnesením.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 175 257,36 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 208,72 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 175 257,36 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 214,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 15 754,76 Kč, úroku ve výši 12,9 % ročně z částky 184 019,47 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 084,96 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 762,11 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 182 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně 28 % nákladů řízení státu, jejichž konkrétní výše bude určena samostatným usnesením. V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně 72 % nákladů řízení státu, jejichž konkrétní výše bude určena samostatným usnesením.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 186 471,47 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 18. 1. 2019 uzavřena smlouva o rychlé půjčce č. 2756567 Kč, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 12,90 % ročně a případnými dalšími poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že sama nebyla účastníkem předmětné smlouvy a navrhuje proto, aby byly tyto informace vyžádány přímo od původního věřitele, a to s ohledem na jeho povinnost udržet bankovní tajemství. Původní věřitel následně k dotazu soudu sdělil, že při posuzování úvěruschopnosti vycházel z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, přičemž příjem žalovaného byl doložen potvrzením o výši příjmu ze zaměstnání. Dále provedl lustraci žalovaného v interních a externích databázích. Vzhledem k závazkům žalovaného se přitom jeho příjem jevil jako dostačující pro schválení úvěru. Žalovaný však svým povinnostem ze smlouvy nedostál, když poskytnuté finanční prostředky řádně nesplácel a dle sdělení původního věřitele uhradil pouze celkovou částku 24 742,64 Kč. V důsledku této skutečnosti přistoupil právní předchůdce žalobkyně k zesplatnění úvěru ke dni 17. 2. 2020. Pohledávka za žalovaným vzniklá z titulu předmětné smlouvy byla nejdříve postoupena na právnická osoba a.s. a posléze na žalobkyni. Zažalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 184 019,47 Kč a z dlužných poplatků ve výši 2 452 Kč Vedle toho požaduje žalobkyně ještě zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 25. 2. 2020 do 14. 4. 2020 ve výši 15 754,76 Kč, úroku ve výši 12,90 % ročně z dlužné jistiny od 15. 4. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 25. 2. 2020 do 14. 4. 2020 ve výši 5 293,68 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 15. 4. 2020 do zaplacení.

2. S ohledem na to, že žalovaný je cizím státním příslušníkem, konkrétně státním příslušníkem Brazílie, bylo nezbytné se primárně zabývat tím, zda je pro rozhodnutí ve věci samé založena mezinárodní příslušnost českých soudů. Žalovaný v době uzavření smlouvy zjevně trvale pobýval na území České republiky, což lze dovozovat jednak z toho, že zde předmětnou smlouvu uzavřel a jako svou doručovací adresu v této smlouvě uvedl adresu na území České republiky a rovněž z toho, že byl v České republice dle sdělení Ministerstva vnitra České republiky hlášen k dlouhodobému pobytu až do 10. 9. 2020. Při posouzení otázky mezinárodní příslušnosti je tak třeba aplikovat Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Pravidla mezinárodní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv jsou upraveny v článku 18 Nařízení, jehož odst. 2 stanoví, že„ smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.“ Skutečnost, že jde v tomto případě o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu Nařízení je nutno dovozovat z článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. Právní předchůdce žalobkyně totiž nepochybně poskytuje podnikatelskou činnost v členském státě, na jehož území měl žalovaný v době uzavření smlouvy bydliště, tj. na území České republiky. Na území České republiky se pak nachází také poslední soudu známé bydliště žalovaného. K problematice možnosti založení mezinárodní příslušnosti soudu členského státu v případě neznámého bydliště žalovaného se již zabýval Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 17. 11. 2011 ve věci C -327/2010, Hypoteční banka a.s. proti Udo Mike Lindner. Dospěl přitom k závěru, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě, kdy spotřebitel opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, příslušné rozhodnout o této žalobě, pakliže nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného (tyto závěry byly vysloveny ve vztahu k Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, které bylo následně nahrazeno výše citovaným Nařízením, avšak lze je uplatnit rovněž ve vztahu k novému Nařízení). Právě o takový případ v této věci jde, a je tudíž založena mezinárodní příslušnost zdejšího soudu k rozhodnutí ve věci samé.

