Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 402/2021-113
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 31 408,89 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 31 408,89 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 645,60 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 408,89 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 4 150,48 Kč a úrokem ve výši 19,9 % ročně z částky 31 408,89 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 228,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 31 408,89 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 645,60 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 408,89 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 4 150,48 Kč a úrokem ve výši 19,9 % ročně z částky 31 408,89 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 228,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 31 408,89 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o úvěru ke kreditní kartě název anonymizováno číslo, uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní (dále i jen banka) dne 16. 6. 2016. Žalobu odůvodnila tím, že podle smlouvy byla žalovaná oprávněna k čerpání peněžitých prostředků do výše úvěrového limitu 30 000 Kč, žalovaná se naopak zavázala tyto prostředky ve sjednané době vrátit žalobkyni a zaplatit úrok ve výši 21,9 %, která byla později snížena na 19,9 %, poplatky podle sazebníku a v případě prodlení se splněním povinnosti vrátit prostředky žalobkyni zaplatit i úrok z prodlení. Nedílnou součástí smlouvy se staly obchodní podmínky pro kreditní kartu název anonymizováno. Žalobkyně přitom svoji povinnost splnila, když umožnila žalované čerpat prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce, žalovaná však svoje povinnosti podle smlouvy porušila, když překročila sjednaný úvěrový limit, resp. nesplácela poskytnutý úvěr podle úvěrových podmínek. Z tohoto důvodu pak byla částka, o kterou byl úvěrový limit překročen, úročena debetní úrokovou sazbou ve výši 19,9 %. Na základě opakovaného porušování povinnosti žalované splácet řádně a včas své peněžité závazky vůči žalobkyni byla žalované odeslána dne 30. 7. 2020 " Poslední výzva k zaplacení dlužné částky", když ani poté žalovaná neplnila, byly„ Oznámením o zesplatnění“ veškeré závazky žalované prohlášeny za splatné ke dni 15. 10. 2020, kdy žalovaná k tomuto datu dlužila žalobkyni částku 31 660,67 Kč. Ke dni 21. 9. 2021 dlužila žalovaná žalobkyni celkovou částku 38 204,97 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 31 408,89 Kč, z kapitalizovaného běžného úroku ve výši 4 150,48 Kč a kapitalizovaný úroku z prodlení ve výši 2 645,60 Kč společně s dále narůstajícím smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení od 22. 9. 2021 do zaplacení dluhu. Tuto částku i přes předžalobní výzvu žalobkyně ze dne 5. 10. 2021 žalovaná žalobkyni neuhradila. Na výzvu soudu pak žalobkyně v podání ze dne 24. 1. 2022 doplnila, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných o žalované, jakož i nahlédnutím do informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele. Úvěr byl schválen ve standardním procesu s doložením příjmu. Vnitřním systémem žalobkyně bylo vyhodnoceno, že u žalované byla dána dostatečná platební kapacita pro splátku úvěru ve výši 2 000 Kč měsíčně (5 % z limitu). Příjem žalované byl zjišťován výpisem z účtu žalované, který je veden u žalobkyně. Při posuzování bonity a úvěruschopnosti klienta byla během schvalování úvěru posuzována zejména: 1. finanční situace: úvěrový limit klienta byl schválen na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalované, v rámci kterého byl stanoven příjem ve výši 15 193 Kč a výdaje ve výši 9 540,51 Kč, vypočtené rovněž na základě informací ze žádosti (deklarované výdaje, způsob bydlení, počet členů domácnosti vč. vyživovaných členů, místo bydliště apod.), které zahrnují životní minimum, náklady na bydlení, náklady na splátky, mandatorní