Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
15 C 86/2021-142
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení
sídlem adresa
o 47 983,78 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 47 983,78 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 165,79 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do 15. 6. 2020, s úrokem 23,99 % ročně z částky 44 575,48 Kč za dobu od 16. 6. 2020 do zaplacení,
se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 44 575,48 Kč za dobu
od 16. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 47 983,78 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 165,79 Kč za dobu od 21. 5. 2020 do 15. 6. 2020, s úrokem 23,99 % ročně z částky 44 575,48 Kč za dobu od 16. 6. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 44 575,48 Kč za dobu od 16. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky
14 300 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 10. 5. 2017 k uzavření smlouvy o vydání kreditní karty číslo která byla smlouvou o úvěru. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byl na základě této smlouvy poskytnut úvěrový rámec až do výše 50 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla přitom na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků. Současně byl žalovaný
dle obchodních podmínek povinen hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním
a užíváním kreditní karty dle ceníku banky. Právní předchůdce žalobkyně své povinnosti splnil, když žalovanému vydal kreditní karty a poskytl mu úvěrový rámec, jenž mohl žalovaný jejím prostřednictvím čerpat. Žalovaný však svou povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil. Banka
tak dopisem ze dne 20. 5. 2020 přistoupila k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěrového rámce 44 575,48 Kč, z částky 9 165,79 Kč sestávající z kapitalizovaného smluvního úroku a z částky 3 408,30 sestávající z poplatků
dle výpisu. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy
o postoupení pohledávek ze dne 7. 7. 2020 na právnická osoba a. s. a na základě smlouvy
o postoupení pohledávek ze dne 8. 7. 2020 ze právnická osoba a. s. na žalobkyni.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
3. Soud učinil následující skutková zjištění:
z návrhu na uzavření smlouvy, z obchodních podmínek, z všeobecných obchodních podmínek, z ceníku produktů a služeb, z protokolu o převzetí kreditní karty, z občanského průkazu žalovaného a ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty, že mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 8. 4. 2016 k uzavření smlouvy o vydání kreditní karty číslo jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet, Všeobecné obchodní podmínky a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby. Na základě této smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše 50 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty,
a žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků. Dle smlouvy byla vyčerpaná část úvěru úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně a měsíční poplatek za správu karty činil 50 Kč. Dle obchodních podmínek byl žalovaný povinen hradit původnímu věřiteli veškeré spojené poplatky a náklady, přičemž jejich výše a druh byly stanoveny ceníkem účinným k datu jejich splatnosti. Dle obchodních podmínek byly úroky, poplatky a vzniklé náklady původního věřitele splatné pravidelně měsíčně vždy k datu splatnosti povinné minimální splátky. Původní věřitel svůj závazek splnil, vydal žalovanému kreditní kartu a poskytl mu úvěrový rámec. Žalovaný z kreditní karty vyčerpal prostředky v celkové výši 95 965,04 Kč a na úvěr uhradil celkem 130 600 Kč;
z návrhu na uzavření smlouvy a z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, že žalovaný v návrhu na uzavření smlouvy ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, žije u rodičů
a pracuje jako podnikatel v oboru stavebnictví. Jeho čisté měsíční příjmy činí 30 000 Kč, měsíční splátky jiných úvěrů činí 1 000 Kč. K výdajům žalovaného však nebyly zjišťovány
ani ověřovány žádné skutečnosti. Takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující;
z výzvy – okamžité splatnosti kreditní karty, že pohledávka byla původním věřitelem zesplatněna ke dni 18. 12. 2019 z důvodu řádného a včasného nezaplacení finančních závazků, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 20. 12. 2019;
ze smluv o postoupení pohledávek a jejich příloh, ze seznamů postoupených pohledávek, z potvrzení úplaty, z oznámení o postoupení pohledávky a z vyrozumění o postoupení pohledávky, že pohledávka za žalovaným byla ze strany společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne
7. 7. 2020 na právnická osoba a. s . Tento přechodný věřitel následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 7. 2020 předmětnou pohledávku za žalovaným převedl na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno;
z předžalobní výzvy k úhradě a ze seznamu předžalobních výzev, že žalovanému byla
dne 15. 2. 2020 zaslána předžalobní výzva ze dne 16. 11. 2020.
4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:
Mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 8. 4. 2016 k uzavření smlouvy
o vydání kreditní karty číslo jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet, Všeobecné obchodní podmínky a Ceník produktů a služeb
pro soukromé osoby. Na základě této smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše 50 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty, a žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků. Dle smlouvy byla vyčerpaná část úvěru úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně a měsíční poplatek za správu karty činil 50 Kč. Původní věřitel svůj závazek splnil, vydal žalovanému kreditní kartu a poskytl mu úvěrový rámec. Žalovaný z kreditní karty vyčerpal prostředky v celkové výši 95 965,04 Kč a na úvěr uhradil celkem 130 600 Kč. Žalovaný v návrhu na uzavření smlouvy ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, žije u rodičů a pracuje jako podnikatel v oboru stavebnictví. Jeho čisté měsíční příjmy činí 30 000 Kč, měsíční splátky jiných úvěrů činí 1 000 Kč. K výdajům žalovaného však nebyly zjišťovány ani ověřovány žádné skutečnosti. Takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující. Pohledávka za žalovaným byla ze strany společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 7. 2020 na právnická osoba a. s . Tento přechodný věřitel následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 7. 2020 předmětnou pohledávku za žalovaným převedl na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovanému byla dne 15. 2. 2020 zaslána předžalobní výzva ze dne 16. 11. 2020.
5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje,
že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
7. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže
ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu
na své příjmy.
8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl
k následujícímu právnímu závěru:
13. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když
na ni předmětná pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedených smluv o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v rámci úvěrového rámce ve výši 50 000 Kč. Celkově tak bylo žalovanému poskytnuto 95 965,04 Kč.
14. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala,
že původní věřitel provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou
s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na webová adresa). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá,
že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést
k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy
o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES,
o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření
k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad
(viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020
ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru
považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení
§ 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat
dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 95 965,04 Kč, žalovaný však již původnímu věřiteli uhradil celkovou částku 130 600 Kč, dlužná jistina tak již byla ze strany žalovaného v celém rozsahu uhrazena. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl
tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný byl ve věci plně úspěšným účastníkem, když žaloba žalobkyně byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaný
by tak měl právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů soudního řízení. Žalovaný však byl v řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku II. tohoto rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.