Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 CO 123/2022-63

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně

sídlem adresa, PSČ obec a číslo

zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul.

sídlem adresa

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

bytem adresa, PSČ obec

o zaplacení částky 47 450 Kč s příslušenstvím,

k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2022, č. j. -38,

takto:

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 11 645 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 11 645 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 11 805 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl co do částky 35 645 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 975 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 688,20 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení z částky 18 195 Kč od datum do zaplacení a úroku ve výši 19,12 % ročně z částky 30 000 Kč od datum do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi společností právnická osoba, IČO (dále jen„ původní věřitel“) a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na níž je nutno vztáhnout ustanovení , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že původní věřitel při zkoumání schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet zcela pominul zkoumání výdajové stránky financí žalovaného, respektive vyšel pouze z ničím neověřených tvrzení žalovaného, dospěl pak okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy ve smyslu ZoSÚ ve spojení s  , (dále jen „o. z.“). V závislosti na tom pak dovodil, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil o částku 11 805 Kč, neboť z částky úvěru, která byla vyplacena žalovanému ve výši 18 355 Kč, žalovaný dosud vrátil pouze částku 6 550 Kč Okresní soud nevzal za prokázané, že by původní věřitel část úvěru ve výši 11 645 Kč poskytl na refinancování úvěru žalovaného číslo. K prokázání tohoto tvrzení sice žalobkyně označilau, která je založena na č. l. 25 spisu, avšak z ní pouze vyplývá, že se jedná o přehled zúčtovaných položek v době od 8. týdne roku rok do 49. týdne roku rok a dne datum je zde evidováno uhrazení částky 11 645 Kč. Tato pak dle okresního soudu nijak neprokazuje návaznost na jakoukoliv konkrétní smlouvu žalovaného s původním věřitelem. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla břemeno důkazní a okresní soud tak vycházel z toho, že žalovaný se na úkor původního věřitele obohatil pouze o částku 11 805 Kč, jak je uvedeno shora. Proto okresní soud žalobě vyhověl pouze co do této částky s úrokem z prodlení a ve zbylém rozsahu ji zamítl. Žalovaný byl v prvostupňovém řízení více procesně úspěšný než žalobkyně, a proto by měl vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že mu v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, a to v rozsahu části výroku II. (ohledně částky 11 645 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení). Nezpochybňovala správnost závěru okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, nesouhlasila však se závěrem okresního soudu, že žalovaný se měl bezdůvodně obohatit jen o částku 11 805 Kč, jelikož předmětem smlouvy o spotřebitelském úvěru byla totiž částka 30 000 Kč. Žalobkyně poukázala na to, že v čl. 1 2. smlouvy o úvěru bylo ujednáno, že celková výše spotřebitelského úvěru činí 30 000 Kč, která bude zákazníkovi předána v hotovosti oproti podpisu smlouvy, pokud není mezi smluvními stranami dále dohodnuto, refinancování staršího úvěru. Dále v čl. 9 smlouvy o úvěru je ujednáno, že zákazník požádal původního věřitele, aby úvěr, který zákazník čerpá, byl použit ke splacení ke dni uzavření této smlouvy dosud neuhrazeného spotřebitelského úvěru, který zákazník u původního věřitele čerpal v minulosti, přičemž původní věřitel tuto žádost zákazníka akceptuje a na důkaz toho uzavírají dohodu o vzájemném započtení pohledávek. Smluvní strany se dohodly, že pohledávka původního věřitele na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru číslo čerpaného v minulosti se po zohlednění snížení nákladů v důsledku jeho předčasného splacení započítává v celkové výši 11 645 Kč oproti pohledávce zákazníka na vyplacení spotřebitelského úvěru dle této smlouvy. Žalobkyně s ohledem na toto ujednání namítala, že bezdůvodné obohacení žalovaného představuje celkovou částku poskytnutou žalovanému, nikoliv pouze částku vyplacenou mu v hotovosti. Obohacením je totiž nutno rozumět celkový finanční prospěch žalovaného, tedy i ten, který byl započten na úhradu dluhů žalovaného, přestože tato část nebyla žalovanému reálně vyplacena při podpisu smlouvy. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně obohatil o částku 23 450 Kč, přičemž k zaplacení částky 11 805 Kč již byl zavázán okresním soudem. Žalobkyně se tak domáhala, aby byl žalovaný zavázán k vrácení zbylé části svého obohacení právě v částce 11 645 Kč.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. ohledně částky 11 645 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení a v závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle , 2, 3 a 5 Vady uvedené v  odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Po provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobkyně.

