Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
24 C 182/2021-120
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení 11 804,57 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Řízení se, co do zaplacení úroku z částky 11 804,57 Kč od 21. 9. 2018 do zaplacení co do výše 1 % ročně, zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 500 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 1. 10. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se, co do zaplacení 5 304,57 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 11 804,57 Kč od 21. 9. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 111 Kč, úroku z prodlení z částky 11 804,57 Kč od 21. 8. 2020 do 30. 9. 2021 a úroku
z prodlení z částky 5 304,57 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se, co do zaplacení úroku z částky 11 804,57 Kč od 21. 9. 2018 do zaplacení co do výše 1 % ročně, zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 500 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 1. 10. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba se, co do zaplacení 5 304,57 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 11 804,57 Kč od 21. 9. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 111 Kč, úroku z prodlení z částky 11 804,57 Kč od 21. 8. 2020 do 30. 9. 2021 a úroku z prodlení z částky 5 304,57 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 1. 2. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky
z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba (dále také jen jako„ společnost“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela dne 16. 11. 2012 smlouvu
o bankovních produktech a službách, na základě které společnost žalovanému zřídila a vedla běžný účet a dále dne 23. 4. 2014 dispozici k uvedené smlouvě, kde se společnost zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do limitu 5 000 Kč, o které mohl přečerpat svůj běžný účet. Žalovaný se pak zavázal poskytované prostředky průběžně vracet a zaplatit společnosti úrok ve výši 29 % ročně, a to v měsíčních splátkách. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, prohlásila společnost ke dni 18. 5. 2018 celý zůstatek úvěru ve výši 11 804,57 Kč splatným a převedla jej na zvlášť vedený úvěrový účet. Pohledávka pak byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Podáním došlým soudu dne 22. 2. 2022 žalobkyně žalobu co do úroku z částky 11 804,57 Kč od 21. 9. 2018 do zaplacení co do výše 1 % ročně omezila a soud proto řízení podle § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu zpětvzetí žaloby výrokem I. tohoto rozsudku zastavil.
4. Z následujících provedených důkazů po jejich zhodnocení jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel dne 16. 12. 2012 se společností smlouvu o bankovních produktech a službách, podle které mu společnost zřídila a vedla účet č. bankovní účet s tím, že jednotlivé parametry lze měnit a sjednat další služby formou dispozic k této smlouvě (smlouva o bankovních produktech a službách). Žalovaný 23. 4. 2014 požádal o povolení přečerpání běžného účtu o 5 000 Kč, k čemuž doložil čestné prohlášení, že jeho průměrný čistý příjem za poslední tři měsíce činil částka, nemá vyživovací povinnosti, ani jiné splátky (žádost o povolení debetního zůstatku, čestné prohlášení). Téhož dne pak žalovaný se společností uzavřel smlouvu nazvanou dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách, kde se společnost zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do limitu 5 000 Kč, o které mohl přečerpat svůj běžný účet. Žalovaný se pak zavázal poskytované prostředky průběžně vracet a zaplatit společnosti úrok ve výši 21,99 % ročně (v případě nepovoleného přečerpání 29 % ročně), a to v měsíčních splátkách tak, že na běžný účet musí být žalovanému připsána měsíčně minimálně částka odpovídající polovině povoleného limitu (dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách). Součástí obou smluv se stal mimo jiné sazebník poplatků a všeobecné obchodní podmínky, které obecně upravují otázky technického charakteru, a to zejména ohledně uzavírání smluv, doručování atp., ale také upravují možnost společnosti, pokud žalovaný povolený limit přečerpá, převést celý zůstatek na zvlášť zřízený úvěrový účet a domáhat se jeho splacení (sazebník poplatků, všeobecné obchodní podmínky, smlouva o bankovních produktech a službách a dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách). K 21. 12. 2014 došlo k navýšení limitu přečerpání na 7 000 Kč (dopis, výpis z běžného účtu). Žalovaný průběžně čerpal poskytovaný úvěr (přečerpával běžný účet) a připsáním peněžních prostředků na účet tento úvěr splácel. Naposledy však vyčerpal 6 500 Kč (dvě splátky jiných úvěrů a úhrada exekuce), které však již společnosti nevrátil (výpisy
