Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 199/2021-38
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; anonymizována dvě slova, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalované: ; celé jméno žalované, datum narození
bytem adresa žalované
o zaplacení 23 417,83 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 950,83 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 14 467 Kč, úroku v částce 2 810,36 Kč a dále úroku ve výši 23,99 % ročně jdoucího z částky 23 257,83 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 14 307 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 8 950,83 Kč od 14. 11. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 950,83 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 14 467 Kč, úroku v částce 2 810,36 Kč a dále úroku ve výši 23,99 % ročně jdoucího z částky 23 257,83 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 14 307 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 8 950,83 Kč od 14. 11. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 23 417,83 Kč spolu s úrokem v částce 2 810,36 Kč vyčísleným za období od 1. 7. 2020 do 13. 11. 2020 a dále s úrokem ve výši 23,99 % ročně jdoucím z částky 23 257,83 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 23 257,83 Kč od 14. 11. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společnosti právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, dne datum smlouvu o vydání kreditní karty číslo která je smlouvou o úvěru, jejíž nedílnou součástí byly též Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet a Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby a kdy obsahem této smlouvy byl závazek právnická osoba poskytnout žalované úvěrový rámec až do výše 24 000 Kč, který mohla žalovaná čerpat prostřednictvím kreditní karty. K tomu žalobkyně dále uvedla, že vyčerpaná část úvěru byla přitom na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně a žalovaná se ve smlouvě zavázala splácet čerpaný úvěr povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků a dále byla povinna hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užívání kreditní karty, přičemž výše a druh všech poplatků byl stanoven Ceníkem účinným k datu jejich splatnosti. právnická osoba přitom své smluvní povinnosti splnila, když žalované vydala kreditní kartu a poskytla jí úvěrový rámec, žalovaná však svou povinnost splácet čerpaný úvěr neplnila, právnická osoba proto v souladu se smlouvou dopisem ze dne 30. 6. 2020 přistoupila k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Žalovaná tak žalobkyni dluží předmětnou částku, která sestává z nesplacené jistiny úvěrového rámce v částce 23 257,83 Kč, dále z částky 2 810,36 Kč jako kapitalizovaného smluvního úroku a z částky 160 Kč sestávající z poplatků dle výpisu a dalšího úrokového příslušenství k této částce, přičemž tato pohledávka za žalovanou byla žalobkyni postoupena právnická osoba smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou s ní dne datum. Žalovaná žalobkyni dosud ničeho dalšího nezaplatila, ač k tomu byla ještě před podáním žaloby vyzvána.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Za souhlasu obou účastnic soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom ze smlouvy o vydání kreditní karty číslo ze dne datum a z výpisu účtu kreditní karty, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené mezi žalobkyní a společností právnická osoba a dopisu společnosti právnická osoba žalované ze dne 18. 12. 2020 – vyrozumění o postoupení pohledávky, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr (úvěrový rámec) až do výše 24 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých měsíčních splátkách. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela, společnost právnická osoba proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 30. 6. 2020 za okamžitě splatný. Tato pohledávka pak následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni, což žalované bylo oznámeno.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované ani na výzvu soudu netvrdila žádná fakta, ze kterých právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované.
11. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, resp. neprokázala, že bylo vyhověno zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
12. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě slovy o vydání kreditní karty číslo 2586214 ze dne datum byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 23 257,83 Kč (nesplacená jistina úvěrového rámce) a žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně již na tuto smlouvu uhradila celkem částku 14 307 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni v rozdílu mezi těmito částkami dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.
13. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované, která zaznamenala v řízení převažující úspěch nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.