5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých provedených důkazů za správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud pouze považoval za nutné ve smyslu zopakovat dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne datum, z níž zjistil skutečnosti, které dříve nezjistil okresní soud. Pro větší přehlednost pak zjištěné skutečnosti uvádí odvolací soud níže, v rámci právního hodnocení věci.

6. Odvolací soud souhlasí rovněž se všemi právními závěry okresního soudu, zejména že původní věřitel uzavřel se žalovaným dne datum písemnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, při čemž nebyla řádně zkoumána schopnost žalovaného úvěr splácet ve smyslu § 86 ZoSÚ s dopadem na závěr o neplatnosti této smlouvy. Odvolací soud rovněž sdílí právní závěry okresního soudu o aktivní legitimaci žalobkyně, která nabyla souzenou pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek. Ostatně tyto závěry a jejich správnost nenapadá v odvolání ani žalobkyně. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy se pak okresní soud zcela správně zabýval tím, zda nároku žalobkyně nelze vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

7. Ustanovení o. z., na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013 ( , ), nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni. Ustanovení věta druhá o. z. totiž předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sám žalobkyni poskytl. Nicméně dle názoru odvolacího soudu má před aplikací tohoto ustanovení přednost speciální věty třetí ZoSÚ. To pro případ smlouvy o úvěru neplatné z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v  ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Plnil-li tedy žalovaný na neplatnou smlouvu, je nutno toto plnění podřadit pod jeho povinnost zakotvenou v  věty třetí ZoSÚ a při posouzení nároku žalobkyně vyplývajícího z uvedeného zákonného ustanovení toto plnění zohlednit. Okresní soud proto nepochybil, pokud i bez námitky vzájemnosti zúčtoval vzájemná plnění stran.

8. Jiný výklad shora uvedených ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem poskytovateli úvěru mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost, a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá § 2993 o. z.

9. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda okresní soud správně stanovil částku, o níž se žalovaný v důsledku absolutně neplatné smlouvy na úkor žalobkyně (původního věřitele) bezdůvodně obohatil a v jaké výši je povinen bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalobkyně vystavěla své odvolání na námitce, že okresní soud nesprávně stanovil výši bezdůvodného obohacení, které byl povinen žalovaný žalobkyni vydat, neboť vycházel z toho, že původní věřitel vyplatil žalovanému v hotovosti pouze částku 18 355 Kč a nevzal v úvahu částku 11 645 Kč. Ta sice nebyla žalovanému vyplacena v hotovosti, ale pohledávka žalovaného na vyplacení této částky měla zaniknout započtením oproti pohledávkám původního věřitele z titulu jiného úvěru (úvěru číslo). Jednalo se tak i v této části o finanční prospěch žalovaného, a to přesto, že tato částka nebyla žalovanému nikdy reálně vyplacena.

10. S ohledem na odvolací argumentaci žalobkyně tak bylo nutno zejména posoudit, co je myšleno„ plněním“ přičitatelným závazku, jenž byl shledán absolutně neplatným dle § 2993 o. z., přičemž jen takové plnění na závazek, aniž by tu byl platný závazek, je povinen obohacený ochuzenému vydat.

11. V judikatuře soudů vyšších stupňů není žádných pochyb, že přičitatelným plněním je plnění přičitatelné závazku, byť proběhlo do sféry třetí osoby. Typicky pokud v souladu s ujednáním v neplatné smlouvě poskytne poskytovatel zápůjčky zápůjčku bezhotovostně na ve smlouvě (či druhou stranou určený) určený bankovní účet, či vyplatí prostředky tam určené osobě (byť se nejedná o stranu smlouvy), pak takový poskytovatel zápůjčky poskytuje plnění, jež je přičitatelné jeho povinnosti obsažené v neplatné smlouvě a druhá smluvní strana je povinna takové plnění vydat, byť by se toto plnění nakonec projevilo ve sféře třetí osoby.

