Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 132/2022-18
Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 7 310 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7 310 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 7 310 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7 310 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 7 310 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne datum uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, smlouvu o půjčce číslo na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaný včetně„ souhrnného poplatku“ ve výši 7 360 Kč zavázal vrátit v 55ti týdenních splátkách po 320 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a na závazky ze smlouvy uhradil pouze 10 050 Kč. Předmětnou pohledávku dne datum původní věřitelka postoupila právnická osoba S.à.r.l.,, která ji dne 24. 8. 2018 převedla žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 7 310 Kč a dále úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny od datum do zaplacení.
Po provedeném dokazování soud žalobu zamítl, neboť z důvodů dále podrobně vyložených soud neshledal shora uvedenou smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně za platně uzavřenou, tedy nárok žalobkyně soud posoudil pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Soud má přitom za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalovanému částku 10 000 Kč, zatímco žalovaný na svůj závazek uhradil již 10 050 Kč, čímž lze mít jeho závazky z bezdůvodného obohacení za uhrazené a žaloba tedy není důvodná.
Pokud jde o výše konstatovanou neplatnost smlouvy o půjčce, pak k tomuto nutno doplnit, že současně s ujednáním o půjčce byla sjednána povinnost žalovaného uhradit tzv.„ souhrnný poplatek“ ve výši 7 360 Kč, přičemž se lze ztotožnit s kvalifikací samotné žalobkyně, podle které jde pouze o jiný název pro úrok. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u krátkodobých půjček v r. 2009 se u všech poskytovatelů pohybovala v rozmezí mezi 10- 20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v únoru 2009 činila 14,35 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 15 % o polovinu, tj. na 22- 23 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Sotva ji ovšem mohla tvrdit, neboť původní věřitelka žalovaného zjevně neznala a smlouvu s ním uzavřela jako s kterýmkoliv jiným zájemcem o daný produkt, s vidinou inkasování extrémně vysokého„ souhrnného poplatku“, tj. úroku. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele půjčky mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % původní obvyklé úrokové sazby), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 . Tato extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba téměř pětinásobně vyšší oproti uvedené úrokové míře obvyklé. Kromě toho je třeba podotknout, že z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému volné peněžní prostředky, u kterého je navýšení úrokové sazby akceptovatelné. Ujednání o úrocích ve formě„ souhrnného poplatku“ ve výši 7 360 Kč ve vztahu k půjčce 10 000 Kč tak soud s ohledem na shora uvedené považoval z důvodu extrémní nepřiměřenosti vůči obvyklým úrokovým sazbám pro rozpor s dobrými mravy za neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník . Lze tedy uzavřít, že požadavek žalobkyně na zaplacení„ souhrnného poplatku“ není důvodný, neboť je v rozporu s dobrými mravy (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08. 11. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jiné osobě přitom působí neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť jde zjevně o úplatu za hlavní předmět plnění smlouvy a tedy o ujednání z povahy věci neoddělitelné, když původní věřitelka půjčky poskytovala v rámci svého podnikání a k bezplatnému půjčování peněz by nepřistoupila.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu , podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl úspěšnějším žalovaný, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu ).
Rozsudek obsahuje toliko zkrácené odůvodnění (§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu ).