Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
9 C 76/2022-37
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno jméno
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 16 558,26 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 092,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 092,43 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 6 465,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 465,83 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 092,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 092,43 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 6 465,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 465,83 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 20. 4. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 16 558,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 1. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne 30. 12. 2019 mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 200 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 358,26 Kč ve lhůtě do 27. 1. 2020. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla následně smlouvou z 18. 3. 2021 postoupena na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradil ničeho. Žalobou požadovaná částka tedy sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 8 200 Kč a z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8 358,26 Kč Vedle těchto částek se žalobkyně domáhala rovněž zákonného úroku z prodlení z nich za dobu ode dne následujícího dni splatnosti úvěru do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádný z nich se k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.
4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 28. 12. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 200 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 8 358,26 Kč a smluvní úrok. Sjednaná zápůjční úroková sazba činila 40 % p.a., celková dle smlouvy splatná částka pak 16 809,88 Kč. Úvěr byl splatný k datu 27. 1. 2020.
5. Z potvrzení o provedené platbě předloženého žalobkyní soud zjistil, že její právní předchůdce dne 30. 12. 2019 vyplatil žalovanému 8 200 Kč, a to bankovním převodem ve prospěch bankovního účtu uvedeného ve smlouvě č. bankovní účet.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 18. 3. 2021, jakož i z přílohy číslo k této smlouvě obsahující seznam postoupených pohledávek, bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy byla postoupena na žalobkyni, a to k datu uzavření postupní smlouvy.
7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 3. 4. 2021 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o tom, že došlo k postoupení jeho pohledávky ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzval jej, aby dluh ve výši 25 842,56 Kč uhradil již ve prospěch žalobkyně.
8. Z předžalobní výzvy z 3. 4. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého zástupce k zaplacení dluhu ve výši 25 842,56 Kč vzniklého z titulu předmětné úvěrové smlouvy a nákladů jejího právního zastoupení ve výši 8 857 Kč ve lhůtě tří dnů s upozorněním, že v případě nezaplacení bude nutno přistoupit k soudnímu vymáhání dluhu.
9. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:
Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 28. 12. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě byly žalovanému 30. 12. 2019 bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 200 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 8 358,26 Kč a smluvní úrok, jehož výše dle smlouvy činila 40 % ročně, vše ve lhůtě do 27. 1. 2020. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila dle smlouvy 16 809,88 Kč. S účinností k 18. 3. 2021 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval přípisem z 3. 4. 2021, kterým ho vyzval k úhradě dlužné částky ve výši 25 842,56 Kč. Současně byl žalovaný vyzván k plnění ještě předžalobní výzvou zástupce žalobkyně z téhož dne, v níž byl rovněž poučen o tom, že pokud svůj dluh neuhradí, bude jej žalobkyně vymáhat soudní cestou.
10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).
11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ust. je neplatné rovněž právní jednání, podle něhož má být plněno něco nemožného.
14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
16. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem dostál, když žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Dle příslušných smluvních ujednání i podle § 2395 mu tak nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 8 200 Kč a dále na zaplacení úroku.
17. Pokud jde o sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, respektive úrok, jejich sjednanou výši soud dovodil z položky ve smlouvě označené jako„ celková částka, kterou klient zaplatí“. Ta činila 16 809,88 Kč, po odečtení jistiny 8 200 Kč je tedy zřejmé, že celková úplata za poskytnutí úvěru, ať už byla nazvána úrokem nebo poplatkem za poskytnutí úvěru, činila 8 609,88 Kč Smlouva o úvěru je ze své podstaty smlouvou úplatnou, neboť podle § 2395 o. z. je její podstatnou náležitostí ujednání o úroku. Soud je obecně ochoten u krátkodobých úvěrů či zápůjček splatných v řádech dní, maximálně jednotek měsíců (tzv. mikropůjček), akceptovat i násobně vyšší úrokové sazby, než jaké jsou obecně obvyklé u dlouhodobějších úvěrů poskytovaných bankami, neboť je logické, že pokud by poskytovatelé těchto úvěrů své produkty úročili obvyklou úrokovou sazbou uplatňovanou v sektoru bankovních úvěrů, pohyboval by se jejich zisk s ohledem na krátkodobost úvěrového vztahu a zpravidla nevysokou jistinu úvěru v řádech desítek, maximálně stovek korun, což by bylo jednoznačně nerentabilní. Rozhodně však nelze ani u takovýchto spotřebitelských úvěrů připustit, aby úrok za poskytnutí úvěru přesahoval výši prostředků, které byly reálně úvěrovanému poskytnuty, jako je tomu v posuzované věci. Takto vysoký úrok je bez dalšího podle názoru soudu zjevně v rozporu s dobrými mravy. Soud proto posoudil ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru, respektive o smluvním úroku z úvěru jako neplatná pro jejich zjevný rozpor s dobrými mravy, přičemž k této neplatnosti ve smyslu § 588 o. z. přihlédl i bez návrhu žalovaného.
18. Vzhledem k tomu, že povinnost zaplatit úrok vyplývá již ze samotné podstaty smlouvy o úvěru, přičemž v posuzovaném případě je ujednání o výši úroku, respektive úplaty za poskytnutí úvěru absolutně neplatné, je třeba vycházet z toho, že mezi účastníky sice úroky být plněny měly, jejich výše však nebyla ujednána. Je tedy třeba aplikovat ustanovení § 1802 o. z., podle něhož v takovém případě má dlužník povinnost zaplatit obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. Z databáze časových řad ARAD dostupné na webových stránkách ČNB (tabulka B2 .1.2. Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami rezidentům ČR – stavy obchodů, ukazatel č. 5 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem) vyplývá, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu činila v prosinci 2019, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 9,37 % ročně. Žalovaného sice stíhá povinnost uhradit úroky za dobu od poskytnutí peněžních prostředků až do jejich úplného vrácení (viz § 2399 odst. 2 věta druhá o. z.), nicméně žalobkyně v žalobě uplatnila právo na zaplacení úroku v kapitalizované výši, soud proto mohl v daném případě a za daného žalobního petitu žalobkyni přiznat úroky maximálně za období ode dne poskytnutí úvěru, tj. od 30. 12. 2019, do dne vydání tohoto rozsudku, tedy do 16. 6. 2022. Za uvedené období by úrok z poskytnuté jistiny ve výši 8 200 Kč při shora uvedené obvyklé úrokové sazbě 9,37 % ročně činil celkem částku 1 892,43 Kč. Soud proto posoudil nárok žalobkyně na zaplacení úroku jako oprávněný pouze v této výši.
19. Ze shora popsaných důvodů soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 8 200 Kč a úrok ve výši 1 892,43 Kč, celkem tedy částku 10 092,43 Kč. Žalovaného dále zavázal i k zaplacení zákonného úroku z dlužné částky ode dne následujícího dni sjednané splatnosti úvěru, tj. od 28. 1. 2020, do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaný dostal do prodlení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 6 465,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 1. 2020 do zaplacení, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 16 558,26 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 10 092,43 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 6 465,83 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měl tudíž procesní úspěch žalovaný. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 61 % ku 39 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 22 % (61 % - 39 % = 22 %). Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 1 271 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 750 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit.vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 150 Kč, dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 221 Kč podle § 137 ods.t 3 písm. a) cit. vyhl.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 500 Kč (22 % z celkových nákladů řízení ve výši 2 271 Kč), a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
21. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu ve Svitavách.
Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.