Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 C 189/2022-36

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro zaplacení 6 370,70 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Zamítá se žaloba o zaplacení částky 6 370,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 370,70 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

<b>I. Zamítá se žaloba o zaplacení částky 6 370,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 370,70 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení.</b> <b>II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.</b>

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 22. 7. 2017 (dále jen: smlouva o úvěru), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 62 000 Kč. Žalovaný neplnil řádně své závazky a dostal se do prodlení. Žalovaný uhradil pouze dvě splátky, a to 22. 8. 2017 a 22. 9. 2017, každou ve výši 5 494 Kč. Žalobkyně proto úvěr ke dni 28. 1. 2018 zesplatnila, a to v souladu s bodem 6. 3. smlouvy o úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 76 230 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto novou jistinu v den zesplatnění nezaplatil, žalobkyně s odkazem na bod 6. 5. smlouvy o úvěru požadovala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi soudní řízení, ve věci bylo rozhodnuto vyhovujícím rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, č. j. -69 (dále jen: rozsudek -69). Rozsudkem -69 byla žalovanému mj. uložena povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokuty dle čl. 6 1. a 6. 5., tedy částky ve výši 998 Kč a 23 631,30 Kč. příjmení ve výši 23 631,30 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6. 5. smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 76 230 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 5. 12. 2018. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 5. 12. 2018, proto žalobkyně touto žalobou požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 76 230 Kč od 6. 12. 2018 do 26. 1. 2022, tj. ve výši 6 370,70 Kč v souladu s limity dle smlouvy o úvěru, resp. s  , o spotřebitelském úvěru. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani po předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně ze dne 26. 1. 2022. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení též zákonného úroku z prodlení částky ze smluvní pokuty – tj. z částky 6 370,70 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ve věci byl zcela nečinný.

3. Soud k projednání věci nařídil jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, a k němuž

se žalovaný bez omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno.

Soud proto podle jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně

a žalovaného.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 7. 2017, číslo soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 62 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku spolu s příslušenstvím ve 36 měsíčních splátkách po 5 494 Kč.

Z č. l. 6) smlouvy o úvěru vzal soud za prokázané, že žalobkyně byla oprávněna úvěr zesplatnit, pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky delší 65 dnů. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí nové jistiny úvěru a žalovaná byla povinna uhradit tuto novou jistinu žalobkyni nejpozději v den zesplatnění

(čl. 6 smlouvy). Z čl. 6 smlouvy o úvěru soud zjistil, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

5. Z oznámení o zesplatnění ze dne 28. 1. 2018 soud vzal soud za prokázané, že žalobkyně celý úvěr zesplatnila, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy o úvěru, vzhledem k prodlení žalovaného s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, a zároveň vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky 77 828 Kč.

6. Z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 3. 2019, č. j. -69 soud zjistil, že tímto rozsudkem pro zmeškání, respektive výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 998 Kč a 23 631,30 Kč.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 1. 2022 včetně podacího archu z téhož dne soud zjistil,

že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek.

8. Soud věc posoudil zejména podle následujících ustanovení:

9. Podle , (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2048 o. z. ujednají -li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

11. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

15. Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

16. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku

z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 122 odst. 1 ZoSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odst. 3 téhož ustanovení souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

19. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouvu o úvěru byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením této smlouvy o úvěru dostatečně a odborným způsobem zkoumala schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 a § 87 ZoSÚ, neboť soud nepochyboval o tom, že předmětná smlouva jsou smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaná coby spotřebitel. Soud dospěl k závěru, že tuto otázku je nutno posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy.

20. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci anonymizováno právnická osoba proti GK, C číslo, uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie – tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).

22. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle dokladů o jeho příjmech, kdy příjmy žalovaného z pracovního poměru u zaměstnavatele právnická osoba činily průměrně 21 000 Kč čistého měsíčně (prokázáno potvrzením zaměstnavatele o výši příjmů a výplatní páskou za červen 2017). Žalobkyně dále tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala i z NRKI (nebankovní registr klientských informací)

a dále i z registru příjmení. Z něj bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy

o úvěru nikde s dlužnou částkou po splatnosti. Žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání. Doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný. Žalovaný dále uvedl, že má náklady na bydlení ve výši 1 500 Kč, celkové výdaje činily 4 910 Kč. Výše shrnutý způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, soud nepovažuje za dostatečný. S žalobkyní lze souhlasit pouze v tom, že posoudila příjmové poměry žalovaného. Pokud jde o výdajové poměry žalovaného, pak tyto výdaje již žalobkyně řádně nezkoumala. Žalobkyně se spokojila pouze s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí toliko 4 910. Žalobkyně za této situace měla postupovat podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Žalobkyně tudíž měla postupovat podle § 84 odst. 1 ZoSÚ a vyžádat si od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si výdaje žalovaného verifikovala. Toto zjevně žalobkyně neučinila a při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla ze závěru, že volné zdroje žalovaného jsou dostatečné

a činí ničím nepodloženou částku 15 090 Kč.

23. K tomu je nutné dodat, že již v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb. platilo, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Soud je přesvědčen, že řečené se plně uplatní i v poměrech ZoSÚ, který je s odkazem na § 78 ZoSÚ v tomto i přísnější.

24. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečně. Soud proto oproti předchozímu rozhodnutí ve věci smlouvu o úvěru číslo posoudil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. K rozsudku soud pouze podotýká, že tímto rozsudkem rozhodl jiný senát soudu ohledně (i) základu nároku žalobkyně, bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. V případě vydání rozsudku pro zmeškání nejsou posuzovány předložené důkazy, je vycházeno pouze z tvrzení žalující strany. V období rozhodnutí soudu ve věci nebyla navíc ustálena soudní judikatura ohledně absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v případě nedostatečného zkoumání či zhodnocení úvěruschopnosti spotřebitele. V době rozhodování

25. Žalobkyně požadovala po žalovaném úhradu smluvní pokuty ve výši 6 370,70 Kč (sjednaná smluvní pokuta za prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 76 230 Kč za období od 6. 12. 2018 do 26. 1. 2022). Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění splnění povinností, které jsou obsahem závazku (tedy pod pohrůžkou majetkové sankce přimět dlužníka k řádnému splnění závazku), přičemž smluvní pokuta má zároveň i sankční charakter (smluvní pokuta obecně plní funkci preventivní, zajišťovací a sankční, popř. ve vztahu ke způsobené škodě rovněž uhrazovací). Vztah účastníků měl spotřebitelský charakter, jak již soud uvedl. Smlouva o úvěru byla soudem shledána jako absolutně neplatná. Vzhledem k této rozhodné skutečnosti tak chybí právní titul pro přiznání pohledávky žalobkyni z titulu smluvní pokuty. Pro úplnost soud uvádí, že nejen že je smlouva o úvěru absolutně neplatná, a žalobkyně tak nárok na smluvní pokutu nemá, ale ujednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a i z tohoto důvodu by nebyl nárok žalobkyně na zaplacení (další) smluvní pokuty důvodný. Přesto, že sjednání smluvní pokuty

a její výše je věcí vzájemné dohody stran, není možné v konkrétním případě sjednat smluvní pokutu v neomezené výši. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, zásadní je pak vzájemný poměr mezi původní a sankční povinností. I v případě platnosti úvěrové smlouvy by proto soudem byl návrh žalobkyně na zaplacení této smluvní pokuty zamítnut. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný podpisem smlouvy s výší smluvní pokuty souhlasil.

26. Po zohlednění shora uvedeného není nárok žalobkyně důvodný a soud žalobu výrokem

I. tohoto rozsudku zcela zamítnul.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , kdy zvážil míru úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků z pohledu předmětu řízení včetně příslušenství. V řízení byl zcela procesně úspěšný žalovaný, a měl by mít proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný však byl v soudním řízení i před jeho zahájením ve věci zcela nečinný, žádné náklady řízení mu proto nevznikly. Proto soud žalovanému náhradu nákladů řízení odepřel ( ).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).