Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 175/2019-202
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
manželky: osobní údaje manželky
a
manžela: osobní údaje manžela
o rozvod manželství
takto:
I. Manželství manželů jméno příjmení, rozené příjmení, a jméno příjmení celé jméno manžela, uzavřené dne 26. 4. 2008 v město v Polské republice, kteréžto manželství je zapsáno u označení matričního úřadu anonymizována tři slova, Polská republika, pod číslo spisová značka, se rozvádí.
II. Žádný z manželů nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Manželství manželů [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], a [jméno] [příjmení] [celé jméno manžela], uzavřené dne 26. 4. 2008 v [město] v Polské republice, kteréžto manželství je zapsáno u [označení matričního úřadu] [anonymizována tři slova], Polská republika, pod [číslo] [spisová značka], se rozvádí. II. Žádný z manželů nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem daného řízení byl rozvod manželství účastníků.
2. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc k projednání věci, když v řízení se vyskytl cizí prvek na straně manžela, který je občanem Polska. Mezi Českou republikou a Polskem přitom je uzavřena smlouva o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, která byla vyhlášena vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 42/1989 Sb., tato pak ve svém čl. 27 upravuje rozvod, rozhodné právo a pravomoc soudu. Nicméně jak Česká republika, tak Polsko jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 59, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy smlouvy platné v okamžiku vstupu tohoto nařízení v platnost, které byly uzavřeny mezi dvěma nebo více členskými státy ve věcech upravených tímto nařízením. Pravomoc českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly I, článku 1, bodu 1., písm. a) nařízení, podle něhož se toto nařízení bez ohledu na druh soudu vztahuje mimo jiné na občanskoprávní věci týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné; podle kapitoly II, oddílu 1, článku 3, bodu 1., písmene a), ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu, na jehož území mají manželé obvyklé bydliště, nebo měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí, nebo má odpůrce bydliště, nebo v případě společného návrhu na zahájení řízení má alespoň jeden z manželů obvyklé bydliště, nebo má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, nebo má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, a zároveň je buď státním příslušníkem tohoto členského státu, nebo, v případě Spojeného království a Irska, zde má„ domicil“; podle kapitoly II, oddílu 1, článku 6 nařízení pak platí, že manžel, který a) má obvyklé bydliště na území některého členského státu nebo b) je státním příslušníkem některého členského státu nebo, v případě Spojeného království a Irska, má v některém z těchto států„ domicil“, může být v jiném členském státě žalován pouze podle článků 3, 4 a 5. Vzhledem k výše citovaným ustanovením nařízení pak má soud za to, že je dána jeho pravomoc ve věci rozvodu manželství účastníků, když manželka, státní příslušnice ČR, jako navrhovatelka, má na území České republiky své obvyklé bydliště na adrese adresa manželky, již od dubna 2018, tj. rozhodně déle jak jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, a byť manžel, polský státní příslušník, jako„ žalovaný“ má své obvyklé bydliště v současné době v Polsku, může být žalován u soudu České republiky právě s ohledem na výlučnou povahu příslušnosti českého soudu podle č.l. 3 nařízení. Místní příslušnost Okresního soudu ve Frýdku – Místku je pak dána obecným soudem manželky podle § 383 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Pokud jde o hmotné právo, které bylo v dané věci použito, pak vzhledem k tomu, že Česká republika ani Polsko nepřistoupili k nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (tzv.„ nařízení Řím III“), použije se právě dvoustranná mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Polskem, která ve výše zmíněném čl. 27 odst. 1, 2 uvádí, že rozvod manželství se řídí právním řádem smluvní strany, jejímiž státními občany jsou manželé v době zahájení řízení; je-li v době zahájení řízení jeden z manželů státním občanem jedné smluvní strany a druhý státním občanem druhé smluvní strany, řídí se rozvod manželství právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště. Má-li jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany, použije se právní řád smluvní strany, před jejímž soudem se koná řízení. S ohledem na tyto skutečnosti pak soud aplikoval pro rozvod daného manželství české hmotné právo, když v době zahájení řízení byl každý z manželů občanem jiného státu a neměli ani ve stejném státě obvyklé bydliště, avšak řízení se koná před českým soudem.
