Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
12 C 103/2022-25
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Jirsákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 13 501,97 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 13.501,97 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 959,42 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 332,10 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10.916,39 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 13.501,97 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 959,42 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 332,10 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 10.916,39 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení peněžitého plnění uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovanou dne datum uzavřela Smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru číslo z jejíhož titulu poskytla žalovanému úvěrový limit v částce 10.000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úroky a poplatky. Žalovaná řádně a včas úvěr nesplácela a žalobkyně proto prohlásila úvěr za splatný s tím, že žalovaná na jistině zůstala dlužna částku 9.956,97 Kč, s jejímž zaplacením se dostala do prodlení.
2. Ze žádosti o úvěr ze dne datum má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je svobodná, má pracovní poměr na dobu určitou, střední vzdělání, bydlí ve vlastním domě či bytě, má průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 10.806 Kč. Nezbytné měsíční náklady vyčíslila na částku 0 Kč, srážky ze mzdy uvedla ve výši 0 Kč, jiné měsíční splátky také uvedla ve výši 0 Kč, počet vyživovaných osob 0. Z přílohy žádosti soud zjistil, že u žalobkyně žalovaná měla dluh ve výši 4.836,18 Kč z titulu„ anonymizováno“ a 52.000 Kč z titulu„ příjmení příjmení“ a její měsíční splátky činily 1.080,18 Kč.
3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne datum má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou bylo písemně dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalované finanční prostředky ve výši úvěrového rámce 10.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit i s úroky ve výši 22,99 % ročně ve splátkách. Žalovaná byla oprávněna opakovaně čerpat úvěr až do výše úvěrového rámce, a to prostřednictvím kreditní karty. Součástí smlouvy byly i všeobecné produktové a základní produktové podmínky a sazebník.
4. Z potvrzení o výši příjmu ze dne datum soud zjistil, že příjem žalované za období od datum činil 12.682 Kč a žalovaná byla ve zkušební době.
5. Po provedeném dokazování jednak nemá soud za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, a to porovnáním příjmů a výdajů žalované a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně sice zjistila příjem žalované, který byl ověřen potvrzením zaměstnavatele žalované, ovšem žalobkyně z jeho obsahu ve spojení se skutečností, že žalovaná má u žalobkyně další závazky nevyvodila příslušné závěry, tedy existenci pochybností o schopnosti žalované splácet další dluhy. Žalobkyně měla vzít v úvahu, že žalovaná je ve zkušební lhůtě a její příjem v nevelké výši za dobu cca jednoho měsíce může tak kdykoliv pozbýt. Navíc měla žalobkyně přihlédnout i k tomu, že žalovaná má u ní již další dluhy přesahující 50.000 Kč a splácí cca 1.100 Kč měsíčně. Této skutečnosti žalobkyně žádnou pozornost evidentně nevěnovala a zcela rezignovala na zjišťování nezbytných pravidelně se opakujících výdajů žalované. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla nulové částky u veškerých výdajů, což samo o sobě svědčilo o nevěrohodnosti tohoto prohlášení žalované.
6. Skutečnost, že žalovaná finanční prostředky prostřednictvím kreditní karty skutečně čerpala nebyla tvrzena. Žalobkyně se k ústnímu jednání nedostavila a sama se tak vzdala možností být soudem poučena podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o potřebě toto tvrzení doplnit, a to včetně tvrzení, v jaké konkrétní výši finanční prostředky čerpala, zda případně hradila splátky a v jaké konkrétní výši. Výpisem ke kreditní kartě a Platební historií nelze konkrétní tvrzení žalobkyně nahradit. Tyto listiny mohou sloužit pouze jako důkazy ke konkrétním tvrzením uplatněným v rámci písemných podání žalobkyně či ústních přednesů při jednání.
7. Soud z důvodu absence shora uvedených tvrzení dále nehodnotí skutková zjištění učiněná z upomínek, předžalobní výzvy a podacích archů.
8. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 o z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud dále k závěru, že mezi žalovanou jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak mu to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
15. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Žalobkyně jednak neprokázala, že si opatřila informace od žalované, a dále ani netvrdila, že při posuzování majetkových poměrů žalovaného provedl jeho lustraci v příslušných registrech dlužníků. Žalobkyně pouze ověřila příjem žalované, avšak žádným způsobem nezjistila nezbytné výdaje žalované, například na bydlení. Žalovaná uvedla nulové výdaje, přitom žalobkyně věděla, že již splácí jiné úvěry. Zároveň je třeba upozornit na to, že příjem žalované nebyl příliš vysoký, přičemž již splácela více než 1.000 Kč. Jelikož nebyly zjištěny ani nezbytné výdaje žalované a zároveň žalobkyně zjistila, že žalovaná ze svých příjmů hradí splátky jiných úvěrů, nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná, když žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
16. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení neuplatnila konkrétní tvrzení o tom, jakou konkrétní výši finančních prostředků žalovaný vyčerpala, eventuálně zaplatila i přes neplatnost smlouvy, nebylo možné posoudit nárok žalobkyně podle ust. § 2991 o. z., jako plnění, kterého se žalované Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).
17. Právo na náhradu nákladů řízení by měla podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovaná, neboť byla ve věci zcela úspěšná, avšak žalované žádné náklady v řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.