Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
48 C 169/2019-68
Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Martinou Beránkovou jako samosoudkyní ve věci
žalobkyně: ;právnická osoba, IČO: [[]]
sídlem adresa
zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
zastoupený advokátkou titul jméno příjmení
sídlem adresa
o zaplacení 104.558 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14.720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 19. 2. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení částky 89.838 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 104.558 Kč od 1. 10. 2018 do 18. 2. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 89.838 Kč od 19. 2. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1.200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech státu částku 13.237 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14.720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 19. 2. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do zaplacení částky 89.838 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 104.558 Kč od 1. 10. 2018 do 18. 2. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 89.838 Kč od 19. 2. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1.200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech státu částku 13.237 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 104.558 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v žalobě uvedla, že mezi účastníky byla prostřednictvím elektronických prostředků uzavřena dne 17. 5. 2017 smlouva o revolvingovém úvěru číslo ve které si ujednali, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky do určité částky a žalovaný se zavázal čerpané prostředky žalobkyni včetně poplatků a úroků vrátit za podmínek tam uvedených. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty na bankovní účet č. účtu bankovní účet peněžní prostředky ve výši 76.350 Kč. Minimální výše splátky úvěru byla stranami sjednána v bodě 4. 1 smlouvy. V bodě 5. 1 smlouvy se žalovaný zavázal uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z jistiny ve výši 15.270 Kč. V bodě 6. 1 smlouvy bylo sjednán úrok ve výši 20 % měsíčně z čerpané částky s tím, že stane-li se úvěr splatný, bude úrok činit 15 % ročně. Žalovaný dlužil žalobkyni na úroku částku 74.205 Kč. Ve smlouvě si strany v bode 6. 3 smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý měsíc prodlení s tím, že nárok na ni vzniká po dobu prvních 3 měsíců prodlení žalovaného. Celkem se tak žalobkyně po žalovaném domáhala z titulu smluvní pokuty částky 363 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni částku 61.630 Kč. Žalovaný dle smlouvy dlužnou částku neuhradil, dostal se tak od 1. 10. 2018 do prodlení. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení částky 104.558 Kč s příslušenstvím.
2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Uvedl, že sjednaná smlouva je neplatná v rozsahu ujednání o úroku. Sjednaný poplatek za úvěr je v rozporu s § 1813 občanského zákoníku Smluvní pokuta je neplatná, neboť byla sjednána v obchodních podmínkách. Žalobkyně neprokázala, že došlo ke dni 1. 10. 2018 k zesplatnění úvěru. Sjednaný úrok je pak v rozporu s dobrými mravy.
3. Žalobkyně v replice ze dne 29. 11. 2019 uvedla, že poplatek ani úrok není v rozporu s dobrými mravy a není s ohledem na výši úvěru ani nepřiměřený. Ujednání o smluvní pokutě je pak obsaženo přímo ve smlouvě. Dluh se stal splatným dne 30. 9. 2018.
4. Žalovanému byla k jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2021, č. j. 47 Co 21/2021-43, ustanovena titul jméno příjmení. Současně byl žalovaný usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2019, č. j. 48 C 169/2019-34, osvobozen od soudních poplatků.
5. Soudem ustanovená zástupkyně žalovaného ve svém podání ze dne 30. 1. 2022 namítla neplatnost uvěrové smlouvy dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť úvěr byl žalovanému poskytnut v rozporu s jeho § 86. Žalovaný měl v době uzavření předmětné smlouvy uzavřeny další smlouvy o úvěru, neměl skoro žádný majetek a s ohledem na výši jeho příjmů a výdajů žalobkyně musela mít pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Žalovaný je účastníkem insolvenčního řízení a tyto skutečnosti vyplývají z jeho návrhu a příloh tam doložených. Žalovaný namítal, že doposud nedošlo k zesplatnění úvěru. Ujednání o poplatku za čerpání, úroku a smluvní pokutě pak považuje za zakázané ujednání. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
6. Žalobkyně v reakci na výzvu soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že ji posuzovala nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, insolvenční rejstřík, administrativní registr ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí a katastr nemovitostí a nenašla u žalovaného negativní záznam. Dále byla posuzována dle údajů sdělených žalovaným v žádosti o úvěr, kde žalovaný uvedl výši svého měsíčního příjmu 20.684 Kč a své náklady představované částkou 7.000 Kč jako náklady na obživu a částkou 5.000 Kč jako ostatní náklady. Žalobkyně žalovaným sdělené údaje porovnala s výší průměrné mzdy a průměrnými náklady na stránkách Českého statistického úřadu a odečetla od jeho příjmů jeho náklady a dospěla k závěru, že žalovanému zbude po uhrazení minimální splátky úvěru částka 7.484 Kč měsíčně a uzavřela tak, že je schopen úvěr splácet.
7. Soud nařídil jednání na den 15. 6. 2022. Soudem řádně předvolaná žalobkyně a její právní zástupce se z nařízeného jednání omluvili a souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. ve věci jednal a věc rozhodl v jejich nepřítomnosti.
8. Po provedeném dokazování soud z níže uvedených listinných důkazů vzal za prokázaný tento skutkový stav.
9. Mezi účastníky byla dne 17. 7. 2017 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu až 35.000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v bodě 4 smlouvy tak, že bude hradit minimální splátky úvěru ve výši 1/3 dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce s tím, že minimální výše splátky bude činit 300 Kč. V bodě 5 smlouvy byl sjednán mezi stranami poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru s tím, že poplatek za čerpání úvěru se stává součástí jistiny. Žalovaný se smlouvou zavázal k úhradě úroku ve výši 20 % měsíčně a v případě zesplatnění dluhu pak ve výši 15 % ročně. Ve smlouvě byla sjednána v bodě 6. 3 smlouvy smluvní pokuta ve výši 121 Kč za každý měsíc prodlení žalovaného se splácením dluhu (viz smlouva o revolvingovém úvěru). Totožnost žalovaného při sjednávání smlouvy byla ověřena z předloženého občanského a řidičského průkazu. Podmínky čerpání úvěru, režim splátek, složení a výše poplatků a úroků pak vyplývá z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.
10. Z listiny – formuláře žalobkyně, kterou předložila k výzvě soudu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, bylo zjištěno, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy čistý příjem ve výši 20.684 Kč měsíčně, žil v pronájmu, měl výdaje spojené s obživou ve výši 7.000 Kč měsíčně a s ostatními náklady ve výši 5.000 Kč Celkem jeho měsíční náklady činili částku 12.000 Kč. V oddílu„ náklady na bydlení“ je uvedena 0.
11. Z jednotlivých výpisů k revolvingovému úvěru za období od 10. 8. 2017 do 11. 2. 2019 pak bylo zjištěno, že žalovaný čerpal celkem částku 76.350 Kč. Žalovaný celkem uhradil částku 61.630 Kč. V měsíci srpnu, září a říjnu 2018 včetně mu byla za prodlení se splácením úvěru účtována smluvní pokuta ve výši 121 Kč měsíčně, celkem ve výši 363 Kč. Žalovaný žalobkyni nehradil splátky úvěru v minimální výši vždy ve výpisu uvedené a dostal se tak s jejich hrazením do prodlení. Žalovaný žalobkyni dlužil částku 104.558 Kč. Čerpání úvěru žalovaným je pak zřejmé i z výpisů z podnikatelského konta Maxi České spořitelny z období od 1. 9. 2017 do 30. 6. 2018 včetně – žalobkyně žalovanému vyplatila na bankovní účet č. účtu bankovní účet dne 11. 9. 2017 částku 400 Kč, dne 27. 9. 2017 částku 2.700 Kč, dne 12. 6. 2018 částku 9.050 Kč, dne 5. 6. 2018 částku 14.650 Kč, dne 13. 3. 2018 částku 8.100 Kč, dne 18. 4. 2018 částku 2.650 Kč, dne 13. 2. 2018 částku 8.400 Kč, dne 19. 2. 2018 částku 3.500 Kč, dne 28. 2. 2018 částku 10.000 Kč, dne 10. 10. 2017 částku 5.000 Kč, dne 19. 10. 2017 částku 1.900 Kč, dne 7. 8. 2017 částku 5.000 Kč, dne 3. 8. 2017 částku 1.000 Kč, dne 19. 7. 2017 částku 950 Kč a dne 21. 7. 2017 částku 3.500 Kč.
12. Žalovaný splátkám nedostál, jeho dluh činil 104.558 Kč. Žalovaný byl k jeho úhradě vyzván prostřednictvím výzvy právního zástupce žalobkyně ze dne 13. 2. 2019 zaslané mu dne 14. 2. 2019 doporučeně na adresu adresa žalovaného. Výzva byla žalovanému doručena dne 15. 2. 2019.