z běžného účtu). V důsledku prodlení žalovaného se splácením mu společnost nejprve sdělila, že ukončuje poskytování debetního zůstatku a následně celý zůstatek přečerpaného účtu převedla na zvlášť zřízený úvěrový účet (dopis ze dne 28. 4. 2018, dopis ze dne 19. 5. 2018). Ani zde žalovaný vyčíslený dluh nezaplatil (dopis ze dne 20. 9. 2018, podací arch, výpisy z úvěrového účtu). Před uzavřením smlouvy o povoleném přečerpání běžného účtu společnost žalovanému předala formulář s parametry tohoto úvěru a zjistila si, že žalovaný jí již splácí dva úvěry s měsíční splátkou celkem 6 093,97 Kč (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, úvěrová angažovanost). Dále soud zjistil, že finanční situace žalovaného nebyla příznivá, když měsíčně mu na účtu zbývalo běžně do 3 000 Kč. V říjnu 2013 od společnosti čerpal úvěr ve výši 300 000 Kč, z čehož mu již v lednu 2014 nezbylo ničeho s tím, že jeho příjmy se pohybovaly dále kolem částka (výpisy z běžného účtu). Smlouvou ze dne 19. 8. 2020 byla pohledávka za žalovaným z uvedené smlouvy postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován (smlouva o postoupení pohledávek, dohoda o postoupení pohledávek včetně části seznamu postoupených pohledávek, dopis ze dne 28. 8. 2020, podací lístek). Před podáním žaloby pak zástupce žalobkyně žalovaného vyzýval k zaplacení celkem 21 336,12 Kč do 2. 1. 2021, jinak se vystavuje riziku podání žaloby (dopis ze dne 18. 12. 2020, podací lístek).
5. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná
o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru) a předmětem smlouvy měl být úvěr do výše limitu 5 000 Kč a následně 7 000 Kč.
6. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva,
ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
7. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl
po právu plnit sám.
8. Ze shora citovaného § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodová zpráva). Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, a pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru nezkoumá úvěruschopnost klienta s odbornou péčí, neplatnost smlouvy posoudit jako absolutní (§ 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále již jen „o. z.“), ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry
a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele
a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
9. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyně vycházela z jeho příjmů ve výši částka měsíčně, které měla ověřené z výpisů z jeho běžného účtu, který vedla. Dále pak zohlednila měsíční splátky úvěrů, které jí žalovaný splácel po 6 093,97 Kč měsíčně. Po provedeném dokazování je nutno žalobkyni přisvědčit, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala (nahlédla do úvěrového registru), nicméně nečinila tak řádně, když například zcela pominula zkoumání běžných výdajů žalovaného. Pokud pak dospěla na základě zjištěných údajů k závěru o schopnosti žalovaného poskytovaný úvěr splácet, nemohla tak činit s odbornou péčí.
Ze zcela prostého výpočtu (příjmy - splátky) je evidentní, že žalovaný již v době poskytování tohoto úvěru vynakládal na splátky předchozích úvěrů téměř polovinu svých příjmů. Za této situace soud považuje za nezbytné, aby se úvěrující blíže zabýval výdaji žalovaného, přičemž pokud by společnost i jen zběžně nahlédla do výpisů z běžného účtu žalovaného, které žalobkyně poskytla soudu, zjistila by celkově nepříznivou finanční situaci žalovaného, kterou jen zhoršila poskytnutím předchozího úvěru ve výši 300 000 Kč v říjnu 2013. To však společnost neučinila, přesto mu žalovaný úvěr poskytla. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.
10. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 6 500 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od doby obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiložených podacích lístků a podacího archu se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 29. 9. 2021 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 30. 9. 2021, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 1. 10. 2021 do prodlení. Žalobou uplatněný nárok pak byl v souladu s § 1879
o. z. postoupen žalobkyni.
11. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6 500 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o.z. jdoucích od 1. 10. 2021 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.
12. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 5 304,57 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 11 804,57 Kč od 21. 9. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 111 Kč, úroku z prodlení z částky 11 804,57 Kč od 21. 8. 2020 do 30. 9. 2021 a úroku z prodlení z částky 5 304,57 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem III. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
13. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.)
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.