Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 67/2022-64

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 41 378,74 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 184,42 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 184,42 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 22 194,32 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 603,31 Kč od 21. 8. 2017 do 5. 5. 2020, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 417,46 Kč od 6. 5. 2020 do 27. 10. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 507,05 Kč od 28. 10. 2020 do 11. 11. 2020 a z částky 22 194,32 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 19 184,42 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 184,42 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 184,42 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 22 194,32 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 603,31 Kč od 21. 8. 2017 do 5. 5. 2020, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 417,46 Kč od 6. 5. 2020 do 27. 10. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 507,05 Kč od 28. 10. 2020 do 11. 11. 2020 a z částky 22 194,32 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 19 184,42 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 378,74 Kč společně s kapitalizovanými úroky ve výši 2 603,31 Kč, s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 1 417,46 Kč a spolu s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 507,05 Kč od 28. 10. 2020 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 21. 8. 2017. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 840 Kč počínaje dnem 20. 9. 2017, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroků a poplatků. Úrok byl dle dohody stran sjednán v sazbě 14,6 %. Nedílnou součástí smlouvy byly i produktové podmínky úvěru, všeobecné obchodní podmínky a sazebník poplatků. Žalobkyně svůj závazek splnila dne 21. 8. 2017, když převedla peněžní prostředky ve výši úvěrového rámce č. bankovní účet na běžný účet žalovaného. Žalovaný však svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu žalobkyně využila svého práva a v souladu se smlouvou a produktovými podmínkami žalobkyně prohlásila úvěr dopisem ze dne 5. 5. 2020 za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 38 903,74 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 2 603,31 Kč, smluvní poplatky ve výši 375 Kč, smluvní pokutu ve výši 2 100 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 27. 10. 2020 ve výši 1 417,46 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 507,05 Kč od 28. 10. 2020 do zaplacení. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně a řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když jednak vycházela z údajů, které žalovaný uvedl ve své žádosti o úvěr a tyto doložil výpisy ze svého bankovního účtu, z těchto listin vyplývalo, že žalovaný je řádně zaměstnán, má pravidelný příjem, žalobkyně jej pak vedle toho lustrovala v dostupných registrech s negativním výsledkem a na základě těchto skutečností dospěla k závěru, že je možné mu úvěr poskytnout, když se jednalo o relativně nízkou částku úvěru s měsíčními splátkami ve výši 840 Kč, kdy na výši této splátky postačoval příjem žalovaného i po zohlednění průměrných výdajů na bydlení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání nařízenému na 26. 4. 2022 se nedostavil, přitom doručení předvolání k tomuto jednání u něj bylo řádně vykázáno dnem 11. 4. 2022 náhradním způsobem – uložením u pošty a lhůta k přípravě jednání byla zachována. Vzhledem k této skutečnosti soud v souladu s ust. , (dále jen ) v jeho nepřítomnosti.

3. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Zy nazvané Žádost o úvěr Express ze dne 21. 8. 2017, Vysvětlení některých pojmů ke spotřebitelskému úvěru ze dne 21. 8. 2017, Smlouva o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 21. 8. 2017, Produktových podmínek spotřebitelského úvěru vydaných žalobkyní s účinností od 1. 3. 2015, Všeobecných produktových podmínek žalobkyně účinných od 1. 9. 2014, Základních produktových podmínek účinných od 1. 8. 2017, Sazebníku poplatků žalobkyně účinného od 7. 7. 2015, má soud za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný se dne 21. 8. 2017 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr do výše úvěrového rámce 40 000 Kč, a žalovaný se zavázal čerpat úvěr tak, aby úvěrový rámec nepřekročil ani v případě, že dosud nebyly zaúčtovány částky čerpaného úvěrového rámce a takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit úroky, poplatky a splnit veškeré povinnosti podle této smlouvy, přičemž čerpání úvěru mělo proběhnout prostřednictvím převodu peněžních prostředků na běžný účet žalovaného, vrácení pak formou pravidelných měsíčních splátek jistiny a úroků ve výši 14,60% ročně, kdy tato výše je pevná a po celou dobu trvání smluvních ujednání o úvěru neměnná, kdy výše těchto měsíčních splátek byla sjednána na 840 Kč počínaje dnem 20. 9. 2017, RPSN byla sjednána ve výši 17,20 % a celková částka, kterou měl žalovaný bance zaplatit při řádném splácení úvaru činila 61 498,79 Kč. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě úvěrové podmínky žalobkyně, produktové podmínky spotřebitelského úvěru pro revolvingový úvěr, obsahující smluvní ujednání, popis a způsob poskytování revolvingového úvěru a sazebník; z žádosti o úvěr dále vyplývá, že žalovaný v této uvedl, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě, je zaměstnán jako profese na dobu určitou do 31. 12. 2017, jeho příjmy ze závislé činnosti činí 12 053 Kč měsíčně čistého, celkový měsíční příjem jeho domácnosti měl činit 40 000 Kč, přitom zdroj příjmů v domácnosti měl být toliko jeden, výdaje v žádosti nebyly vůbec uvedeny; k žádosti nebyl připojen ani doklad o trvání pracovního poměru a o jeho skutečných příjmech z tohoto. Vě označené jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 21. 3. 2022 pak banka sdělila, že úvěruschopnost žalovaného hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování; vycházela z údajů poskytnutých v Žádosti o Expres Plus ze dne 21. 8. 2017, které ověřovala tím, že kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR, atd.; výpočet disponibilní částky provedla tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje; při výpočtu disponibilní částky přitom bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle , částkou normativních nákladů na bydlení dle a výší měsíčních splátek dosavadních závazků.

4. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet za dobu od 4/2017 do 7/2017 je dále prokázáno, že na tomto účtu byl pravidelně měsíčně konečný zůstatek v debetu ve výši cca 4 500 Kč, pravidelně na něj docházela platba v podobě mzdy žalovaného od jeho zaměstnavatele ve výši cca 11 200 Kč měsíčně, z tohoto účtu byla pravidelně měsíčně prováděna pouze platba„ pojistky“ ve výši 500 Kč, žádné jiné pravidelné platby z něj neodcházely. Výpisem z úvěrového účtu žalovaného číslo za období od 20. 9. 2017 do 9/2020 je dále v řízení prokázáno, že banka poskytla žalovanému ve dnech 21. 8. 2017 částku 35 000 Kč, 13. 4. 2019 částku 13 810 Kč, 23. 7. 2019 částky 89 Kč a 1 200 Kč a dne 5. 9. 2019 částku 700 Kč, celkem tedy částku 50 799 Kč, žalovaný bance naproti tomu uhradil celkem částku 26 614,58 Kč, kdy jednotlivé platby banka částečně započetla na jistinu, částečně na sjednané úroky a poplatky.

5. Zy nazvané Oznámení úvěru za splatný ze dne 7. 5. 2020 a z připojeného poštovního podacího archu ze dne 12. 5. 2020, má soud v řízení za to, že žalovaný se dostal do prodlení s placením povinných splátek úvěru a banka proto ke dni 5. 5. 2020 úvěr zesplatnila, o čemž žalovaného informovala.

6. Předžalobní výzvou ze dne 27. 10. 2020 a kopií poštovního podacího archu ze dne 29. 10. 2020, má soud konečně za to, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 45 399,51 Kč s příslušenstvím s tím, že jej zároveň upozornila, že v opačném případě se obrátí na soud.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

8. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne 21. 8. 2017 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 40 000 Kč, kdy se žalovaný zavázal splácet půjčené peněžní prostředky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 840 Kč počínaje dnem 20. 9. 2017. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, která tento uvedl v žádosti o uzavření úvěrové smlouvy a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného, dále měla k dispozici údaje o pohybech na běžném bankovním účtu žalovaného. Žalovaný přitom vyčerpal z dané smlouvy peněžní prostředky v celkové výši 50 799 Kč a uhradil bance celkem částku 26 614,58 Kč, splácel však nepravidelně, pročež jej žalobkyně vyzvala k tomu, aby doplatil celý úvěr.

9. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat postupně a opakovaně peněžní částku až do výše 40 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala ze sdělení žalovaného v žádosti o úvěr a z bankovních výpisů vedených o běžném účtu žalovaného, dále pak měla pátrat v dostupných registrech. Dle názoru soudu však toto její zkoumání nemůže být posouzeno jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z informací od žalovaného, podložených výpisem z jeho běžného účtu za poslední tři měsíce, nicméně z tohoto účtu je toliko patrné, že žalovanému chodila na tento účet pravidelně mzda ze strany jeho zaměstnavatele ve výši cca 11 200 Kč měsíčně, žádné další příjmy z výpisů nejsou ani v jednom měsíci patrné, na účet pak byla navedena trvale pouze jediná platba označená jako„ pojistka“ ve výši 500 Kč, žádné další pravidelné výdaje, zejména v podobě pravidelných plateb na bydlení pak z účtu nevyplývají. Navíc údaje uváděné v jeho žádosti o poskytnutí úvěru jsou zavádějící, když žalovaný měl uvést, že má toliko jeden příjem do domácnosti ve výši 40 000 Kč, avšak jeho mzda činila toliko 11 200 Kč, toto již banka vůbec neprověřovala, nezkoumala ani, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, nezkoumala ani, zda žije sám, zda má nějakou vyživovací povinnost, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. Tudíž má soud za to, že takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

15. Žalobkyně přitom v řízení prokázala platební historií úvěru, že žalovanému poskytla celkem částku 50 799 Kč, žalovaný ji doposud vrátil částku 26 614,58 Kč, s ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni uhradil na jemu žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 24 184,42 Kč (50 799 Kč - 26 614,58 Kč), když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Přitom pokud při vyhlášení rozsudku bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni částku 19 184,42 Kč s příslušenstvím a co do částky 22 194,32 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, došlo při vyhlašování rozsudku k chybě v počtech, která je opravena opravným usnesením vydaném společně s písemným vyhotovením rozsudku, v němž je zohledněna také změna ve výši přiznávaného a zamítaného příslušenství.

16. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem odeslaným žalovanému dne 29. 10. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 3. 11. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 11. 11. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 12. 11. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 % ve smyslu vládního Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

17. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 24 184,42 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 2 901,88 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 27 086,30 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 52,5 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 51 606,49 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 47,5 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí pouhých 5 %, pročež soud tento úspěch vyhodnotil jako úspěch toliko v nepatrné části a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.