Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
19 C 55/2022-65
Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro částka / úvěr
takto:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky částka se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení, pohledávky ve výši částka a úroku ve výši 79,53 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky částka, se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, pohledávky ve výši [částka] a úroku ve výši 79,53 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky částka s příslušenstvím a částky částka, jak je specifikováno ve výroku I. rozsudku, a to z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši částka, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě 48 měsíčních splátek po částka. Žalovaný podle žalobkyně uhradil celkem částku částka. Dále má žalobkyně právo na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši částka a ve výši částka ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši částka za každý den prodlení žalovaného od datum do dat vyhotovení žaloby (datum)
2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.
3. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu prokázání právně relevantních skutečností. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé:
A) Návrhem na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru má soud za prokázané, že žalovaný dne datum požádal o poskytnutí revolvingového úvěru žalobkyni v základní celkové výši částka. Oznámením o schválení úvěru k č. SRÚ číslo má soud za prokázané, že dnem datum žalobkyně akceptovala návrh žalovaného na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a sdělila mu konečné parametry úvěru spolu se splátkovým kalendářem.
B) Kartou klienta má soud za prokázané celkem poskytnuté splátky žalovaným v celkové výši částka.
C) Potvrzením obec správy sociálního zabezpečení ze dne datum má soud za prokázané, že žalovaný pobíral invalidní důchod třetího stupně ve výši částka, mzdovým listem ze dne datum, že žalovaný dosáhl v září 2015 mzdy ve výši částka, v říjnu 2015 ve výši částka, v listopadu 2015 částka a v prosinci 2015 ve výši částka. Výpisem z účtu žalovaného za listopad 2015 má soud za prokázané, že počáteční zůstatek činil mínus částka a konečný zůstatek ve výši mínus částka, výpisem z účtu žalovaného za leden 2016 má soud za prokázané, že počáteční zůstatek činil mínus částka a konečný zůstatek ve výši mínus 4, částka.
D) Hodnocením klienta má soud za prokázané, že žalobkyně provedla analýzu bonity žalovaného s tím, že žalovaný má celkové příjmy ve výši částka, celkové výdaje částka.
4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne datum, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku.
Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
Podle § číslo k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnulas žalovanému úvěr ve výši částka. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalovaný uhradil celkem částku částka.
6. Soud při právním hodnocení uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku. Žalobkyně provedla analýzu bonity klienta, v níž dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný má celkem příjmy částka a výdaje částka. Kromě dokladů o příjmech (potvrzení ČSSZ a mzdový list) neměla žalobkyně doloženy žádné výdaje. Dále měla žalobkyně k dispozici výpisy z účtu žalovaného za 2 měsíce, jež vykazovaly mínusové zůstatky.
7. Podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. (dále jen„ ZOSÚ“) Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná..
8. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 9 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
9. V posuzovaném případě si žalobkyně (věřitel) tvrzení žalovaného o příjmech ověřila mzdovým listem a potvrzením ČSSZ. V případě výdajů se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s tvrzením žalovaného, výdaje nebyly ničím doloženy. Žalobkyně však měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného za 2 měsíce, vždy s mínusovým zůstatkem, kde není žádný prostor pro uvažovanou splátku částka. Podle názoru soudu žalobkyně nepostupovala s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřila z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, a nepřihlédla k výpisům z účtu a uvažované výši splátek.
10. Z tohoto důvodu pokládá soud smlouvu o revolvingovém úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 9 ZOSÚ a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.
11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný uhradil částku částka, ale byla mu poskytnuta částka částka, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění nepřesahuje plnění poskytnuté žalovaným (částka – částka), soud žalobu v celém rozsahu zamítnul.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaný byl sice z větší části úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly, a proto mu je soud nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.