Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 213/2021-68

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 10 649,26 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 470,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 179 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 16. 4. 2019 do 3. 9. 2020, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 179 Kč od 16. 4. 2019 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 075 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 470,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 179 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 16. 4. 2019 do 3. 9. 2020, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 179 Kč od 16. 4. 2019 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 075 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkové částky 10 649,26 Kč s tím, že se žalovaným uzavřela dne 5. 1. 2019„ Smlouvu k službě Twisto účet – Smlouvu o nákupním účtu“, na základě níž umožnila žalovanému jakožto zákazníkovi vybraných e-shopů zaplatit kupní cenu za zboží až po jeho vyzkoušení, a to tím způsobem, že za žalovaného tuto cenu e-shopu uhradila a žalovaný byl povinen v případě neodstoupení od kupní smlouvy do 14 dnů od doručení zboží žalobkyni cenu nahradit. S provozovateli vybraných e-shopů měla žalobkyně uzavřenu rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo právě postoupení práva požadovat po žalovaném zaplacení kupní ceny za zboží. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku. Konkrétně kontraktace proběhla tím způsobem, že žalovaný připojil na návrh smlouvy svůj elektronický podpis představovaný autorizačním kódem zaslaným mu žalobkyní přes SMS a žalobkyně návrh akceptovala opatřením smlouvy elektronickým podpisem pověřeného pracovníka. Žalovaný dále využil rovněž možnosti zřídit si„ Twisto kartu“, kterou mohl následně platit za zboží a služby ze svého„ Twisto účtu“. Právě prostřednictvím této„ Twisto karty“ žalovaný poté hradil cenu za zboží v celkové výši 13 766,26 Kč Vedle možnosti hradit z„ Twisto účtu“ platby za zboží mohl žalovaný využít rovněž službu odložení splatnosti, kdy v takovém případě byla žalobkyně oprávněna mu naúčtovat poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 4,50 Kč za každou odloženou první až dvacátou stokorunu o jeden měsíc při platbě minimálně 10 % z celkové jistiny. Konečně byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému poplatky z prodlení, jejichž výše se odvíjela od délky prodlení (v případě úhrady do 5 dnů od splatnosti činila výše poplatku 150 Kč, v případě úhrady do 10 dnů od splatnosti vyúčtování činila výše poplatku 250 Kč, v případě úhrady do 15 dnů od splatnosti vyúčtování činila výše poplatku 350 Kč, v případě úhrady do 20 dnů od splatnosti činila výše poplatku 450 Kč, v případě úhrady do 25 dnů po splatnosti činila výše poplatku 550 Kč a v případě úhrady do 30 a více dnů po splatnosti činila výše poplatku 550 Kč plus 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky). Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Vycházela přitom z informací o příjmech a výdajích žalovaného poskytnutých žalovaným a dále provedla lustraci žalovaného v Centrální evidenci exekucí (zde bylo zjištěno, že je proti žalovanému vedeno jedno exekuční řízení), v registru SOLUS a v insolvenčním rejstříku. Podotkla, že při posuzování úvěruschopnosti využívá scoringové modely založené na historických zkušenostech a predikující pravděpodobnost, že žadatelé řádně dostojí svým úvěrovým závazkům. Zdůraznila, že zákon o spotřebitelském úvěru nestanovuje konkrétní způsob prokazování příjmu spotřebitele a vyjádřila přesvědčení, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, když nevycházela pouze z předložených a ničím nepodložených prohlášení žalovaného. Celkově žalovaný uhradil částku 6 296 Kč, která byla co do 3 179 Kč započtena na poplatky a co do výše 3 117 Kč byla započtena na jistinu a zůstal tedy na jistině dlužen zažalovanou částku. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky od 16. 4. 2019, tj. ode dne následujícího po splatnosti vyúčtování, do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 5. 1. 2019 uzavřena„ Smlouva k službě Twisto účet“, kterou se žalobkyně zavázala zřídit žalovanému zdarma a bez poplatků účet, prostřednictvím něhož mu bude umožněno realizovat platby za zboží či služby do určeného limitu. V obchodních podmínkách tvořících nedílnou součást smlouvy bylo uvedeno, že služba je poskytována jako bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě možnosti odkládání plateb ve smyslu příslušných ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se zavázal hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů provedených prostřednictvím zřízeného účtu, a to vždy alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání, přičemž bližší podmínky úhrad byly vymezeny v Obchodních podmínkách. V souladu s bodem 2. sekce„ Zřízení Twisto účtu“ obchodních podmínek bylo žalovanému vyúčtování vystaveno vždy bezprostředně po skončení každého kalendářního měsíce a jeho splatnost nastala vždy k 15. dni následujícího kalendářního měsíce. Jestliže by žalovaný neuhradil splatné vyúčtování v plné výši, došlo automaticky k odložení platby zbývající části vyúčtování o jeden měsíc, a to i opakovaně, jak bylo uvedeno v sekci„ Odložení splatnosti“ obchodních podmínek. V takovém případě byl žalovanému vypočten poplatek za prodloužení splatnosti s tím, že výše úrokové sazby byla odvislá od výše odkládané částky a v závislosti na jejím růstu se snižovala. Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku a dle bodu 7. sekce„ Zřízení Twisto účtu“ byl podpis žalovaného nahrazen verifikačním kódem zaslaným žalovanému prostřednictvím SMS po dokončení registrace na webových stránkách žalobkyně, přičemž dle doloženého výpisu z interního systému žalobkyně tento kód byl žalovanému zaslán dne 5. 1. 2019. V článku 2.6 smlouvy bylo pro případ, že žalovaný neuhradí jakékoli zaslané a splatné vyúčtování či alespoň 10 % z částky všech dosud nesplacených čerpání, ujednáno, že se vyúčtování stane splatným v plném rozsahu a žalovanému vznikne povinnost uhradit kromě dlužné částky rovněž účelně vynaložené náklady, smluvní pokutu, jejíž výše se bude odvíjet od délky prodlení, a zákonný úrok z prodlení. Bylo zde přitom výslovně uvedeno, že výše účelně vynaložených nákladů a smluvních pokut je stanovena v Obchodních podmínkách. Celkové smluvní sankce byly omezeny maximálně do výše 50 % aktuální dlužné částky. Dle obchodních podmínek výše účelně vynaložených nákladů, které byla žalobkyně oprávněna žalovanému účtovat v případě prodlení, činila za pět dnů po splatnosti 150 Kč, za 10 dnů po splatnosti činila 250 Kč, za 15 dnů po splatnosti činila 350 Kč, za 20 dnů po splatnosti činila 450 Kč, za 25 dnů po splatnosti činila 550 Kč a za 30 a více dnů po splatnosti činila 650 Kč plus 10 % z celkového vyúčtování. V souladu s bodem 6. sekce„ Twisto karta a obecná ustanovení“ žalovaný prostřednictvím webových stránek požádal o vystavení„ Twisto karty“ propojené s „ Twisto účtem“ umožňující mu využívat finanční prostředky na tomto účtu. Karta mu byla zaslána prostřednictvím kurýrní služby, jak to předpokládá bod 7. sekce„ Twisto karta a obecná ustanovení“, a žalovaný jí osobně převzal, což dokládá jeho podpis na předávacím protokolu.

