Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 C 61/2022-40

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 64 206,37 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 64 206,37 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 861,3 Kč od 10. 10. 2016 do 31. 3. 2016, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 861,32 Kč od 10. 10. 2016 do 31. 3. 2016, úrok 19,4 % ročně z částky 61 615,37 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 61 615,37 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 64 206,37 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 861,3 Kč od 10. 10. 2016 do 31. 3. 2016, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 861,32 Kč od 10. 10. 2016 do 31. 3. 2016, úrok 19,4 % ročně z částky 61 615,37 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 61 615,37 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 64 206,37 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.

3. Soud podle ustanovení ve spojení s  rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

5. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 10. října 2016 smlouvu, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 83 653 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do 17. 10. 2024. Součástí smluvních ujednání byly rovněž všeobecné obchodní podmínky původního věřitele a ceník, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (smlouva o úvěru ze dne 10. 10. 2016, všeobecné obchodní podmínky a ceník původního věřitele). Žalovaný čerpal daný úvěr v plné výši dne 10. 10. 2016 (přehled stavu úvěru v minulosti). Ke dni 1. července 2021 evidoval původní věřitel nesplacenou jistinu ve výši 61 615,37 Kč, úrok ve výši 861,30 Kč a poplatky ve výši 2 591 Kč, přičemž z daného přehledu vyplývá dále rovněž čerpání úvěru dne 10. 10. 2016 v plné výši, jakož i detailní průběh úvěrového vztahu (záznam banky o zaplacených splátkách úvěru –„ podklady pre súdne konanie“).

6. Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, je zaměstnán od 15. 6. 2016 s příjmem 10 131 Kč a bez dalších jiných příjmů. Co se týče plateb domácnosti žalovaného, je zde uvedena částka 0 Kč Tyto údaje byly poskytnuty v souvislosti s žádostí o úvěr ve výši 40 000 Kč (žádost o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 7. 10. 2016). V červenci 2016 žalovaný obdržel mzdu ve výši 6 555 Kč, v srpnu 2016 ve výši 8 897 Kč a v září 2016 ve výši 14 942 Kč. Počáteční a konečné zůstatky na účtu žalovaného za dané měsíce jsou v podstatě shodné (výpisy z účtu žalovaného za období července 2016 až září 2016). Právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřil průměrný příjem žalovaného na základě předložených výpisů, výši výdajů žalovaného stanovil pouze na základě svého interního ekonomického modelu na částku 5 773 Kč, ověřil, že žalovaný neměl žádné poskytnuté úvěry, a stanovil splátku nového úvěru na částku 1 743 Kč (posouzení úvěruschopnosti klienta).

7. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu v průběhu trvání smluvního vztahu (poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne 30. 3. 2021). S ohledem na prodlení žalovaného původní věřitel ke dni 1. 5. 2021 zesplatnil celou dlužnou částku a vyzval žalovaného k její úhradě (rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 1. 5. 2021). Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným, a to s účinností ke dni 1. 7. 2021 ve prospěch právnická osoba a.s., přičemž o této skutečnosti vyrozuměl žalovaného (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 7. 2021, smlouva o postoupení pohledávek, příloha číslo seznam pohledávek a podací arch). Pohledávka za žalovaným byla následně znovu postoupena, a to ve prospěch žalobkyně, kdy o této skutečnosti byl žalovaný ze strany postupitele vyrozuměn (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 8. 2021, podací arch a smlouva o postoupení pohledávek). Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu, a to ze strany právního zástupce žalobkyně (výzva k úhradě dluhu ze dne 10. 8. 2021 a podací arch).

8. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné písemné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a (dále také jen„ ZSÚ“).

9. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného.

11. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Ke stejným závěrům pak dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ve věci C -449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.

12. Z uvedeného se podává, že poskytovatel úvěru se nemůže své povinnosti řádně prozkoumat úvěruschopnost spotřebitele zbavit tím, že bude odkazovat na nepravdivost údajů sdělených mu spotřebitelem. Je totiž třeba zásadně odlišovat povinnosti poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a případnou odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje. Je to právě povinnost poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách, výpis z účtu apod.), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.). Současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu dle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení tohoto bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru apod.). Výše uvedené závěry pak představují obecné předpoklady pro řádné posouzení úvěruschopnosti, nicméně závěr, zda poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele posoudil či nikoliv je třeba vždy učinit podle konkrétních okolností projednávané věci.

13. V posuzované věci se podává, že původní věřitel ověřil výši příjmů žalovaného, když vyšel z výpisů z účtu a stanovil průměrný měsíční příjem ve výši 10 031 Kč, v žádném ohledu se však nezabýval reálnými výdaji žalovaného, kdy sám žalovaný uvedl v rámci své žádosti výdaje ve výši 0 Kč. Původní věřitel sice odhadl životní výdaje na základě svého interního ekonomického modelu, takto odhadnutá částka však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a má vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Původní věřitel tedy neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si informace ani doklady o výši jeho pravidelných výdajů. Původní věřitel se nezabýval ani tím, zda a v jakém rozsahu žalovaný přispívá na bydlení, když měl bydlet u svých rodičů, jaké jsou jeho výdaje na telefon, když ve smluvní dokumentaci je uvedeno jeho telefonní číslo, apod. Žalovaný přitom měl v rozhodné době 22 let a pracoval. To vše za situace, kdy z výpisů z účtu žalovaného vyplývají v zásadě nulové měsíční zůstatky za dobu před poskytnutím úvěru, tedy před vznikem povinnosti žalovaného tento úvěr splácet, a kdy lze konstatovat, že mzda žalovaného je ve velmi nízké výši. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci které jsou uvedeny údaje žalovaného, je žádáno o úvěr ve výši 40 000 Kč, zatímco skutečná výše poskytnutého úvěru byla více než dvojnásobná. Původní věřitel tedy měl mít vážné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet a bylo jeho povinností, aby výdajovou stránku žalovaného prověřil pomocí dalších dokladů, k čemuž však nedošlo. Žalobkyni přitom bylo soudem poskytnuto v dané souvislosti konkrétní poučení ve smyslu S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že věřitel nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Splnění dané povinnosti věřitelem pak nebylo v řízení dostatečně doloženo ani na základě konkrétní výzvy soudu.

14. Podle o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (srov. např. Lavický, P. a kol., I. Obecná část ( - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C číslo, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41).

15. Neposoudí-li tedy poskytovatel úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se neplatnosti spotřebitel musel dovolat. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

16. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

17. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně ve výsledku ochuzena nebyla (byla předána částka 83 653 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 107 700,67 Kč, přičemž ke všem platbám ze strany žalovaného došlo před zesplatněním úvěru). Soud s ohledem na shora uvedené závěry o neplatnosti smlouvy v celém rozsahu a výši úhrad ze strany žalovaného žalobu v plném rozsahu zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , kdy žalovaný sice byl v řízení úspěšný, nicméně mu žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.