Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
36 C 186/2022-37
Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Havlíkem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 4 170 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 2 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 000 Kč jdoucím od 23. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ve zbylé části zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 2 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 000 Kč jdoucím od 23. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ve zbylé části zamítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 4 170 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že„ Žalobce je oprávněným poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 169 odst. 1 ZoSÚ, a je vedený v Seznamu nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeném Českou národní bankou. Žalobce poskytl dlužníkovi dne 23.12.2021 na základě jeho žádosti ze dne 22.12.2021 spotřebitelský úvěr ve výši 2000 Kč splatný původně dne 09.01.2022. Úvěr byl poskytnut na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným. Za poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal uhradit žalobci sjednaný poplatek, jehož výše je specifikována dále v žalobním petitu. Žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě žalobci nevrátil, kdy tak neučinil ani po řadě urgencí a upomínek ze strany žalobce. Žalobci tak nezbylo, než se obrátit na soud s tímto návrhem, který odůvodňuje následovně. Před poskytnutím úvěru žalovanému žalobce nejprve posoudil dlužníkovu schopnost poskytnutý úvěr splácet, a to s řádnou pečlivostí v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru. Metodika posouzení úvěruschopnosti aplikovaná žalobcem vychází jednak z jeho vnitřních předpisů, jež byly vyhodnocovány ze strany ČNB v rámci řízení o udělení licence nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, dále pak z ostatních doporučení ČNB, konkrétně z jejich benchmarků a dále z individuálních stanovisek ČNB přímo adresovaných žalobci. Posouzení úvěruschopnosti se skládá z celé řady jednotlivých kroků. Tyto jsou v konkrétní podobě včetně přesných číselných hodnot k dispozici v příloze (důkazu) nazvané "Skóringová karta" a současně blíže popsány níže. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalobce provedl jako první krok tzv. preskóring. Tento primárně vychází ze statistického modelu, reflektujícího dlouhodobě získávaná faktická data, která mají vliv na posouzení úvěruschopnosti. Na základě tohoto statistického modelu byla žalobcem vyhodnocena řada relevantních, individuálních parametrů, vztahujících se přímo k osobě žalovaného a jeho žádosti. V rámci tohoto kroku žalobce posuzuje např. věk žadatele, obec a kraj bydliště, kvalitu a časovou osu žádosti, apod. Konkrétní parametry včetně jejich vyhodnocení jsou obsaženy ve skóringové kartě. Na tomto základě získal žalovaný v rámci algoritmu žalobce skóre, které převyšuje práh ve výši 355, který je první nutnou podmínkou pro poskytnutí úvěru. Žalobce tak v důsledku kladného výsledku přikročil k dalšímu postupu v rámci posuzování žalovaného, resp. jeho schopnosti poskytnutý úvěr splatit. Žalobce si od žalovaného dále vyžádal potvrzení o příjmech žalovaného formou výplatní pásky vydané zaměstnavatelem / daňovým přiznáním / výpisem z bankovního účtu. Žalovaný poskytnul žalobci tyto doklady k doložení svých příjmů, které žalobce dále přikládá jako důkaz k doložení svých tvrzení: - výplatní páska za období 11/21 Z těchto podkladů žalobce vypočetl průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši minimálně 26634 Kč. Žalobce tedy disponuje doklady o příjmech žalovaného za 1 období, z čehož ověřil, že příjem žalovaného nepochází výhradně z dávek od státu, ale z jeho pracovní činnosti. Informace o výdajích žalovaného žalobce získal jednak dílem z prohlášení žalovaného a dále pak ze statistického modelu, který vychází z dat publikovaných Českým Statistickým Úřadem. Výše uvedený postup reflektuje jak požadavky zákona a ustálené judikatury, tak závěry odborné literatury. Reprezentativní je např. Rozsudek NSS č. j. 1 As 30/2015 – 39, který hovoří o tom, že poskytovatel spotřebitelského úvěru nemá spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, ale tyto informace vhodně ověřit, resp. podepřít jejich obsah. Odpověď na otázku, jak tyto údaje, tj. informace poskytnuté spotřebitelem, ověřovat, poskytuje komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru (SLANINA, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400 -645-6), konkrétně pak část věnována § 86 zmíněného zákona. Žalobcem zvolené řešení koresponduje se závěry obsaženými v citovaném komentáři:„ Nežli spoléhat na údaje sdělené spotřebitelem a ty případně korigovat podle statisticky podložených modelů, považujeme za účelnější využít statisticky podložený model, jehož výstup je korigován v případě, že spotřebitel informuje poskytovatele, že má nějaké neobvyklé výdaje (například nadstandardně vysoké výdaje na životně důležité léky).