13. Z žalovaným předložených úvěrových smluv byly zjištěny následující skutečnosti – žalovaný uzavřel dne 15. 3. 2017 smlouvu o úvěru ve výši 80.000 Kč se společností právnická osoba, který se zavázal splácet prostřednictvím 84 splátek ve výši 2.164 Kč měsíčně. Žalovaný dne 6. 4. 2017 uzavřel smlouvu o úvěru se společností právnická osoba Předmětem smlouvy byl rychlý on-line bezúčelový úvěr ve výši 78.340 Kč, který se žalovaný zavázal splácet prostřednictvím 48 splátek ve výši 3.184 Kč měsíčně. Dne 29. 3. 2017 pak byla mezi žalovaným a právnická osoba anonymizována dvě slova uzavřena smlouva o úvěru ve výši 70.000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet prostřednictvím 60 splátek po 3.826 Kč měsíčně. Žalovaný uzavřel dne 29. 4. 2017 smlouvu o zápůjčce se společností právnická osoba Žalovaný se zápůjčku ve výši 80.000 Kč zavázal splácet prostřednictvím 24 splátek po 5.246 Kč měsíčně. Žalovaný dále dne 27. 10. 2016 uzavřel s právnická osoba smlouvu o úvěru, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 292.518 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve splátkách ve výši 5.085 Kč měsíčně počínaje dnem 21. 11. 2016 se splatností poslední splátky dne 21. 10. 2024. Mezi žalovaným a právnická osoba byla dále dne 12. 12. 2016 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 295.181 Kč, jež se zavázal splácet po 4.822 Kč měsíčně počínaje dnem 20. 1. 2017 se splatností poslední splátky dne 20. 12. 2024. Dále byl mezi žalovaným a právnická osoba uzavřen dne 27. 1. 2017 dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru, na základě kterého došlo ke změně výše uvěrového limitu úvěru, který nově činí 20.000 Kč s čerpáním úvěru ke dni 27. 1. 2017.
14. Z návrhu na povolení oddlužení žalovaného ze dne 14. 12. 2018 bylo mj. zjištěno, že žalovaný měl ke dni podání návrhu dluhy v celkové výši 1.881.783 Kč u celkem 31 věřitelů pro 43 peněžitých závazků. Žalovaný tam uvedl, že v roce 2016 čerpal dva úvěry v celkové výši cca 600.000 Kč se splátkami cca 10.000 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného spojené s bydlením v témže roce dosahovaly částky 10.000 Kč. Jeho příjem je tvořen starobním důchodem ve výši 20.684 Kč měsíčně. Z přílohy k insolvenčnímu návrhu číslo – seznam závazků – pak vyplývá, že žalovaný měl ke dni 13. 12. 2018 42 závazků ze smluv o úvěru či z pojistných smluv, které byly splatné v období od ledna do listopadu 2018 včetně. Z přílohy číslo návrhu je pak zřejmé, že žalovaný ke dni 13. 12. 2018 vlastnil mimo běžné vybavení domácnosti mobilní telefon, notebook, tiskárnu a DVD přehrávač a neměl pohledávky u třetích osob a finanční prostředky vyšší hodnoty.
15. Z nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2016 uzavřené mezi panem jméno jméno coby pronajímatelem a žalovaným coby nájemcem bylo zjištěno, že žalovaný je nájemcem bytu o velikosti 1 + 1 na ulici ulice a číslo v obec. Mezi stranami smlouvy bylo sjednáno nájemné ve výši 8.500 Kč měsíčně, dále se žalovaný zavázal hradit zálohy spojené s užíváním bytu ve výši 2.500 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2017 a následně dodatkem ze dne 31. 8. 2017 prodloužena do 31. 8. 2018 a dodatkem ze dne 31. 8. 2019 prodloužena do 31. 8. 2020. Dodatkem ze dne 31. 8. 2019 pak bylo zvýšeno nájemné na částku 9.500 Kč. Výše nájemného za období června až srpna 2020 je pak zřejmá i z fotokopií poukázek. Z oznámení ČSSZ ze dne 30. 12. 2019 a z kopie poštovní poukázky byla zjištěna výše starobního důchodu žalovaného přiznaná mu od ledna 2020 v částce 24.059 Kč. Po provedení srážek z něj bylo žalovanému vypláceno 18.643 Kč. Žalovaný byl v exekuci.
16. Soud zhodnotil provedené listinné důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost těchto listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.
17. Vzhledem k tomu, že v projednávaném sporu jde o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, posuzoval soud daný závazkový vztah již podle z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako„ občanský zákoník“). Totéž platí pro posouzení práva na úroky z prodlení, jejichž výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
18. Dle § 2395 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
19. Dle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2017, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
20. Dle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
21. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
22. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
23. Dle § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
24. Dle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).
25. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná ustanovení občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.
26. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 76.350 Kč. Žalobkyně smlouvu uzavřela jako osoba podnikající, žalovaný jako spotřebitel, což je zřejmé nejenom z jejího záhlaví a z označení žalovaného, ale i z jejího obsahu (viz čl. 9 smlouvy…„ spotřebitelský úvěr“ …). Soud se tedy nejdříve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak jí ukládá § 86 z. o spotřebitelském zákonu (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).
27. Žalovaný dle formuláře žalobkyně před uzavřením smlouvy uvedl, že má příjem ve výši 20.684 Kč, žije sám v podnájmu a má celkové výdaje ve výši 12.000 Kč měsíčně. V kolonce náklady na bydlení je uvedena 0. Žalobkyně žalovaného dle svého tvrzení navíc prověřovala ve veřejně dostupných rejstřících a nenašla k osobě žalovaného žádné negativní záznamy. Tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů a výdajů nebyly nijak doloženy, z formuláře nevyplývá, že by jeho tvrzení byly žalobkyní jakkoliv ověřovány, není ani zřejmé, zdali a jaké dokumenty od žalovaného při posuzování jeho úvěruschopnosti žalobkyně měla. Žalobkyně se tak pouze formálně spokojila s žalovaným tvrzenými příjmy a výdaji; nenechala si od něj ničeho předložit; nikterak jeho tvrzení o jeho majetkové a sociální situaci neprověřovala.
28. Žalobkyně tak dle soudu zjevně nepostupovala při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobkyně poměry žalovaného sepsala pouze formálně, aniž by se zabývala prověřením konkrétních příjmů a výdajů žalovaného a tyto položky pak v jejich souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit smlouvu o úvěru uzavřít a předpokládané splátky platit. Schopnost řádně splácet úvěr není určena pouze výší příjmu, ale celou řadou dalších faktorů, zejména pak výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník nesplácí současně i jiné splátky. Přitom právě výdajovou stránku žadatele o úvěr má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis jeho příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je jeho reálná schopnost zvažovanou zápůjčku řádně a bez problémů splácet. Pokud se tedy žalobkyně před uzavřením smlouvy spokojila pouze s negativním výsledkem ve veřejných registrech a s objektivně nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho příjmech a výdajích, které žádným způsobem neověřila, tak při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí. Žalobkyně se nikterak nezabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, natož pak, aby tak učinila v souladu se zákonem na podkladě nezbytných, spolehlivých a dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, o čemž dle soudu svědčí i to, že navzdory tomu, že ve formuláři byla stran nákladů na bydlení uvedena 0, žalobkyně žalovanému úvěr poskytla. Dle soudu je naprosto vyloučené, aby někdo měl nulové náklady spojené s bydlením. Žalobkyně reálné náklady žalovaného měla zkoumat o to pečlivěji, zvlášť v situaci, kdy žalovaný uvedl, že bydlí v pronájmu, a to s ohledem např. na značné rozdíly v nájmech apod. Žalobkyně se ničím takovým vůbec nezabývala a navzdory zjevnému nonsensu ve formuláři žalovanému úvěr poskytla. Z provedeného dokazování listinami předloženými v řízení žalovaným soud zjistil, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy reálné náklady spojené s bydlením ve výši 11.000 Kč měsíčně (viz nájemní smlouva ve znění jejich dodatků) a měl již v té době řadu závazků (viz návrh na povolení oddlužení včetně příloh a jednotlivé k důkazu provedené úvěrové smlouvy), které splácel, tudíž lze uzavřít, že žalobkyně se jeho úvěruschopností, tak jak ji ukládá zákon, vůbec nezabývala, protože pokud by tak učinila, zjistila by, v jaké konkrétní sociální a majetkové situaci se žalovaný v době uzavření smlouvy nacházel a nemohla by dle soudu dojít k jinému závěru, než že na straně žalovaného jsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet a úvěr by neposkytla. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaný byl již v době uzavření předmětné smlouvy ve špatné ekonomické situaci a měl velké množství závazků, což by žalobkyně, pokud by si počínala tak, jak měla, musela při posuzování jeho úvěruschopnosti zcela jistě zjistit.
29. Pokud žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, je smlouva s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
30. Smlouva o úvěru je nad rámec již uvedeného částečně neplatná i v části, kde se právní předchůdce žalobkyně domáhal po žalovaném zaplacení úroku ve výši 20 % měsíčně, tj. 240 % ročně, a to pro zjevný rozpor jejího obsahu s dobrými mravy (§ 588 občanského zákoníku) a pro skutečnost, že v rozporu s požadavkem přiměřenosti stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (§ 1813 občanského zákoníku). Takový úrok soud hodnotí jako lichevní a takové ustanovení smlouvy nemůže požívat právní ochrany a soud jej hodnotí jako ujednání neplatné a rozporné s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001).
