Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 234/2021-35
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 6 557 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.500 Kč od 23. 9. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 2.057 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1.923,85 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení k rukám Mgr. jméno jméno 554 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.500 Kč od 23. 9. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 2.057 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1.923,85 Kč, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení k rukám Mgr. [jméno] [jméno] 554 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Návrhem doručeným soudu dne 17. 3. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 6.557 Kč s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi společností právnická osoba, IČO a žalovaným ze dne 23. 8. 2019, který byl žalovanému poskytnut ve výši 4.500 Kč a měl být splacen nejpozději do 22. 9. 2019. Předmětem žalobního návrhu je nesplacená jistina úvěru 4.500 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 1.923,85 Kč a úrok dle čl. II.2.b smlouvy ve výši 133,15 Kč. Žaloba obsahuje detailní popis uzavření úvěru elektronickými komunikacemi. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 12. 2020 na žalobce.
Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.
Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že z účtu společnosti právnická osoba byla na účet č. bankovní účet, jméno účtu příjemce celé jméno žalovaného dne 23. 8. 2019 poukázáno 4.500 Kč, což vyplynulo z potvrzení o provedené platbě. Součástí spisového materiálu je smlouva o spotřebitelském úvěru číslo, která není podepsána žádnou ze stran. Dne 1. 12. 2020 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, na jejímž základě byla postoupena pohledávka za žalovaným; žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky dopisem ze dne 8. 2. 2021.
Usnesením zdejšího soudu č. j. 13 C 234/2021-26 ze dne 10. 2. 2022 byl žalobce vyzván, aby doplnil svou žalobu ze dne 17. 3. 2021 v tom směru, že bude tvrdit a prokazovat, zda a jakým způsobem žalobce posoudil schopnost spotřebitele – žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.
Ve svém písemném vyjádření doručeném soudu dne 28. 2. 2022 žalobce uvedl, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je zaměstnán ve právnická osoba, kde pobírá čistý příjem 15.454 Kč, jeho měsíční výdaje činí 4.000 Kč a sestávají z nákladů na bydlení ve výši 3.000 Kč a ostatních výdajů ve výši 1.000 Kč. Výši deklarovaných příjmů původní věřitel ověřoval z výplatních lístků předložených žalovaným. K prokázání ověření úvěruschopnosti žalobce zaslal souhlas žalovaného se zpracováním osobních údajů za účelem lustrace ve výše uvedených databázích a dále výplatní lístky žalovaného za měsíce květen, červen a červenec 2019 (obsah výplatních pásek se však nepodařilo zajistit vzhledem k zaheslování souboru ze strany žalobce) žalobce tak připojil pouze žádost o spotřebitelském úvěru číslo ve kterém jsou uvedeny pouze informace, které uvedl žalobce ve svém písemném vyjádření ze dne 28. 2. 2022, přičemž žádná z informací není ověřena oproti listině.
Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1, 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C číslo, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.
Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
Jak vyplynulo z provedeného dokazování právní předchůdce žalobce společnost právnická osoba poskytnul žalovanému spotřebitelský úvěr dne 23. 8. 2019 ve výši 4.500 Kč. Tato skutečnost vyplynula zejména z potvrzení o provedené platbě. Povinností právního předchůdce žalobce, tj. věřitele žalovaného, bylo před poskytnutím úvěru řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Veškeré informace, které žalobce, resp. jeho právní předchůdce, ohledně úvěruschopnosti žalovaného zjistil, jsou však pouze tvrzeny, nikoliv prokázány. Žalobci se tak nepodařilo prokázat, jaký byl konkrétní příjem žalovaného u jeho zaměstnavatele, a to i za situace, kdy soubor obsahující výplatní pásky byl žalobcem zaheslován a nebylo možno jej otevřít. Nebyly tak reálně zjištěny ani příjmy žalovaného, ani jeho výdaje, a to i za situace, kdy celkové výdaje žalovaného byly uvedeny v částce 4.000 Kč, přičemž samotné náklady na bydlení činí 3.000 Kč, přičemž právní předchůdce žalobce v rámci výdajové stránky žalované nerespektoval ani zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu ve znění platném a účinném ke dni sepisu smlouvy, přičemž částka životního minima jednotlivce má činit 3.410 Kč, přičemž toto životní minimum nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení. V tomto směru se tak právní předchůdce žalobce spokojil s tvrzením výdajové stránky žalovaného pouze v částce 1.000 Kč, což neodpovídá ani realitě, ani zákonu č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu. Za tohoto stavu věci tak byla smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba a žalovaným jako neplatná, neboť právní předchůdce žalobce s odbornou způsobilostí nevyhodnotil úvěruschopnost žalovaného. V dané věci tak plnění, které se žalovanému dostalo nelze hodnotit jako spotřebitelský úvěr, ale pouze bezdůvodné obohacení, a to ve výši poskytnuté jistiny 4.500 Kč. Za situace, že v řízení nebylo prokázáno, že by v mezidobí žalovaný úvěr, byť částečně, uhradil, je zavázán tímto rozhodnutím k úhradě dluhu ve výši 4.500 Kč, a to společně se zákonnými úroky z prodlení, jak je uvedeno ve výrokové části I. tohoto rozsudku. Ostatní nároky žalobce byly zamítnuty, jak je uvedeno ve výrokové části II. tohoto rozsudku, přičemž tyto nároky mají dle tvrzení žalobce vyplývat z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1.923,85 Kč a úroku ve výši 133,15 Kč.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy úspěch žalobce převážil jeho neúspěch ve věci. Úspěch žalobce činil 68,6 %, neúspěch 31,4 %, žalobci tak lze přiznat 37,2 % z celkových 1.489 Kč, které sestávají z: zaplacený soudní poplatek 400 Kč, 3 úkony právní služby dle § 14b odst. 1) bod 1) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (Advokátní tarif) po 200 Kč (tj. 600 Kč), 3krát paušální částka dle § 14b odst. 5) bod a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (Advokátní tarif) po 100 Kč (tj. 300 Kč) a 21% DPH (tj. 189 Kč). Žalobce tak má nárok na náklady řízení v částce 554 Kč (37,2 % z celkových 1.489 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.