4. Žalobkyně dále doložila výpis ze svého interního systému. Dle zde uvedených údajů měl mít žalovaný v době uzavření smlouvy příjem ze zaměstnání ve výši 19 000 Kč měsíčně, výdaje 6000 Kč měsíčně a dluhy, které splácel částkou 700 Kč měsíčně.

5. Z výpisu z„ Twisto účtu“ jsou patrné platby, které žalovaný provedl v průběhu měsíců ledna, února a března 2019 z tohoto účtu prostřednictvím„ Twisto karty“, přičemž výše plateb za leden činila v souhrnu 8 165,86 Kč, za únor činila 3 561,90 Kč a za březen činila v souhrnu 2 038,50 Kč.

6. Vyúčtováním splatným ke dni 15. 4. 2019 byly žalovanému vyúčtovány shora uvedené platby za měsíc leden 2019 a vedle těchto plateb mu byly dále vyúčtovány poplatky z prodlení v celkové výši 943 Kč a poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 142 Kč. Dalším vyúčtováním splatným rovněž ke dni 15. 4. 2019 byly vyúčtovány shora uvedené platby za měsíc únor 2019 a vedle těchto plateb mu byly dále vyúčtovány poplatky z prodlení v celkové výši 1 007 Kč a poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 233 Kč. Konečně posledním vyúčtováním splatným rovněž ke dni 15. 4. 2019 byly vyúčtovány shora uvedené platby za měsíc březen 2019 a vedle těchto plateb mu byly dále vyúčtovány poplatky z prodlení v celkové výši 854 Kč a smluvní pokuta ve výši 747,57 Kč.