výdaje (soudně nařízené alimenty apod.) a deklarované platby na pojištění, 2. zadluženost klienta, která byla zjišťována z transakcí klienta + PLAB (kvartální souhrnný report z CBCB, který žalobkyni chodí se zpožděním cca 1 měsíce) - ok, bez negativních informací, 3. rizikovost klienta, kdy na základě aplikačního skóre byla stanovena rizikovost klienta (pravděpodobnost defaultu): Low (Very Low / Low / High / Very High), 4. risk KO kritéria (kontrola interních blacklistů, fraudlistů, delikvencí, kontrola DB neplatných dokladů, insolvencí, exekucí apod.). Dále bylo ověřeno, že klientův běžný účet nevykazuje nestandardní transakce, které indikují zvýšené riziko možnosti nedostát svým závazkům (např. z důvodu nedostatečných vlastních finančních zdrojů, možnosti rychlého předlužení apod.). Výdaje a platební kapacita jsou vypočítávány vnitřním systémem žalobkyně na základě vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalovaného, kdy jsou mimo jiné porovnány s údaji o životním minimu a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu). Do výpočtu jsou zahrnuty výdaje na splátky jiných závazků. Jiné závazky z úvěrových smluv žalobkyně ověřovala nahlédnutím do databází, zejména do vnitřní databáze právnická osoba a právnická osoba a databáze BRKI/NRKI.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 31. 1. 2022 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o. s. ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 14. 2. 2022 náhradním doručením – formou uložení u pošty, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako žalobkyně, která s projednáním věci bez jednání výslovně souhlasila již v samotné žalobě.
4. Z provedených listinných důkazů soud vzal za prokázány následující skutečnosti: Z listin označených jako Žádost o poskytnutí úvěru ze dne 14. 6. 2016, Smlouva o poskytnutí úvěru ze dne 14. 6. 2016, Předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 6. 2016, Předsmluvní informace ke kreditní kartě ke spotřebitelskému úvěru ze dne 14. 6. 2016, Informace o pojištění dlužníků ze spotřebitelských úvěru ze dne 14. 6. 2016, Žádost o změnu úvěru ze dne 19. 3. 2020, Oznámení banky o zamítnutí žádosti o změnu smlouvy ze dne 23. 3. 2020, jakož i Obchodními podmínkami banky pro kreditní karty účinnými od 1. 4. 2016 a Sazebníkem poplatků banky účinným od 1. 1. 2014, vzal soud za prokázané, že se těmito písemnými listinami dohodli žalobkyně jako banka (dále i jen banka), a žalovaná na tom, že banka zřídila s účinností od 20. 6. 2016 žalované možnost čerpat úvěr do výše úvěrového limitu 20 000 Kč převedením těchto prostředků na účet žalované č. bankovní účet, a žalovaná se zavázala daný úvěr vrátit v 36 měsíčních splátkách po 682 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 7. 2016, zahrnujících v sobě jistinu a sjednané úroky ve výši 13,9 % ročně, roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činí 18,92 %, za poskytnutí úvěru a správu úvěru nebude banka účtovat žádné poplatky, pouze bude účtován poplatek za vedení účtu ve výši 34 Kč měsíčně, přičemž aktuální výše poplatků je dána Sazebníkem poplatků banky; kdy splátka v sobě bude zahrnovat částku určenou k zaplacení jistiny a částku určenou k zaplacení úroků. Celková částka, která měla být uhrazena při řádném splácení, činila 25 776 Kč. V případě prodlení se pak žalovaná zavázala hradit bance úrok z prodlení v zákonné výši. Dále bylo mez stranami ujednáno, že v případě prodlení žalovaného s plněním jeho závazků je banka oprávněna prohlásit, že všechny její pohledávky z poskytnutého úvěru jsou splatné ke dni uvedenému v prohlášení. Nedílnou součástí smlouvy se staly podle dohody stran i obchodní podmínky banky.
5. Výpisem z účtu žalované vedeného u žalobkyně pod č. bankovní účet je dále prokázáno, že žalované na tento pravidelně docházela mzda od jejího zaměstnavatele ve výši cca 15 000 Kč, z účtu byly hrazeny platby nájemného, jakož i platby poskytovaných služeb spojených s bydlení.
