Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
9 C 189/2022-36
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 6 370,70 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Zamítá se žaloba o zaplacení částky 6 370,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 370,70 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
<b>I. Zamítá se žaloba o zaplacení částky 6 370,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 370,70 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení.</b> <b>II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.</b>
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 22. 7. 2017 (dále jen: smlouva o úvěru), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 62 000 Kč. Žalovaný neplnil řádně své závazky a dostal se do prodlení. Žalovaný uhradil pouze dvě splátky, a to 22. 8. 2017 a 22. 9. 2017, každou ve výši 5 494 Kč. Žalobkyně proto úvěr ke dni 28. 1. 2018 zesplatnila, a to v souladu s bodem 6. 3. smlouvy o úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 76 230 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto novou jistinu v den zesplatnění nezaplatil, žalobkyně s odkazem na bod 6. 5. smlouvy o úvěru požadovala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi soudní řízení, ve věci bylo rozhodnuto vyhovujícím rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, č. j. 15 C 387/2018-69 (dále jen: rozsudek 15 C 387/2018-69). Rozsudkem 15 C 387/2018-69 byla žalovanému mj. uložena povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokuty dle čl. 6 1. a 6. 5., tedy částky ve výši 998 Kč a 23 631,30 Kč. příjmení ve výši 23 631,30 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6. 5. smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 76 230 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 5. 12. 2018. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 5. 12. 2018, proto žalobkyně touto žalobou požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 76 230 Kč od 6. 12. 2018 do 26. 1. 2022, tj. ve výši 6 370,70 Kč v souladu s limity dle čl. 6 smlouvy o úvěru, resp. s § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani po předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně ze dne 26. 1. 2022. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení též zákonného úroku z prodlení částky ze smluvní pokuty – tj. z částky 6 370,70 Kč od 12. 2. 2022 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ve věci byl zcela nečinný.
3. Soud k projednání věci nařídil jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, a k němuž
se žalovaný bez omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno.
Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně
a žalovaného.
4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 7. 2017, číslo soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 62 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku spolu s příslušenstvím ve 36 měsíčních splátkách po 5 494 Kč.
Z č. l. 6) smlouvy o úvěru vzal soud za prokázané, že žalobkyně byla oprávněna úvěr zesplatnit, pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou splátky delší 65 dnů. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí nové jistiny úvěru a žalovaná byla povinna uhradit tuto novou jistinu žalobkyni nejpozději v den zesplatnění
(čl. 6 smlouvy). Z čl. 6 smlouvy o úvěru soud zjistil, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.
5. Z oznámení o zesplatnění ze dne 28. 1. 2018 soud vzal soud za prokázané, že žalobkyně celý úvěr zesplatnila, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy o úvěru, vzhledem k prodlení žalovaného s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, a zároveň vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky 77 828 Kč.
6. Z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 3. 2019, č. j. 15 C 387/2018-69 soud zjistil, že tímto rozsudkem pro zmeškání, respektive výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 998 Kč a 23 631,30 Kč.
7. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 1. 2022 včetně podacího archu z téhož dne soud zjistil,
že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek.
8. Soud věc posoudil zejména podle následujících ustanovení:
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2048 o. z. ujednají -li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
11. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
14. Podle § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.
15. Podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
16. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku
z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle § 122 odst. 1 ZoSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odst. 3 téhož ustanovení souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.
19. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouvu o úvěru byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením této smlouvy o úvěru dostatečně a odborným způsobem zkoumala schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 a § 87 ZoSÚ, neboť soud nepochyboval o tom, že předmětná smlouva jsou smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaná coby spotřebitel. Soud dospěl k závěru, že tuto otázku je nutno posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy.
20. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci anonymizováno právnická osoba proti GK, C číslo, uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
21. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie – tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).
22. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle dokladů o jeho příjmech, kdy příjmy žalovaného z pracovního poměru u zaměstnavatele právnická osoba činily průměrně 21 000 Kč čistého měsíčně (prokázáno potvrzením zaměstnavatele o výši příjmů a výplatní páskou za červen 2017). Žalobkyně dále tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala i z NRKI (nebankovní registr klientských informací)
a dále i z registru příjmení. Z něj bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy
o úvěru nikde s dlužnou částkou po splatnosti. Žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání. Doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný. Žalovaný dále uvedl, že má náklady na bydlení ve výši 1 500 Kč, celkové výdaje činily 4 910 Kč. Výše shrnutý způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, soud nepovažuje za dostatečný. S žalobkyní lze souhlasit pouze v tom, že posoudila příjmové poměry žalovaného. Pokud jde o výdajové poměry žalovaného, pak tyto výdaje již žalobkyně řádně nezkoumala. Žalobkyně se spokojila pouze s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí toliko 4 910. Žalobkyně za této situace měla postupovat podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Žalobkyně tudíž měla postupovat podle § 84 odst. 1 ZoSÚ a vyžádat si od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si výdaje žalovaného verifikovala. Toto zjevně žalobkyně neučinila a při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla ze závěru, že volné zdroje žalovaného jsou dostatečné
a činí ničím nepodloženou částku 15 090 Kč.
23. K tomu je nutné dodat, že již v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb. platilo, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud je přesvědčen, že řečené se plně uplatní i v poměrech ZoSÚ, který je s odkazem na § 78 ZoSÚ v tomto i přísnější.
24. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečně. Soud proto oproti předchozímu rozhodnutí ve věci 15 C 387/2018 smlouvu o úvěru číslo posoudil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. K rozsudku 15 C 387/2018 soud pouze podotýká, že tímto rozsudkem rozhodl jiný senát soudu ohledně (i) základu nároku žalobkyně, bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. V případě vydání rozsudku pro zmeškání nejsou posuzovány předložené důkazy, je vycházeno pouze z tvrzení žalující strany. V období rozhodnutí soudu ve věci 15 C 387/2018 nebyla navíc ustálena soudní judikatura ohledně absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v případě nedostatečného zkoumání či zhodnocení úvěruschopnosti spotřebitele. V době rozhodování
25. Žalobkyně požadovala po žalovaném úhradu smluvní pokuty ve výši 6 370,70 Kč (sjednaná smluvní pokuta za prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 76 230 Kč za období od 6. 12. 2018 do 26. 1. 2022). Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění splnění povinností, které jsou obsahem závazku (tedy pod pohrůžkou majetkové sankce přimět dlužníka k řádnému splnění závazku), přičemž smluvní pokuta má zároveň i sankční charakter (smluvní pokuta obecně plní funkci preventivní, zajišťovací a sankční, popř. ve vztahu ke způsobené škodě rovněž uhrazovací). Vztah účastníků měl spotřebitelský charakter, jak již soud uvedl. Smlouva o úvěru byla soudem shledána jako absolutně neplatná. Vzhledem k této rozhodné skutečnosti tak chybí právní titul pro přiznání pohledávky žalobkyni z titulu smluvní pokuty. Pro úplnost soud uvádí, že nejen že je smlouva o úvěru absolutně neplatná, a žalobkyně tak nárok na smluvní pokutu nemá, ale ujednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a i z tohoto důvodu by nebyl nárok žalobkyně na zaplacení (další) smluvní pokuty důvodný. Přesto, že sjednání smluvní pokuty
a její výše je věcí vzájemné dohody stran, není možné v konkrétním případě sjednat smluvní pokutu v neomezené výši. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, zásadní je pak vzájemný poměr mezi původní a sankční povinností. I v případě platnosti úvěrové smlouvy by proto soudem byl návrh žalobkyně na zaplacení této smluvní pokuty zamítnut. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný podpisem smlouvy s výší smluvní pokuty souhlasil.
26. Po zohlednění shora uvedeného není nárok žalobkyně důvodný a soud žalobu výrokem
I. tohoto rozsudku zcela zamítnul.
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy zvážil míru úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků z pohledu předmětu řízení včetně příslušenství. V řízení byl zcela procesně úspěšný žalovaný, a měl by mít proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný však byl v soudním řízení i před jeho zahájením ve věci zcela nečinný, žádné náklady řízení mu proto nevznikly. Proto soud žalovanému náhradu nákladů řízení odepřel (§ 150 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).