7. K úhradě dlužných částek ve lhůtě sedmi dnů od datace výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 27. 8. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem.

8. Smlouva měla být mezi účastníky uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A též v souladu s  :„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“ V daném případě došlo ze strany žalovaného ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním jedinečného verifikačního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl po provedené registraci přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

9. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Je totiž zřejmé, že žalobkyně na požádání žalovanému fakticky poskytovala finanční prostředky k úhradě jeho závazků vůči třetím subjektům, které byl žalovaný následně povinen žalobkyni vrátit v dohodnuté lhůtě splatnosti. Zároveň je nutné konstatovat, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně smlouvu se žalovaným uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nikoli. Nelze pak opominout, že žalobkyně byla oprávněna účtovat žalovanému poplatky za prodloužení splatnosti fakticky představující úrok za odloženou platbu, přičemž ze samotné podstaty poskytované služby plyne, že možnost odložit úhradu vyúčtované ceny za zboží a služby, na které si žalovaný od žalobkyně zapůjčil potřebné finanční prostředky, bude ze strany zákazníků pravidelně využívána v naprosté většině případů. S touto okolností žalobkyně nepochybně jako podnikatelka počítala, neboť smyslem její podnikatelské činnosti je dosahovaní zisku. Nelze tedy říci, že by se jednalo o spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru tak, jak s tím počítá zákona o spotřebitelském úvěru: (3) Na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru se použijí pouze až 4, až 124 a .“

10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

16. Žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti vycházela z údajů sdělených žalovaným o jeho příjmech a výdajích, aniž by jejich výši jakkoli ověřovala prostřednictvím příslušných dokladů, což je v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Soudního dvora EU. Co se týče závazků žalovaného vůči jiným subjektům, měla být jejich výše údajně ověřována lustrací v jednotlivých registrech, výpisy z těchto registrů však žalobkyně opět nedoložila. Nelze tak souhlasit s názorem žalobkyně, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a že nevycházela pouze z předložených a ničím nepodložených prohlášení žalovaného. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu představovanou součtem cen za zboží a služby ve výši 13 766,26 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

1. Jelikož žalovaný uhradil 6 296 Kč, zbývá mu uhradit 7 470,26 Kč. Co do této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení na předžalobní upomínku ze dne 27. 8. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím lístkem. V upomínce byla žalovanému poskytnuta lhůta sedm dnů od datace výzvy a žalovaný byl povinen provést úhradu do 3. 9. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 4. 9. 2020, byl v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 16. 4. 2019, tj. ve výši 9,75 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 4. 9. 2020, tj. 8,25 % ročně. Soud proto žalobu zamítnul co do částky 3 179 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 16. 4. 2019 do 3. 9. 2020, co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 179 Kč od 16. 4. 2019 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 470,26 Kč od 4. 9. 2020 do zaplacení.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně požadovala zaplacení 13 803,99 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 8 486,72 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 28. 4. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 62 % a z 38 % neúspěšná (z 38 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo na náhradu 24 % nákladů řízení.

1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát učinil ve věci čtyři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění, účast na jednání před soudem), za které mu náleží odměna. V daném případě jde nepochybně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších obdobných návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. , sp. zn. či sp. zn. ) a při určení výše odměny advokáta za první tři úkony je proto třeba aplikovat advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon tak činí pro první tři úkony dle advokátního tarifu 300 Kč a dále mu podle advokátního tarifu náleží za každý z těchto úkonů paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za poslední úkon činí dle bodu 5 advokátního tarifu 1 540 Kč a dále mu náleží za tento úkon dle advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 4 478 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 075 Kč (24 % z 4 478 Kč). Advokát nadto učinil v řízení ještě další dva úkony, a to sice vyjádření ze dne 19. 8. 2021 a ze dne 27. 10. 2021, v nichž popsal, jakým způsobem měla být zkoumána úvěruschopnost žalovaného a jakým způsobem došlo k uzavření smlouvy za pomocí prostředků komunikace na dálku. Tyto informace jsou dle názoru soudu pro posouzení věci zcela zásadní a měly tak být již součástí samotné žaloby, neboť je povinností žalobkyně podat perfektní žalobu obsahující veškerá pro posouzení věci podstatná základní skutková tvrzení. Není přípustné, aby žalobkyně těžila z toho, že tak neučinila a toto by se jevilo jako nespravedlivé vůči žalobcům, kteří k soudu podají perfektní žaloby. Za tyto dva úkony tedy soud žalobkyni právo na náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.