3. Jelikož, jak již bylo uvedeno výše, se soudu nepodařilo zjistit místo aktuálního pobytu žalovaného, byla mu usnesením ze dne 14. 9. 2021, č. j. -69, ustanovena z důvodu neznámého pobytu opatrovnice, a to advokátka Mgr. jméno příjmení. Opatrovnice žalovaného se k věci obecně vyjádřila v tom smyslu, že nemá k dispozici vyjádření žalovaného k jeho závazku a je povinností žalobkyně, aby tvrdila a prokázala všechny rozhodné skutečnosti k prokázání svého nároku. Konkrétně pak musí žalobkyně prokázat, že k uzavření smlouvy došlo, že žalovanému byla půjčka skutečně poskytnuta, k jakému datu se stala dlužná částka splatnou a zda a jakým způsobem byla tato skutečnost žalovanému oznámena a na jakou adresu. Dle jejího mínění přitom v případě, že žalovaný neměl na žalobkyní uváděné adrese evidován pobyt a nezdržuje se na ní, nebylo žalovanému řádně na adresu jeho bydliště oznámeno postoupení pohledávky a nebyla mu řádně zaslána ani výzva k plnění, což má vliv nejen na posouzení oprávněnosti nároku, nýbrž rovněž na případné přiznání náhrady nákladů řízení. Dále poukázala na povinnost právního předchůdce žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a zdůraznila, že pokud žalobkyně splnění této povinnosti neprokáže, bude důsledkem této skutečnosti absolutní neplatnost smlouvy.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným došlo k uzavření„ Smlouvy o rychlé půjčce.“ O akceptaci návrhu na uzavření smlouvy ze strany právního předchůdce žalobkyně byl žalovaný informován dopisem ze dne 18. 1. 2019. V této smlouvě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splatit společně s úrokem a poplatkem za pojištění ve 32 měsíčních splátkách po 7 539 Kč. Ve smlouvě bylo mimo jiné uvedeno, že je žalovaný zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem 38 298 Kč (toto dále dokládá potvrzení o příjmu podepsané zaměstnavatelem žalovaného dne 14. 1. 2019), žije v pronajatém domě či bytě a splácí další úvěry splátkami v celkové výši 1 863 Kč měsíčně. Z doloženého reportu ze systému právního předchůdce žalobkyně plyne, že žalovaný nebyl veden v interním„ blacklistu.“ Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně, Produktové podmínky pro osobní úvěry a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby. V článku 14 Produktových podmínek bylo zakotveno oprávnění právního předchůdce žalobkyně odstoupit od smlouvy o úvěru a dluh žalovaného zesplatnit a požadovat jeho okamžitou úhradu mimo jiné v případě prodlení žalovaného s jakoukoli platební povinností.

5. Dopisem ze dne 24. 2. 2020, jehož odeslání na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě (tj. ulice a číslo, obec) žalobkyně prokázala podacím archem z téhož dne, bylo žalovanému oznámeno prohlášení veškerých pohledávek z úvěru za okamžitě splatné z důvodu prodlení s úhradou splatných závazků a žalovaný byl zároveň vyzván k úhradě veškerých pohledávek vzniklých z titulu předmětné smlouvy.

6. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 8. 2018 ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávek č. 2018 /09/20 ze dne 24. 4. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena právnická osoba, a.s., a to za úplatu, jak je zřejmé z doloženého potvrzení o přijetí úplaty. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 28. 5. 2020, který byl dle doloženého podacího archu odeslán téhož dne na adresu uvedenou ve smlouvě. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 5. 2020 byla pohledávka za žalovaným následně postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 8. 2020, který měl být dle doloženého seznamu odeslaných oznámení zaslán na všechny známé adresy žalovaného.

7. K úhradě dlužné pohledávky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 21. 8. 2020, která měla být dle doloženého seznamu odeslaných předžalobních výzev zaslána na všechny známé adresy žalovaného.

8. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

11. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

16. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně ověřeny prostřednictvím potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů žalovaného ze zaměstnání. Pokud však jde o výdaje žalovaného, konkrétně o náklady na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce a které zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení apod. zpravidla ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci zohledňující mimo jiné také přijaté závazky, tudíž je jejich výši vždy třeba řádně zjišťovat a prověřovat, tak o tyto náklady se právní předchůdce žalobkyně zjevně vůbec nezajímal. Za situace, kdy měl žalovaný bydlet v nájmu pravděpodobně na území města Brna, se přitom dalo předpokládat, že náklady na bydlení mohou tvořit nemalou položku v celkových výdajích žalovaného. Bez informací o výši měsíčních výdajů žalovaného pak právní předchůdce žalobkyně nemohl s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud proto musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 200 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

1. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). V daném případě je třeba splatnost nároku vázat na dopis informující žalovaného o okamžitém zesplatnění úvěru, jehož součástí byla i výzva k okamžité úhradě dluhu, odeslaný dne 24. 2. 2020. Ustanovení pak upravuje tzv. domněnku dojití, když konkrétně určuje, že„ (1) Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu s judikaturou je třeba hmotněprávní jednání považovat za doručené okamžikem, kdy se adresát měl možnost s ním objektivně seznámit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. 1. 2015). Právní předchůdce žalobkyně odeslal předmětný dopis na adresu, kterou sám žalovaný ve smlouvě označil jakožto adresu doručovací. Jestliže by se žalovaný následně odstěhoval a v době doručování dopisu by již bydlel na jiné adrese, tak by se dle názoru soudu nutně jednalo o zmaření dojití ze strany žalovaného, který právnímu předchůdci žalobkyně nesdělil případnou novou adresu. Právní předchůdce žalobkyně pochopitelně nedisponuje dostatečnými prostředky ke zjištění aktuální adresy pobytu svých dlužníků a toto po něm nelze ani požadovat. Zákonná domněnka zakotvená v  stanoví, že se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byl žalovanému dopis doručen dne 27. 2. 2020, žalovaný byl povinen plnit dne 28. 2. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 29. 2. 2020 vzniklo právo požadovat po žalovaném úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok je požadován v zákonné výši ke dni 25. 2. 2020, tj. ve výši 10 % ročně, tj. ve stejné výši, jako činila jejich výše také ke dni 29. 2. 2020.

1. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Zde je třeba opět odkázat na výše uvedený závěr, že žalovanému bylo postoupení pohledávky řádně oznámeno, jelikož oznámení bylo zasláno na adresu uvedenou žalovaným ve smlouvě jako adresu doručovací. Nadto žalobkyně zaslala oznámení o postoupení pohledávky nad rámec své povinnosti také na další známé adresy, o nichž se domnívala, že by se tam žalovaný mohl zdržovat. Především je však třeba konstatovat, že i pokud by žalovanému postoupení pohledávky oznámeno nebylo, následkem toho by bylo pouze zachování možnosti žalovaného plnit dluh přímo právnímu předchůdci žalobkyně, jak je uvedeno v  .

1. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil pouze 24 742,64 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu zbývající části jistiny ve výši 175 257,36 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Soud tedy přiznal žalobkyni právo na zaplacení části požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 2 208,72 Kč a úroku z prodlení z částky 175 257,36 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 11 214,11 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 15 754,76 Kč, úroku ve výši 12,9 % ročně z částky 184 019,47 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 084,96 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 762,11 Kč od 15. 4. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

1. O nákladech řízení soud rozhodl podle tak že přiznal žalobkyni, která byla ve věci z větší části úspěšná a zároveň dostála své povinnosti uložené jí v  zaslat žalovanému na adresu pro doručování výzvu k plnění, právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení celkové částky 293 417,17 Kč a soudem jí bylo přiznáno 213 189,77 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 28. 4. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná ze 72 % a z 28 % byla neúspěšná a má tak vůči žalovanému právo na náhradu 44 % nákladů řízení.

1. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 460 Kč a z nákladů souvisejících se zastoupením žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , advokátního tarifu. Advokátka žalobkyně učinila ve věci dva úkony právní služby, za které jí náleží odměna v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba) a jeden úkon právní služby, za který jí náleží odměna ve výši jedné poloviny (jednoduchá výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí dle bodu 5 advokátního tarifu 8 580 Kč a dále jí náleží dle advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad advokátky) činí 34 503,50 Kč a soud jí přiznal náhradu nákladů ve výši 15 182 Kč.

1. V souvislosti se zastupováním žalovaného ustanovenou opatrovnicí vznikly státu v řízení náklady představované odměnou ustanovené opatrovnice, které jsou oba účastníci povinni státu podle nahradit dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobkyně tak bude muset nahradit 28 % celkových nákladů a žalovaný bude povinen nahradit 72 % celkových nákladů. O výši odměny opatrovnice však bude teprve rozhodnuto a až v návaznosti na toto rozhodnutí bude posléze samostatným usnesením určena rovněž výše nákladů, jež bude každý z účastníků povinen státu nahradit.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.