6. Výpisem z úvěrového účtu žalované č. bankovní účet a přehledem čerpané jistiny je dále prokázáno, že žalované bylo ode dne 6. 2. 2017 umožněno čerpat částku 30 000 Kč, tuto částku průběžně čerpala, ke dni 15. 1. 2019 poprvé překročila stanovený limit, tento následně překročila opakovaně, dne 15. 10. 2020 došlo k zesplatnění úvěru, k tomuto dni činila dlužná jistina částku 31 408,89 Kč.
7. Upomínkou ze dne 30. 7. 2020 včetně dodejky a oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 17. 10. 2020 včetně dodejky je pak postaveno na jisto, že žalovaná byla upozorňována bankou, že má neuhrazené splátky včetně úroků, byla rovněž upozorněna na možnost zesplatnění duhu a současně jí bylo dne 17. 10. 2020 zasláno oznámení o zesplatnění úvěru ke dni 15. 10. 2020.
8. Předžalobní upomínkou ze dne 4. 10. 2021 a poštovním podacím archem ze dne 5. 10. 2021 bylo v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzvala žalovanou k uhrazení dlužné částky, s tím, že v případě, že tuto částku žalovaná okamžitě neuhradí, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou.
9. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
10. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi stranami sporu byla dne 14. 6. 2016 uzavřena smlouva o úvěru číslo, na podkladě které banka poskytla žalované bezúčelný úvěr v původní výši 20 000 Kč (která byla následně změnou smlouvy upravena na 30 000 Kč), který se žalovaná zavázala splácet bance v 36 měsíčních splátkách po 682 Kč splatných vždy k 15. dni daného kalendářního měsíce s tím, že první splátka měla být žalovanou uhrazena dne 15. 7. 2016. Žalovaná se zavázala hradit bance i úroky ve výši 13,9 % ročně s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru, sjednaný smluvní úrok a poplatek za vedení účtu ve výši 34 Kč; žalovaná však své povinnosti neplnila řádně, když přestala hradit sjednané splátky, pročež banka po opakovaných marných upomínkách využila svého práva a úvěr ke dni 15. 10. 2020 zesplatnila, k tomuto dni žalovaná dlužila bance na jistině částku 31 408,89 Kč.
11. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná a lze ji proto v celém rozsahu vyhovět. Soud má v prvé řadě za to, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 14. 6. 2016 uzavřena smlouva o úvěru, na podkladě které banka poskytla žalované bezúčelový úvěr, původně ve výši 20 000 Kč, jeho výše pak byla navýšena na 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet bance v pravidelných měsíčních splátkách, kdy každá splátka měla zahrnovat částku určenou k zaplacení jistiny, částku určenou k zaplacení úroků a poplatek za vedení účtu ve výši 34 Kč. Žalovaná se zavázala hradit bance i úroky ve výši 13,9 % ročně. Tato smlouva tak měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nedílnou součástí smlouvy se pak v souladu s dohodou stran staly i obchodní podmínky žalobkyně, na které bylo výslovně odkázáno v samotné smlouvě ve smyslu § 1799 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a soud má za to, že v tomto směru je možno vyhodnotit tuto doložku odkazující na obchodní podmínky jako platnou, byť se v daném konkrétním případě jedná o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když v řízení žalobkyně prokázala samotnou písemnou smlouvou o úvěru, že v rámci této smlouvy ještě před podpisem žalované byla žalovaná jako slabší strana smlouvy seznámena právě s tím, že nedílnou součástí smlouvy jsou i obchodní podmínky banky. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí těchto finančních služeb vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 až 1867 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a v tomto směru aplikovat i tato ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele. Ve smyslu § 1813 občanského zákoníku jsou zakázána taková ujednání smluv, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Podle věty druhé tohoto ustanovení však jsou předmětem přezkumu smluvní ujednání vymezující předmět plnění či jeho cenu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. V dané věci má soud za to, že ujednání o ceně úvěru bylo žalované poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaná již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru věděla, jaká je cena za poskytnutí tohoto úvěru. V projednávané věci navíc soud považuje tuto cenu za uzavření smlouvy za přiměřenou, okolnostem daného případu, když roční úroková sazba (RPSN) nepřevyšuje běžné RPSN poskytované při úvěrech ze strany bank. Současně pak je na tuto smlouvu nutno pohlížet jako na smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zák. č. 145/2010 Sb., který stanovil některé podmínky pro smlouvy, jimiž se sjednával spotřebitelský úvěr. Vzhledem ke skutečnosti, že soud u dané smlouvy neshledal absenci požadavků stanovených v daném právním předpise, navíc má soud i za to, že banka v daném konkrétním případě dostála své povinnosti ve smyslu § 9 tohoto zákona a jako poskytovatel úvěru před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila a dle soudu rovněž dostatečně prokázala, že měla dostatečně podrobné informace o příjmových a výdajových poměrech žalované, když tato u ní ještě před uzavřením úvěru měla veden běžný bankovní účet, na němž byly zcela transparentní jak její pravidelné příjmy, tak její pravidelné výdaje. Vzhledem k tomu pak soud posoudil danou smlouvu jako platnou i ve smyslu předmětného zákona. Banka přitom svůj závazek ze smlouvy splnila a dohodnuté finanční prostředky (úvěr) žalované skutečně poskytla, avšak žalovaná naopak svůj závazek ze smlouvy poskytnuté finanční prostředky a smluvený úrok bance hradit v dohodnutých splátkách se stanovenou splatností nesplnila a porušila. Banka pak žalovanou opětovně vyzývala k úhradě dlužných splátek a v důsledku porušení povinností žalované splácet úvěr řádně a včas pak využila svého práva sjednaného smlouvou a prohlásila úvěr za ihned splatný, přičemž požadovala okamžité předčasné splacení veškerých dlužných částek dle smlouvy.
13. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná řádně a včas svůj dluh na úhradě jednotlivých předepsaných splátek úvěru a následně na úhradě celého dlužného zůstatku úvěru nesplnila, dostala se tak s úhradou popsaného dluhu ve smyslu ust. § 1968 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení. Žalobkyni tak proto vznikl vůči žalované též nárok na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně, která ve smyslu ust. nař. vl. č. 351/2013 Sb., odpovídala, resp. odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.
14. Vzhledem k výše uvedenému proto soud podané žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovanou zavázal, aby žalobkyni uhradila částku 31 408,89 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 645,60 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 408,89 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 4 150,48 Kč a úrokem ve výši 19,9 % ročně z částky 31 408,89 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
15. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly ani žádným z účastníků ani tvrzeny. Žalovaný dluh navíc vychází ze smlouvy o úvěru, podle níž žalovaná již měla poskytnutou ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, možnost svůj dluh pravidelně splácet, tuto svou možnost, resp. povinnost, však porušila a po žalobkyni nyní nelze spravedlivě požadovat, aby strpěla opětovnou možnost žalované hradit projednávaný dluh ve splátkách či ve lhůtě delší než zákonné, neboť by se jednalo o neúměrné zvýhodnění zájmů žalované na úkor oprávněného zájmu žalobkyně na řádné a včasné uspokojení dluhu.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu prvotně v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla žalobkyně se svou žalobou plný úspěch, a proto jí dle citovaného ustanovení vzniklo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů celého řízení. Tyto celkové náklady jsou přitom představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 257 Kč a jednak částkou 12 971,20 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 9 520 Kč jako odměnou dle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za čtyři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy, sepisu žaloby a sspisu podání ze dne 24. 1. 2022 po 2 380 Kč v souladu s § 11 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., 120 Kč jako čtyři režijní paušály po 300 Kč za tyto čtyři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, který v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení právě částku 14 228,20 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř..
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.