3. Na základě shodných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů dospěl soud ke skutkovému závěru, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 26. 4. 2008 v město v Polské republice, a to u obou manželů jako manželství prvé. Za trvání manželství se účastníkům narodila dne datum nezl. dcera jméno a dne datum nezl. syn jméno, o jejichž poměrech na dobu před a po rozvodu manželství manželů bylo rozhodnuto rozsudkem název soudu ze dne ze dne 29. 11. 2021, č.j. číslo jednací, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2022, tak, že na základě soudem schválené dohody byly tyto svěřeny do péče manželky a manželovi stanoveno přiměřené výživné. Manželství účastníků bylo z počátku souladné, později se však mezi účastníky začaly objevovat problémy v rozdílných povahových vlastnostech účastníků, jejich rozdílných názorech na vedení manželského života a finanční hospodaření rodiny, což postupem doby vedlo k citovému odcizení mezi nimi. Od dubna 2018 účastníci společně nehospodaří, intimně se nestýkají, ani společně nebydlí, když manželka se z dřívější společné domácnosti, kterou účastníci vedli v Polsku, odstěhovala společně s dětmi účastníků do České republiky.
4. Podle § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.
5. Podle § 755 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů.
6. Podle § 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak.
7. Po provedeném řízení dospěl soud s ohledem na zjištěný skutkový stav k závěru, že manželství účastníků je skutečně hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze přitom zejména vzhledem k postoji obou účastníků očekávat obnovení jejich manželského soužití, když účastníci spolu již dlouhou dobu společně nežijí jako manželé, dlouhodobě se intimně nestýkají a společně nehospodaří a naopak žijí již odděleně, každý svým způsobem života, když manželka se z dřívější společné domácnosti odstěhovala i s nezl. dětma, přičemž ani jeden z nich už v této chvíli nemá zájem na obnovení společného manželského vztahu a považuje takové případné obnovení společného soužití za zcela nemožné. Soud proto posoudil věc po právní stránce v souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když byly splněny všechny podmínky předpokládané ustanoveními § 755 a § 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a je na místě žalobě vyhovět a manželství účastníků rozvést. Soud má rovněž za to, že rozvod manželství účastníků nebude na újmu ani nezl. dětem účastníků, když o tyto již delší dobu pečuje manželka samostatně, manžel se s nimi po dohodě stýká, pročež tak lze předpokládat, že na poměrech nezl. dětí účastníků se rozvodem samotným prakticky ničeho podstatnějšího nezmění.
8. Příčiny rozvratu manželství účastníků soud spatřuje na straně obou účastníků, v jejich rozdílných povahových vlastnostech, rozdílných názorech na vedení manželského a rodinného života a na společné finanční hospodaření, jakož i v neschopnosti dobrat se v těchto směrech ke kompromisu, což postupem doby vedlo k citovému odcizení mezi nimi.
9. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 23 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle kterého bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení; náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. V daném případě přitom byly sice příčiny rozvratu manželství účastníků shledány soudem výlučně na straně manžela a byly by zde tak splněny podmínky pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení manželce, avšak tato se svého práva výslovně vzdala, pročež soud rozhodl tak, že žádný z manželů na náhradu nákladů řízení nemá právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 395 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
Manžel, který přijal příjmení druhého manžela, může do šesti měsíců po rozvodu manželství oznámit matričnímu úřadu, že přijímá zpět své dřívější příjmení. To platí i tehdy, hodlá – li manžel, který přijal příjmení druhého manžela s tím, že bude ke společnému příjmení připojovat své dosavadní příjmení, popřípadě první ze svých příjmení, užívat na příště jen své dřívější příjmení.