“ Žalobce při výpočtech nezbytných pro posouzení úvěruschopnosti tedy vedle ostatního (tj. informací poskytnutých ze strany žalovaného) vychází z pravidelně zveřejňovaných dat ČSÚ. Tato data konkrétně a individuálně žalobce aplikuje vždy osobu daného spotřebitele, v tomto případě žalovaného, a to podle hledisek, která ČSÚ ve svých statistikách rozlišuje (např. věk, bydliště, apod.). Po zohlednění výše uvedených faktů žalobce výpočtem a porovnáním individuálních dat zjistil a ověřil měsíční výdaje žalovaného ve výši 5277 Kč za bydlení a energie a 5764 Kč na osobní výdaje. Za účelem zjištění dosavadního plnění závazků ze strany žalovaného a rovněž za účelem zjištění přípané míry zadluženosti (tj. výše potenciálních měsíčních splátek žalovaného) žalobce vedle ostatního provedl: - lustraci centrální evidence exekucí (0 záznámů, datum dotazu 23.12.2021 16:31:18, viz přiložený důkaz – výpis exekucí) - lustraci insolvenčního rejstříku (0 záznamů, datum dotazu 22.12.2021 22:01:11, viz přiložený důkaz - záznam ve skóringové kartě) - ověření úvěrové zprávy z registru úvěrů anonymizováno (datum dotazu 23.12.2021 16:30:58), který provozuje Společnost anonymizováno – právnická osoba (viz přiložený důkaz - záznam ve skóringové kartě) V registru exekucí a insolvenčním rejstříku neměl žalovaný žádný záznam. Z registru anonymizováno pak žalobce vzal v potaz především informaci o výši pravidelných měsíčních splátek žalovaného, se kterýmižalobce dále počítal na výdajové stránce dlužníka (žalovaného), přičemž jako pravidelné měsíční splátky byla u žalovaného zjištěna částka 6000 Kč. Žalobce vzal také v úvahu fakt, že žalovaný s žalobcem uzavřel v minulosti jiné úvěrové smlouvy, které řádně splatil. Dále byl v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobcem provedeny propočty životního minima a volných prostředků dlužníka (žalovaného) ve vztahu k jeho schopnosti úvěr splácet metodou zátěžového testování negativních scénářů na schopnost splácet úvěr (např. ztráta zaměstnání, záporná amortizace úrokových sazeb apod.), a to vždy, tj. u každého jednoho modelu, s kladným výsledkem. Ve všech scénářích (celkem bylo zvažováno 5 scénářů), které byly žalobcem zvažovány, by žalovaný disponoval nezbytnými prostředky na splacení žalovaného úvěru i za situací, kdy by se mu příjem snížil, zvedly by se úrokové sazby, apod. Postup výpočtu je opět podrobně rozveden v přiložené skóringové kartě, na niž žalobce důkazně odkazuje. Žalobce si je vědom toho, že právní hodnocení je věcí soudu, dovoluje si však předložit alespoň stručné zhodnocení výše uvedeného skutkového stavu. Úvodem této části si žalobce dovoluje zdvořile konstatovat, že před poskytnutím předmětného úvěru řádně a důkladně posoudil úvěruschopnost žalovaného, to vše v souladu s požadavky, které jsou na něj v tomto směru kladeny. Na věc bude aplikován zákon č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru, který v ustanoveních § 84 odst. 1) a 2) a § 86 odst. 1) ukládá poskytovateli úvěru od spotřebitele zjistit a ověřit informace v přiměřeném rozsahu. Přiměřenost je mimo jiné dána rovněž výši poskytnutého úvěru, když zcela jiné požadavky budou kladeny na úvěr v řádu nižších jednotek tisíc a jiné (zásadně vyšší) na úvěr dosahující řádu statisíců či snad milionů. Již zmíněná související judikatura (Rozsudek NSS č. j. 1 As 30/2015 – 39), hovoří o tom, že poskytovatel úvěru nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, ale tyto informace má vhodně ověřit, resp. podepřít jejich obsah. K možným způsobům ověření se vyjadřuje rovněž již citovaná literatura (výše uvedený komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru), obsahující závěr, že:„ …považujeme za účelnější využít statisticky podložený model, jehož výstup je korigován v případě, že spotřebitel informuje poskytovatele, že má nějaké neobvyklé výdaje (například nadstandardně vysoké výdaje na životně důležité léky).“ Žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel mimo jiné z: 1. z konkrétních podkladů a informací mu poskytnutých přímo žalovaným (např. výplatní páska, údaje o výdajích, apod.); 2. z konkrétních podkladů a informací zjištěných o žalovaném ze strany žalobce (výpisy z registru dlužníků, exekučního rejstříku, insolvenčního rejstříku, apod.); 3. z objektivních statistických údajů individuálně konkretizovaných k osobě žalovaného (údaje ČSÚ, apod.); 4. z preskóringového modelu žalobce aplikovaného na subjektivní (individuální) údaje žalovaného; 5. propočtů negativních scénářů. Veškeré tyto údaje byly vzájemně validovány a až na základě kladného vyhodnocení žalobce poskytl žalovanému úvěr. Jinými slovy lze konstatovat, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti vycházel jak z údajů a podkladů mu poskytnutých žalovaným, dále z údajů a podkladů získaných o žalovaném ze strany žalobce, statistických modelů reflektujících individuální údaje žalovaného, řady propočtů a vzájemné validace získaných dat. Tímto postupem bylo vyhověno požadavku na posouzení schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a to dle názoru žalobce dokonce nad povinný rámec přiměřenosti. Totožnost žalovaného žalobce před poskytnutím úvěru vícekrokově ověřil. Předně po odeslání žádosti o úvěr ze strany žalovaného prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes síť internet žalobce žalovaného požádal o zaslání registrační a ověřovací platby ve výši 1 Kč z bankovního účtu žalovaného spolu s žalobcem vygenerovaným variabilním symbolem, což žalovaný učinil. Ověřovací platba ve výši 1 Kč byla odeslána dříve z toho důvodu, že žalovaný s žalobcem uzavřel v minulosti více úvěrových smluv, které řádně splatil. Ověřovací poplatek žalobce tedy požadoval před první poskytnutou smlouvu a pak případně při každé změně čísla bankovního účtu žalovaného. Touto platbou žalovaný potvrdil svou totožnost, kdy jméno vlastníka bankovního účtu na bankovním výpise se shodovalo se jménem v žádosti a v zaslaném OP. Totožnost byla dále ověřena z občanského průkazu žalovaného, jehož kopie tvoří rovněž přílohu tohoto návrhu. Žalovaný do dnešního dne na úhradu úvěru ničeho neuhradil. Dle uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a jejího článku 7.4. žalobce odeslal žalovanému doporučeně prostřednictvím poštovní zásilky dvě upomínky k úhradě (upomínky jsou přílohou tohoto návrhu). S těmito upomínkami žalobci v důsledku prodlení žalovaného vznikly prokazatelné náklady na jejich odeslání – administrativní zátěž, poštovné, doručení upomínek přepravci, apod. Za tyto upomínky byla dle uzavřené úvěrové smlouvy a tedy vzájemné dohody žalobce a žalovaného naúčtovaná náhrada vynaložených nákladů s nimi spojenými stanovené vypočtenou částkou ve výši 450 Kč, resp. 650 Kč Tyto částky zohledňují především časovou náročnost přípravy těchto upomínek a k tomu další související náklady, jako jsou například náklady na jejich odeslání naším pracovníkem, poštovné, apod. V důsledku toho, že žalovaný na upomínky nereagoval, byl žalobce v důsledku porušení povinností žalovaného nucen předat pohledávku k inkasnímu řízení. Za toto byla dlužníkovi naúčtována dle čl. 7 smlouvy o spotřebitelském úvěru dohodnutá náhrada nákladů na toto pověření ve výši 1500 Kč. Částka představuje především poplatek inkasní agentuře na úhradu jejích nákladů - korespondence, telefonáty, administrativa, služby dodavatelům a inkasní pracovníci v terénu, apod. Dalšími náklady jsou pak částky vynaložené na odesílání SMS a emailových upomínek a telefonování dlužníkovi po splatnosti. Tyto náklady představují jen toliko žalobcem vynaložené a již zaplacené sumy za účelem kontaktování dlužníka ve snaze se s ním domluvit na splacení jeho dluhu. Přesný výpočet všech účelně vynaložených nákladů je přílohou tohoto návrhu, na kterou tímto důkazně odkazujeme. Z procesní opatrnosti uvádíme, že žádné z těchto nákladů by nevznikly, kdyby žalovaný dodržel podmínky uzavřené smlouvy, případně dlužnou částku uhradil po několikanásobném (opakovaném) upomínání prostřednictvím SMS, emailů a telefonátů - všechny tyto činnosti byly uskutečněni ještě v době před odesláním písemných upomínek, resp. předáním věci inkasní agentuře, kdy k těmto krokům jsme byli přinuceni až v důsledku nečinnosti dlužníka. Dlužník svůj dluh neuhradil, nedodržel převzatý závazek, kdy v důsledku porušení smlouvy dlužníkem vznikly náklady navíc, které žalobce tedy musel vynaložit výhradně v důsledku porušení povinnosti ze strany žalovaného a nyní je tedy povinností žalovaného tyto v důsledku svého jednání uhradit, to vše v dohodnuté výši. Nutno podotknout, že i výše všech těchto nákladů byla předmětem zkoumání ze strany ČNB. Žalovaný se zavázal uhradit žalobci za poskytnutí úvěru sjednaný poplatek. Žalobce si dovoluje zdvořile upozornit, že sjednaný poplatek je vždy výhradně jednorázový a v čase za žádných okolností dále neroste, a to ani v případě prodlení žalovaného s úhradou úvěru. Z důvodu opatrnosti tak žalovaný zdvořile konstatuje, že na takto sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru nelze aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se výší úroku ve vztahu k hodnotě vzájemného plnění (např. rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 416/2013). Jak již bylo uvedeno výše, pak sjednaný poplatek je jednorázový a pevný. Nejedná se tedy o úrok, jehož výše by v průběhu času v důsledku prodlení žalovaného rostla. Naopak je dle názoru žalobce potřeba vzít v potaz, že v tomto případě se jedná o specifický segment trhu, kdy je půjčována v absolutní hodnotě sice poměrně nízká částka. Naproti tomu však ale stojí fixní náklady žalobce především na posouzení úvěruschopnosti dlužníka, spočívající zejména v odměnách pracovníků, poplatků za dotazy do registrů apod., kdy tyto jsou nezávislé na výši zapůjčené částky a žalobce je z výnosu z poplatku musí pokrýt. Lze tak uzavřít, že poplatek za poskytnutí úvěru, na kterém se žalovaný a žalobce dohodli, je zákonný a přiměřený. Z výše uvedeného se domníváme, že jsme úvěruschopnost žalovaného posoudili s náležitou odbornou pečlivostí ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb, kdy jsme vycházeli především z dokladů poskytnutých spotřebitelem, nezávislých úvěrových aexekučních registrů a nespoléhali jsme se jen na spotřebitelova prohlášení, ale naopak jsme od spotřebitele vyžadovali aktivní účast a doložení tvrzených skutečností. Dále dlužník nesplnil své povinnosti ze smlouvy z článku 7.2 a 7.3. a proto mu byla naúčtována smluvní pokuta v souladu s článkem 7.2. ve výši dvakrát 300 Kč. Celková výše smluvní pokuty ve smyslu Zákona o spotřebitelském úvěru je tak 600 Kč, což činí 30% jistiny, čímž bylo vyhověno dikci §121 ZoSÚ. Dlužník se podpisem smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku zavázal tento úvěr vrátit společně s poplatkem za poskytnutí ve výši 1570 Kč. Dlužníkovi byla dne 17.01.2022 odeslána upomínka a výzva k zaplacení. Potvrzení podání upomínky od obec Pošty je přílohou tohoto návrhu.“
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V tomto případě žalobce, přímo v podané žalobě souhlasil s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel prostředky umožňujícími dálkový přístup dne 23. 12. 2021 s žalobcem smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému téhož dne bezhotovostně na bankovní účet žalovaného poskytnuta žalobcem částka 2 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobci vrátit do 14 dnů poskytnuté finanční prostředky a jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 570 Kč Roční procentní sazba nákladů na úvěr v případě řádného splacení činila 2 615 % (!). V článku 7. 2. smlouvy si strany sjednaly právo žalobce požadovat po žalovaném zaplacení smluvní pokuty pro případ prodlení žalovaného se splacením úvěru ve výši 15 % z jistiny poskytnutého úvěru za každé porušení. V čl. 7 4. smlouvy si strany sjednaly poplatky za upomínky k úhradě dlužné částky s tím, že za první upomínku k úhradě dlužné částky po 7 dnech činí poplatek 450 Kč, po dvaceti dnech 650 Kč za upomínku a 1 500 Kč představuje poplatek za náklady spojené s předáním a úhradou ceny za vymáhání pohledávky inkasní agenturou. Žalobce dokládal, že před uzavřením smlouvy prověřoval úvěruschopnost žalovaného (předsmluvní informace k úvěru, posouzení úvěruschopnosti žalovaného, úvěrová smlouva, kopie občanského průkazu žalovaného, potvrzení o obdržení platby ze dne 23. 12. 2021, potvrzení banky žalovaného ze dne 7. 7. 2022, výpis příjmení, rozpis účelně vynaložených nákladů na upomínky, výpis z účtu z 15. 2. 2016 k verifikační platbě ve výši 1 Kč, výplatnice žalovaného za 11/ 2021). Upomínkou ze dne 17. 1. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu do 22. 1. 2022, přičemž upomínka byla dle poštovního podacího archu podána k poštovní přepravě dne 17. 1. 2022.
