Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
20 C 94/2022-76
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení částka s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka s úrokem z prodlení v kapitalizované výši částka a dále v sazbě 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně částka měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.
II. Co do částky částka se žaloba zamítá.
III. Co do částek částka a částka se řízení zastavuje.
IV. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek. II. Co do částky [částka] se žaloba zamítá. III. Co do částek [částka] a [částka] se řízení zastavuje. IV. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. B0003930611963606 ze dne datum, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, s jistinou částka. Nad rámec jistiny se domáhala plnění jak ve výrocích I. až III. shora, když částka tvořil nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru, částka smluvní úroky z úvěru, částka smluvní pokuta, částka kapitalizovaný úrok z prodlení, částka náklady s uplatněním pohledávky a částka náklady vymožení pohledávky. Soud vyzval žalobkyni k prokázání tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím takového úvěru, žalobkyně podáním ze dne datum vzala žalobu co do částek částka a částka zpět s tím, že nedisponuje důkazy k posouzení úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru.
2. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.
3. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby, III. výrokem tohoto usnesení vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Souhlasu žalovaného s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (dosud ne-) nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž).
4. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne datum). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Soud po žalovaném nicméně pátral, zjistil, že žalovaný je opatrovníkem svého bratra jméno (viz č. l. 64) a společně obývali poslední patro, byt uprostřed, na adrese adresa. Na tel. tel. číslo žalovaný není kontaktní (č. l. 68). Zřejmě v důsledku toho se soudu vrátilo z této adresy i obyčejné psaní, byť soud učinil součástí adresy údaj„ posl. patro, prostřední byt“. Dle zprávy policejního orgánu ve věci zdejšího soudu sp. zn. 0 P 77/2021 z dubna 2022 však již žalovaný byt opustil a údajně bydlí jinde v obec, nepodařilo se však zjistit více. V otázce rodného čísla žalovaného číslo soud zjistil, že se jedná o rodné číslo, které bylo žalovanému přidělené země, zatímco anonymizováno republikou je žalovanému přiděleno rodné číslo s koncovkou číslo (zpráva Odboru azylové a migrační politiky v obec na č. l. 73).
5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Oprávnění žalobkyně disponovat pohledávkou za žalovaným bylo prokázáno již oznámením od původní věřitelky č. l. 28 (totéž bylo prokazováno smlouvou č. l. 20). Formulářem č. l. 31 a smlouvou č. l. 34 bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání spotřebitelského úvěru s jistinou částka. Dle výpisu č. l. 43 žalobkyně skutečně dne datum zaslala na účet žalovaného jistinu částka, totožnost žalovaného jako majitele účtu byla potvrzena právnická osoba, dne datum (č. l. 61). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 45) vypracování i zaslání (č. l. 46) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Zdejší soud disponuje jinou úvěrovou smlouvou žalovaného ze dne datum (celková částka k zaplacení v 96 měsíčních splátkách dle této činila částka).
6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C číslo), že splnění této povinnosti bylo třeba i před datum zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni datum a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od datum je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.
7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.
8. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost již s ohledem žalobkyní zamýšlené navýšení poskytnuté jistiny, ostatně sama dospěla k výsledné hodnotě RPSN pro variantu„ před slevou“ 985 545,9 %, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, resp. řádné posouzení úvěruschopnosti není schopna prokázat. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení zřejmě podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ příjmení“) učinit i v současnosti. Důvod, proč žalovaný uvedl rodné číslo Slovenské republiky, zdejší soud nezná, nekalý úmysl však není jediným vysvětlením.
9. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud by nebylo zohledněno čerpání tak vysokého úvěru pouhý měsíc před čerpáním předmětného úvěru. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku za úhradu nákladů vymáhání (částka) a stíhá jej stejný právní osud (soud jej II. výrokem zamítnul). Nárok na vrácení jistiny s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. tím však není dotčen a proto soud žalobě I. výrokem v této části vyhověl. S odkazem na § 1970 tamtéž soud přiznal i jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši částka a dále v sazbě 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení). Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, které by zcela zjevně soud posuzoval jako absolutně neplatné ujednání, jsoucí ve zjevném rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., zejména pokud se týká varianty navýšení„ před slevou“ (na slevu nebyl sjednán nárok, srov. čl. XV. smlouvy) a souběhu excesivního jednorázového poplatku za úvěr se splatností pouhých 30 dnů s jinak nenápadnou úrokovou sazbou 40 % ročně. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 ve sp. zn. 3 Tdo 225/2012 se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. Definici lichvy přitom zakotvuje výslovně již i občanský zákoník a soud pro uplatňování těchto nároků nemá pochopení.
10. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil v letech 2021 již 2 exekuce. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť zpravidla převyšuje míru inflace (aktuálně tomu tak nicméně není) a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně částka; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).
11. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Pro usnadnění je zde soud přejímá: číslo účtu bankovní účet, variabilní symbol. Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí.
12. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první (ve vztahu k III. výroku, když žalobkyně nepochybně zastavení řízení zavinila) o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle IV. výroku hradit žalovanému ničeho.
Poučení:
Proti III. výroku tohoto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Proti I., II. a IV. výroku tohoto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.