Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 200/2021-42
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 39 000 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20.500 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4.931,51 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 18.500 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.171,96 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 17.032,28 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4.500 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, úrok 23,72 % ročně z částky 25.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20.500 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4.931,51 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 18.500 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.171,96 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 17.032,28 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4.500 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, úrok 23,72 % ročně z částky 25.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem doručeným soudu dne 28. 6. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dluhu z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 5. 2. 2017, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba, na základě které žalovaný obdržel 25.000 Kč v hotovosti. Celkově žalovaný uhradil 4.500 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu, který byl postoupen smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021.
2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 5. 2. 2017 mezi společností právnická osoba a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na základě které žalovaný obdržel 25.000 Kč; žalovaný se zavázal uhradit celkem 43.500 Kč, kdy 25.000 Kč je jistina, 3.500 Kč je úrok, 10.000 Kč je hotovostní inkaso splátek a poplatek je 5.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit dluh v 58 týdenních splátkách po 750 Kč. Žalovaný uhradil celkem 4.500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, což bylo žalovanému oznámeno dopisem z 12. 2. 2021. Žalovanému byla doručována dne 13. 5. 2021 předžalobní výzva k plnění.
4. K výzvě soudu týkající se posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr sdělil žalobce, že právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., a to dle spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných i od spotřebitele a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. V kartě zákazníka ze dne 4. 2. 2017 žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou jako anonymizováno pracovník ve právnická osoba příjmení služby, jeho měsíční příjem činí 18.597 Kč, žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty, ani půjčku, resp. zápůjčku u jiné společnosti. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soudu byla předložena pracovní smlouva žalovaného, kdy tento je zaměstnancem u příjmení příjmení – anonymizováno, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou počínaje od 28. 4. 2016. Součástí spisového materiálu jsou i dvě výplatní pásky žalovaného, a to za listopad 2016, kdy čistá mzda žalovaného je 18.580 Kč a v prosinci 2016 je čistá mzda 18.597 Kč. V rámci karty zákazníka je dále uvedeno, že žalovaný je ženatý, je bez vzdělání, žije jako nájemník, má nájemní smlouvu, má dvě nezaopatřené děti; u výdajů na bydlení je uvedeno 4.000 Kč za nájem, inkaso a energie, 4.500 Kč jako osobní výdaje a 5.000 Kč jako vyživovací povinnost, celkem výdaje činí 13.500 Kč, z toho použitelný příjem je 5.097 Kč.
5. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.
10. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
11. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, 5. 2. 2017 byla sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba, na základě které se do dispozice žalovaného dostalo 25.000 Kč v hotovosti. Žalovaný uhradil celkem 4.500 Kč. Pokud soud vyhodnocoval tvrzené skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti provedené právním předchůdcem žalobce a soudu byly předloženy pracovní smlouva a 2 výplatní pásky, pak lze konstatovat, že příjmy žalovaného se podařilo jak tvrdit, tak prokázat. Pokud se však jedná o pravidelné měsíční výdaje, tak soud vytýká absenci podkladů pro zejména výdaje na bydlení, kdy tyto jsou uvedeny v částce 4.000 Kč a mají obsahovat, jak nájem, tak inkaso a platby za energie. Tato částka se však jeví, i s ohledem na dobu sjednání spotřebitelského úvěru, jako podhodnocená, přičemž nemá podklad v písemných dokladech, a to i za situace, kdy sám žalovaný uvedl, že je ženatý, má dvě vyživovací povinnosti. I s ohledem na sjednanou výši splátek (4 x 750 Kč měsíčně, tj. 3.000 Kč měsíčně) lze dospět k závěru, že stanovené splátky byly stanoveny buď na samé hranici možností žalovaného s ohledem na jeho příjem 18.597 Kč, anebo již za touto hranicí, čemuž nasvědčuje i celková částka, kterou žalovaný uhradil na dluh, tj. 4.500 Kč. Za tohoto stavu věci i s ohledem na celkovou poskytnutou výši úvěru 25.000 Kč lze dospět k závěru, že úvěruschopnost žalovaného byla ze strany právního předchůdce úvěrujícího podhodnocena a žalovanému neměl uvedený úvěr v takové výši být poskytnut. Za tohoto stavu věci tak soud vyhodnotil předmětnou úvěrovou smlouvou jako neplatnou a veškeré platby, které se do dispozice dostaly lze hodnotit pouze jako bezdůvodné obohacení. Pokud tedy žalovaný obdržel 25.000 Kč a uhradil pouze 4.500 Kč, je povinen vrátit žalobci částku 20.500 Kč a to spolu se zákonnými úroky z prodlení i kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.931,51 Kč, který představuje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z přiznané částky 20.500 Kč za období od 19. 3. 2018 do 15. 1. 2021. Ostatní částky požadované žalobcem byly zamítnuty, neboť tyto by bylo možno přiznat pouze v případě, pokud by smlouva o spotřebitelském úvěru byla vyhodnocena jako platná.
12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch žalobce je téměř totožný jako jeho neúspěch (úspěch 52,5 %). Za tohoto stavu věci tak soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.