5. Podle § 2395 občanského zákoníku platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho pořádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
7. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a žalobcem nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o úvěru závazek v podobě úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
9. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvě o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z poskytnutých peněz žalobci zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 1 570 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 2 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě označena jako poplatek za poskytnutí úvěru, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky ve výši 2 000 Kč. Žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako poplatek za poskytnutí úvěru by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru není ničím jiným než úrokem a žalobce vědom si zcela nepřiměřené a lichevní výše takového úroku záměrně nenazval ve smlouvě tento poplatek svým pravým označením – tedy úrokem. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu„ poplatku“ jako ujednání o úrocích s tím, že ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje roční úrok ve výši 942 %, je ujednáním majícím znaky lichevní smlouvy a představuje ujednání neplatné ve smyslu ust. § 1796 občanského zákoníku a § 588 občanského zákoníku pro jeho zcela zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvě vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v prosinci 2021 činila 10,34 % ročně (www.cnb.cz: úrokové sazby – příjmení - systém časových řad). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o zcela standardní nabídku spotřebitelského úvěru.
10. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnuté jistiny oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněný úvěr bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalovaného, který měl pouze možnost úvěr za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i název soudu, např. v jeho rozsudku ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka.
11. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci vrátit poskytnutou jistinu ve výši 2 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku představovalo všechno plnění žalobce žalované plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaný se bezdůvodně obohatil o částku 2 000 Kč s tím, že dle tvrzení žalobce dosud ničeho neuhradil (prokázání opačné situace přitom bylo v řízení na žalovaném, který však zůstal v řízení zcela pasivní), a proto mu soud pod výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku z titulu bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný dostal do prodlení se splněním svého závazku z titulu bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost zaplatit žalobci vedle jistiny i úroky z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku, jejichž výše požadovaná žalobcem neodporuje vyhlášce č. 351/2013 Sb. Pokud jde o dobu prodlení, pak tu soud stanovil dle upomínky ze dne 17. 1. 2022, kterou byl žalovaný poprvé prokazatelně vyzván k zaplacení dlužné částky do 22. 1. 2022 (nebylo tvrzeno ani dokládáno, že by byl žalovaný upomínán k vrácení této částky dříve). Z poštovního podacího archu se podává, že upomínka byla podána k poštovní přepravě dne 17. 1. 2022, přičemž za použití ust. § 573 občanského zákoníku se má za to, že se dostala do sféry žalovaného dne 20. 1. 2022 a žalovaný měl splnit závazek ve lhůtě splatnosti do 22. 1. 2022, jelikož tak neučinil, dostal se ode dne následujícího do prodlení. Obrátil-li se však žalobce na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinil tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění, a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
12. Výrok III. o náhradě nákladů řízení má svou oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu jím účelně vynaložených nákladů řízení po procesně podlehnuvším žalobci. Ze spisu je ale zřejmé, že žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, a to ani jako nezastoupenému žalovanému ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.