Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 136/2022-44

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 149 592,94 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 127 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 320,31 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do 27. 1. 2022 a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 127 740 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 852,94 Kč, úroku z prodlení v částce 391,49 Kč, úroku v částce 25 997,26 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 852,94 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 148 032,94 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 991,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 127 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 320,31 Kč za dobu od 11. 11. 2021 do 27. 1. 2022 a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 127 740 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 852,94 Kč, úroku z prodlení v částce 391,49 Kč, úroku v částce 25 997,26 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 852,94 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 148 032,94 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 991,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 149 592,94 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí úvěru číslo ze dne 11. 1. 2021, na základě které se žalovaná zavázala splácet žalobkyni poskytnutý úvěr ve výši 150 000 Kč měsíčními splátkami v celkové výši 4 315 Kč včetně úroku sjednaného ve výši 29,39 % ročně a sjednanými poplatky. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalované byla prověřována zjišťováním tzv. kreditního skóre klienta prostřednictvím automatizovaného systému vytvořeného odbornými zaměstnanci, kterým je na základě vložených proměnných zjištěn limit nejvyšší měsíční splátky úvěru. Zohledněno bylo rovněž rodinné postavení žalované a další skutečnosti. Za účelem eliminace případných dalších pochybností ohledně bonity žadatele o úvěr byla provedena rovněž kontrola v registrech NRKI, CEE a ISIR. Vzhledem k tomu, že žalovaná nehradila sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 27. 10. 2021 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 148 032,94 Kč, nákladů na vymáhání 100 Kč, smluvní pokuty 500 Kč, poplatků za pojištění 960 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 149 592,94 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného za dobu od 11. 11. 2021 do 27. 1. 2022 ve výši 2 711,80 Kč, úroku ve výši 25 997,26 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 148 032,94 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle , (dále jen ), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z předložené smlouvy o úvěru číslo ze dne 11. 1. 2021 a úvěrových podmínek žalobkyně platných od 15. 11. 2020 soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 11. 1. 2021 uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o úvěru účelově určeném ke konsolidaci úvěrů u společnosti právnická osoba, IČO, ve výši 64 154 Kč a 35 775 Kč, úvěru u žalobkyně ve výši 25 062 Kč a bezúčelovém úvěru ve výši 25 009 Kč, na základě které byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 150 000 Kč. Finanční prostředky se žalovaná zavázala splatit spolu s úroky ve výši 29,39 % ročně v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 4 315 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. Dále bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet s měsíční úhradou pojištění ve výši 240 Kč, smluvní pokuta 500 Kč pro případ prodlení se zaplacením splátky a jednorázová smluvní pokuta po zesplatnění ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, minimálně však 0,1 % denně z dlužné částky. Dle čl. 5 úvěrových podmínek, které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně úvěr zesplatnit, a to v případě prodlení žalované se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 150 000 Kč. Dne 27. 10. 2021 došlo v důsledku prodlení žalované se splacením k zesplatnění úvěru. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě číslo soud zjistil, že k datu zahájení řízení představovala jistina čerpaná žalovanou částku 150 000 Kč a celková částka uhrazená žalovanou z titulu úvěrové smlouvy částku 22 260 Kč, přičemž poslední úhrada byla učiněna dne 23. 8. 2021 Kč.

4. Z výpisu z osobního účtu žalované vedeného u právnická osoba, soud zjistil za dobu od 1. 10. 2020 do 31. 10. 2020 konečný zůstatek 232,55 Kč, při sumě příjmů 12 751,10 Kč a výdajů 15 903,55 Kč, za dobu od 1. 11. 2020 do 30. 11. 2020 konečný zůstatek 5 721,77 Kč, při sumě příjmů 35 492 Kč (včetně příchozí úhrady ošetřovného ve výši 3 042 Kč za dobu od 11. 9. 2020 do 19. 9. 2020 a příchozí úhrady právnická osoba ve výši 2 794 Kč) a výdajů 30 002,78 Kč a za dobu od 1. 12. 2020 do 31. 12. 2020 konečný zůstatek 831 Kč, při sumě příjmů 23 309,60 Kč a výdajů 28 200,37 Kč. V měsíci říjnu 2020 byla připsána položka označená jako výplata ve výši 5 788 Kč, v měsíci listopadu 2020 byla připsána položka označená jako výplata ve výši 21 285 Kč a v měsíci prosinci 2020 byla připsána položka označená jako výplata ve výši 20 680 Kč.

5. Z úvěrové karty klienta soud zjistil, že žalovaná zde uvedla, že je svobodná, žije v nájmu a má jedno dítě. Příjem žalované ze zaměstnání představuje 20 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 24 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 13 000 Kč. Výše měsíčních splátek společnostem z NRKI byla uvedena částkou 11 042 Kč.

6. Z úvěrové zprávy registru soud zjistil, že pro osobu žalované byly uvedeny tři osobní úvěry s celkovou částkou k úhradě ve výši 242 886 Kč a měsíčními splátkami celkem ve výši 7 689 Kč a úvěr z kreditních karet a revolvingové úvěry s celkovou částkou k úhradě ve výši 27 066 Kč a měsíčními splátkami celkem ve výši 3 353 Kč.

7. Výzvou ze dne 27. 10. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy (výzva ze dne 27. 10. 2021, podací arch ze dne 29. 10. 2021). Předžalobní výzva byla žalované zaslána (předžalobní výzva ze dne 25. 11. 2021).

8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , (dále jen "o. z."). Podle o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru (dále jen „“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud aplikoval , neboť žalovaná je spotřebitelka, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

13. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně předložila úvěrovou kartu klienta, výpis z úvěrového registru a výpis z účtu žalované, ze kterých vyplývá, že žalovaná sice disponovala pravidelným měsíčním příjmem průměrně ve výši 20 982 Kč, zároveň však konečný zůstatek na osobním účtu žalované představoval v měsíci říjnu 2020 pouze částku 232,55 Kč a v měsíci prosinci 2020 pouze částku 831 Kč a celkové výdaje žalované v měsíci prosinci 2020 částku 28 200 Kč. Nadto žalovaná v době uzavření smlouvy již splácela jiné úvěry či zápůjčky v celkové výši 269 952 Kč (úvěrovou smlouvou měly být splaceny úvěry celkem ve výši 124 991 Kč) s měsíční splátkou dle úvěrové karty ve výši 11 042 Kč.

14. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 150 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit, neboť se dostatečně nezabývala jejími pravidelnými měsíčními výdaji a rovněž dosavadním úvěrovým zatížením žalované. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. ).

15. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (), ze dne 4. června 2015, Faber () a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

17. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

19. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které jí žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 8,5 % ročně dle návrhu žalobkyně. Jedná se o část jistiny ve výši 127 740 Kč (150 000 Kč – 22 260 Kč). Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalované tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávky dne 11. 11. 2021.

20. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením , neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 134 492 Kč (71 %) a neúspěch celkem v částce 54 055 Kč (29 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalované, tedy celkem v rozsahu 42 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 984 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 149 592,94 Kč sestávající z částky 7 100 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v  a. t. a z částky 3 550 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v  a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 18 650 Kč ve výši 3 916,50 Kč Celkem náklady řízení činí 28 550,50 Kč a žalobkyně má nárok na 42 %, tedy 11 991,21 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.