12. V daném případě však nebylo možno dospět k závěru, že by bylo ze strany původního věřitele plněno ohledně částky 11 645 Kč. V tomto smyslu je nutno považovat za zcela správný závěr okresního soudu, který tuto skutečnost nevzal za prokázanou zy založené na č. l. 25 spisu. A protože se žalobkyně k jednání soudu, na němž byl proveden tento důkaz, nedostavila, nemohla být okresním soudem poučena ve smyslu o své povinnosti označit důkazy k prokázání tvrzení, že částka 11 645 Kč byla použita na úhradu dluhu žalovaného u původního věřitele v této výši vyplývajícího ze smlouvy o úvěru číslo. Nicméně odvolací soud dokazováním (ze smlouvy o úvěru ze dne datum) zjistil, že si strany smlouvy o úvěru v  této smlouvy sjednaly, že zákazník (žalovaný) požádal původního věřitele, aby spotřebitelský úvěr, který zákazník čerpá dle této smlouvy, byl použit ke splacení ke dni uzavření této smlouvy dosud neuhrazeného spotřebitelského úvěru, který zákazník u původního věřitele čerpal v minulosti. Původní věřitel tuto žádost zákazníka akceptuje, a na důkaz toho činí smluvní strany následující dohodu o vzájemném započtení pohledávek. Smluvní strany se dohodly, že pohledávka původního věřitele na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru číslo čerpaného v minulosti se po zohlednění snížení nákladů v důsledku jeho předčasného splacení započítává v celkové výši 11 645 Kč oproti pohledávce zákazníka na vyplacení spotřebitelského úvěru dle této smlouvy. Zákazník souhlasí s tím, že mu po započtení bude v hotovosti při podpisu této smlouvy vyplacen rozdíl mezi jistinou spotřebitelského úvěru a zůstatkem refinancovaného spotřebitelského úvěru, tedy částka ve výši 18 355 Kč Odvolací soud tak dospěl k závěru, že strany smlouvy se v neplatné smlouvě o úvěru dohodly na tom, že závazek původního věřitele spočívající v závazku vyplatit žalovanému částku 11 645 Kč nezanikne splněním, ale započtením, tedy způsobem nahrazujícím splnění.

13. Pro závěr, zda se žalovaný bezdůvodně obohatil i o částku 11 645 Kč tedy bylo nezbytným rovněž posoudit, zda dohoda o zápočtu, kterou strany smlouvy v čl. 9 smlouvy o úvěru sjednaly, je zápočtem platným, tj. zda vskutku v důsledku této dohody o zápočtu došlo k zániku údajných závazků žalovaného z jiné úvěrové smlouvy číslo.

14. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná dohoda o zápočtu je zdánlivým ujednáním ve smyslu § 553 o. z., a to pro svou neurčitost. Tu spatřuje odvolací soud v tom, že v dohodě o zápočtu nejsou konkrétním způsobem identifikovány pohledávky původního věřitele z jiné úvěrové smlouvy číslo oproti kterým měla být dohodou započtena pohledávka žalovaného vůči původnímu věřiteli na vyplacení úvěru ve výši 11 645 Kč. Z dohody o zápočtu tak není zřejmé, co konkrétně částka 11 645 Kč po stránce skutkové má představovat, zda se jedná o jednu pohledávku ze smlouvy o úvěru číslo či více různých pohledávek původního věřitele majících různý skutkový základ (typicky pohledávka na splacení jistiny úvěru, pohledávka na zaplacení úroků či pohledávka na zaplacení poplatku apod.). Po takto sjednaném zápočtu by pak nebylo možno ani dovodit, jaké závazky žalovaného z úvěrové smlouvy číslo zanikly. Tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem, kterým nelze nahrazovat tu část projevu vůle, která v samotném právním jednání zcela schází.

15. Odvolací soud uzavírá, že předmětná dohoda o zápočtu z důvodu své zdánlivosti (§ 553 o. z.) pro neurčitost v označení pohledávky či pohledávek původního věřitele, které mají dohodou o zápočtu zaniknout, nemohla vyvolat zamýšlené účinky v podobě zániku takto blíže nespecifikovaných závazků žalovaného z jiné úvěrové smlouvy. Za této situace proto nelze částku obsaženou v zápočtu považovat za plnění, které by byl žalovaný povinen žalobkyni dle § 2993 o. z. vydat.

16. V průběhu řízení tak bylo pouze prokázáno, že původní věřitel plnil žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru toliko částku 18 355 Kč (kterou mu vyplatil v hotovosti). Žalovanému tak vznikla povinnost vydat žalobkyni (jakožto právnímu nástupci původního věřitele) jen částku 18 355 Kč, z níž již žalovaný vrátil částku 6 550 Kč. Proto žalobkyni vznikl z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení nárok na zaplacení částky 11 805 Kč. K zaplacení této částky již zavázal žalovaného výrokem I. svého rozsudku okresní soud, a to i spolu s příslušenstvím. Nad rámec takto přiznané částky pak žalobkyně nemá vůči žalovanému jakýkoliv nárok.

17. Okresní soud proto rozhodl zcela správně, pokud žalobu mimo jiné i co do částky 11 645 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od datum do zaplacení zamítl. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu jako ve výroku věcně správný dle potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ve spojení s  Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně procesně neúspěšná a žalovanému tak vůči ní vzniklo právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti tomuto rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné.