Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 155/2021-62
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Mrkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 37 311,12 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 000 Kč od datum do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 12 311,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 311,12 Kč od datum do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1 230 Kč k rukám anonymizováno jméno jméno, advokáta se sídlem adresa, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 12 311,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 311,12 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1 230 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [jméno], advokáta se sídlem [adresa], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne datum domáhala zaplacení částky ve výši 37 311,12 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba se sídlem na anonymizováno, a žalovaným dne datum, na základě níž byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky do sjednaného úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný dlužil neuhrazenou částku ve výši 37 311,12 Kč. Jelikož se žalovaný dostal s úhradou této částky do prodlení od datum, požadovala žalobkyně zaplacení zákonného úroku z prodlení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a proti uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové ani právní námitky.
3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne datum, na základě níž přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni.
4. Žalobkyně byla usnesením soudu ze dne datum vyzvána k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru prověřena úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dalšími výzvami ze dne datum a usnesením soudu ze dne datum byla žalobkyně vyzvána k doplnění rozhodných skutečností, kdy a jakou částku žalovaný fakticky z poskytnutého revolvingového úvěru vyčerpal a jakou částku žalovaný fakticky na předmětný závazek uhradil.
5. Žalobkyně ve svém podání ze dne datum doplnila, že úvěruschopnost žalovaného byla prověřena ve veřejně dostupných databázích ISIR, příjmení, příjmení, NRKI, BRKI. Dále věřitel vycházel z prohlášení žalovaného o pravidelnosti svého příjmu a schopnosti poskytnutý úvěr řádně splácet. Žalovaný na úhradu vyčerpané částky z úvěrového limitu nic neuhradil. V případě žalovaného bylo zjištěno, že má 3 další závazky u jiných věřitelů a nemá žádnou exekuci. Žádné jiné listiny nebyly ze strany žalobkyně k důkazu označeny ani předloženy.
6. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne datum, z informace o úvěru, z fotokopie občanského průkazu, ze standardních informací o spotřebitelském úvěru, z platební informace k datum, z obchodních podmínek, z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne datum a z podacího lístku má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky ze sjednaného úvěrového limitu ve výši 80 000 Kč, které byl povinen hradit ve sjednaných splátkách. Výše úrokové sazby byla stanovena ve výši 11,99 % měsíčně, což představuje úrokovou sazbu ve výši 144 % ročně. Roční procentní sazba nákladů představovala 289,06 %. V článku VI. bod 1 písm. a) jsou stanoveny náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč vzniklých v souvislosti s prodlením klienta se splácením kterékoliv částky. Z platební informace ke dni datum vyplývá, že zůstatek úvěru k platbě ke dni datum představoval - 35,90 Kč. Následně byly žalovanému naúčtovány 3 náhrady účelně vynaložených nákladů po 250 Kč, celkem 750 Kč. Dne datum žalovaný provedl výběr částky ve výši 22 000 Kč a dne datum výběr částky ve výši 3 000 Kč, celkem tedy fakticky vyčerpal 25 000 Kč. Ke dni datum činily úroky za období čerpání 11 597,02 Kč, aniž by bylo z tohoto listinného důkazu zřejmé, z jaké částky a za jaké období byla tato kapitalizovaná výše úroku stanovena. Celková dlužná částka k datu splatnosti představovala 37 311,12 Kč. Neuhrazená částka z minulého období představovala 11 541,43 Kč a aktuální povinná minimální měsíční splátka k datu splatnosti představovala 4 663,89 Kč. Aktuální povinná celková částka k úhradě k datu splatnosti představovala 16 205,32 Kč. Ke sdělení žalobkyně žalovaný neuhradil žádnou splátku. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 37 015,98 Kč, avšak žalovaný na tuto výzvu nereagoval.
7. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
10. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Jelikož se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, musel se soud přednostně zabývat otázkou, zda předmětná smlouva byla uzavřena platně s přihlédnutím k ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto ustanovení je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Úvěr může být poskytnut pouze za situace, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá pochybnost o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 odst. 1 cit. zákona je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 cit. zákona, neplatná.
12. K jednání nařízenému ve věci dne datum se žalobkyně nedostavila a soud tedy nemohl žalobkyni poučit v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) o tom, že dosavadními důkazy předloženými žalobkyní není řádné prošetření úvěruschopnosti žalovaného prokázáno a současně nejsou v celém rozsahu prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly přiznání předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení. V tomto směru byla žalobkyně 2 výzvami ze dnů datum a datum vyzývána k doplnění těchto rozhodných skutečností a označení důkazů, avšak na tyto výzvy písemně nereagovala.
13. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovaného za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně, tedy zda věřitel (žalobkyně) zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 86 cit. zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut.
14. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že schopnost žalovaného jako spotřebitele nebyla ze strany věřitele prověřena s náležitou péčí, u žalovaného nebyly před uzavřením smlouvy aktivně ověřovány a zjišťovány informace k jeho osobním poměrům a nebyla dostatečným a objektivním způsobem vyhodnocena možnost žalovaného fakticky úvěr splácet. Předložení kopie občanského průkazu a vyžádání informací z veřejně přístupných registrů soud nepovažuje za dostatečné posouzení osobní a majetkové situace žalovaného. Za této situace soud považuje smlouvu o úvěru za neplatnou.
15. I pokud by soud dopěl k závěru, že úvěruschopnost byla věřitelem před uzavřením smlouvy řádně a v zákonem požadovaném rozsahu prověřena, pak má soud za to, že zde existuje další důvod pro dovození neplatnosti této smlouvy.
16. Podepsaná smlouva představuje smlouvu o úvěru formulářového charakteru, pro kterou je typické její přijetí nebo odmítnutí pouze jako celku. Vzhledem ke konstrukci smlouvy nelze mít pochyb o tom, že zvolená forma smlouvy je zavádějící v tom směru, že uvádí měsíční úrokovou sazbu 11,99 %, což představuje 144 % ročně. Běžná výše úroku z úvěru se u těchto typů smluv pohybuje v rozmezí 25% - 40% ročně, přičemž výše sjednaného úroku z úvěru nemůže být zastírána uvedením výše tohoto úroku v měsíční sazbě. Vzhledem k výše uvedenému lze ujednání o výši úroku z úvěru považovat dle § 580 odst. 1 o. z., za neplatné, neboť je v rozporu s dobrými mravy. Rovněž má soud za to, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání, které má zjevně cíl vyvolat ve spotřebiteli dojem sjednání nízké úrokové sazby jejím uvedením v měsíční sazbě, ačkoliv v typově srovnatelných závazcích jsou uváděny úrokové sazby v ročním intervalu. V tomto směru lze odkázat na § 6 o. z., kdy každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Rovněž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. S přihlédnutím k těmto závěrům považuje soud ujednání o výši úroku z úvěru za neplatné.
17. Soud se dále zabýval otázkou, zda s přihlédnutím k § 576 o. z., je neplatnou pouze část smlouvy o úvěru zahrnující ujednání o úroku z úvěru nebo je neplatná smlouva celá. Bylo tedy nutné vyhodnotit, zda z povahy právního jednání, jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k právnímu jednání došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. V tomto směru soud odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 3 Cdo 1248/96 ze dne 26. 9. 1997, 2 Cdon 254/96 ze dne 25. 9. 1997 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne datum, v nichž bylo konstatováno, že při posuzování této otázky je třeba dbát na vůli subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, k jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jak bylo již konstatováno, smyslem uzavření smlouvy o úvěru bylo vytvoření zisku v podobě úroku z úvěru. Jestliže tato část právního jednání byla shledána neplatnou, nelze jí od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního jednání. Dle názoru soudu nelze pochybovat o tom, že bez sjednání úroku ve výši 144% ročně, by původní věřitel takový právní úkon neučinil, neboť smyslem jeho činnosti je dosažení zisku z poskytnutí prostředků jako úvěru. Věřiteli, který sleduje dosažení zisku, pak nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze sjednání úroku oddělit od zbylé části obsahu smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že je-li neplatné ujednání o úroku, je pro jeho neoddělitelnost neplatné celé právní jednání, tedy celá smlouva o úvěru.
18. Vzhledem k výše uvedenému se soud zabýval otázkou, zda uplatněný nárok či jeho část lze přiznat z jiného právního důvodu, kterým by bylo bezdůvodné obohacení. K rozhodnutí o tomto nároku však je nutné mít postaveno na jisto, o jakou konkrétní částku se žalovaný na úkor věřitele obohatit, tedy od vyčerpaných prostředků ze strany žalovaného je nutno odečíst platby, které byly z jeho strany uhrazeny. V daném případě žalobkyně prokázala, že žalovaný fakticky vyčerpal částku 25 000 Kč ve dnech 15. 7. a datum. Na úhradu této částky neprovedl žalovaný žádnou platbu. Výše bezdůvodného obohacení, příp. výše jistiny úvěru bez příslušenství, představuje částku 25 000 Kč. Za této situace soud přiznal žalobkyni částku 25 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení od datum, neboť od tohoto data byl žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky. Výše zákonné sazby úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
19. Ve výroku II. byla žaloba zamítnuta do zbývající výše uplatněného nároku, neboť za situace, že smlouva je neplatná, nemůže se žalobkyně domáhat přiznání sjednaného úroku z úvěru, náhrady účelně vynaložených nákladů, příp. neuhrazené jistiny úvěru, jejíž výše však nebyla v řízení prokázána.
20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla úspěšná do 67 % uplatněného nároku, neúspěšná do 33 % uplatněného nároku, náleží jí tedy náklady řízení ve výši 34 % (67 % - 33%). Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 493 Kč, odměnou za právní zastoupení stanovenou dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalobkyně učinil 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby a výzva před podáním žaloby), odměna tedy činí 1 500Kč. Ke každému úkonu právní služby byl žalobci přiznán režijní paušál ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014. Jelikož zástupce žalobkyně osvědčil před soudem, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla mu z odměny a režijních paušálů přiznána 21 % DPH ve výši 378 Kč Náklady řízení představují celkem 3 617 Kč, 34 % z této částky činí 1 230 Kč.
21. K aplikaci § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění soud doplňuje, že dle jeho závěru byly splněny předpoklady stanovené v odst. 1 tohoto ustanovení vyhlášky, kdy se jednak jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.
22. O lhůtě k plnění rozhodl soud dle § 160 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.