31. Posuzováním platnosti poplatku či smluvní pokuty se soud pro nadbytečnost nezabýval, když dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná jako celek, a to pro rozpor se zákonem a dobrými mravy.
32. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege),
a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky.
33. S ohledem na právě uvedené lze uzavřít, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení smluvního úroku a poplatků, a proto je nelze žalobkyni přiznat. Žalovaný ale na základě neplatné smlouvy o úvěru převzal od žalobkyně prokazatelně částku 76.350 Kč (viz jednotlivé výpisy z účtu a výpisy z revolvingového účtu žalovaného) a tuto částku měl také jako bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný žalobkyni uhradil částku 61.630 Kč. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni rozdíl mezi těmito částkami, a to 76.350 Kč – 61.630 Kč, tj. částku 14.720 Kč, a proto soud v tomto rozsahu zavázal žalovaného k její úhradě, a to dle § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný se dostal s úhradou této částky do prodlení a je tak vedle jistiny povinen zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat dopis zástupce žalobkyně ze dne 13. 2. 2019, který byl dne 14. 2. 2019 předán k poštovní přepravě a žalovanému prokazatelně doručen v pátek dne 15. 2. 2019. Za dobu bez zbytečného odkladu lze dle soudu s ohledem na dobu doručení dopisu považovat pondělí 18. 2. 2019, kdy se stal nárok splatný. Ode dne následující, tj. od 19. 2. 2019, je žalovaný s úhradou této částky představující bezdůvodné obohacení v prodlení, a je tak povinen zaplatit žalobkyni vedle jistiny i úroky z prodlení. Výše úroku z prodlení pak vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
34. Ve zbylé části, tj. v rozsahu rozdílu mezi žalobkyní požadovanou částkou a částkou soudem žalobkyni přiznanou a co do příslušenství z ní, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
35. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 104.558 Kč s příslušenstvím (100 % předmětu řízení). Žalobkyně byla procesně úspěšná co do zaplacení částky 14.720 Kč. Dle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08,„ je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství“. Soud proto pro účely rozhodnutí o míře procesního úspěchu ve věci kapitalizoval žalobkyní požadované příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni 15. 6. 2022, částkou 30.505,35 Kč. Žalobkyně tak byla procesně neúspěšná co do zaplacení částky 89.838 Kč a částky 30.505, tj. co do částky 120.343,35 Kč. Z porovnání žalobkyní původně v řízení požadované částky a částky představující její neúspěch ve věci je tak zřejmé, že v řízení byl procesně úspěšnější žalovaný a vzniklo mu tak dle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Ty jsou pak za dobu, kdy žalovaný nebyl zastoupen soudem ustanovenou advokátkou, tvořeny dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. paušální náhradou nákladů za čtyři úkony po 300 Kč za úkon, tj. v částce 1.200 Kč, a to za sepis odporu ze dne 2. 9. 2019 včetně jeho odůvodnění ze dne 4. 10. 2019, za sepis vyjádření žalovaného ze dne 14. 1. 2020, za sepis žádosti ze dne 27. 8. 2020 včetně jejího odůvodnění ze dne 12. 10. 2020 o ustanovení zástupce pro řízení a za sepis odvolání ze dne 16. 12. 2020 proti usnesení zdejšího soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 48 C 169/2019-34, včetně jeho doplnění ze dne 25. 1. 2021 O odměně zástupce žalovaného za další v řízení účelně vynaložené úkony pak bylo rozhodnuto v samostatném usnesení.
36. Státu vznikly v souvislosti s řízením náklady představované odměnou ustanoveného zástupce žalovaného pro řízení v částce 15.740 Kč, o čemž bylo rozhodnuto v samostatném usnesení. Dle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na jejich náhradu, které by platil, pokud by od nich nebyl osvobozen. Dle § 149 odst. 2 o.s.ř. zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 14.720 Kč a co příslušenství uvedeném ve výroku I rozsudku kapitalizovaném ke dni vyhlášení rozsudku částkou 4.402,69 Kč, tj. celkově co do částky 19.122,69 Kč. Celkový úspěch žalobkyně v řízení je tak představován částkou 19.122,69 Kč (tj. 15,9 % předmětu řízení) a celkový neúspěch žalobkyně pak částkou 120.343,35 Kč (84,1 % předmětu řízení). Žalobkyně je tak státu povinna zaplatit 84,1 % z částky 15.740 Kč, tj. částku 13.237 Kč (viz výrok IV rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.