Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
15 C 251/2021-57
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení 52 664,75 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč od datum do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 600 Kč splatných vždy do každého 15. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné splátky.
II. Žaloba se v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 664,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 442,95 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 442,95 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 442,95 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 442,95 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 442,95 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 084 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč splatných vždy do každého 15. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné splátky.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 600 Kč splatných vždy do každého 15. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné splátky. II. Žaloba se v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 664,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 442,95 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 442,95 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 442,95 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 442,95 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 442,95 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 084 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč splatných vždy do každého 15. dne v příslušném kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné splátky.
1. Žalobkyně se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala vůči žalovanému zaplacení 52 664,75 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění svého návrhu zejména uvedla, že žalovaný uzavřel dne datum se společností společností právnická osoba, IČO, se sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen„ úvěrová smlouva“). Jednalo se o finanční produkt, který právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala klientům pod marketingovým názvem„ půjčka7“. Úvěrová smlouva mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena distančním způsobem, tj. na dálku. Předmětem úvěrové smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč žalovanému, který se žalovaný zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně zpět spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 7 214,75 Kč, a to v 5 měsíčních splátkách po 7 442,95 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla původním věřitelem náležitě ověřena rešeršemi v databázi EUCB v tom smyslu, zda žalovaný není aktuálně po splatnosti s úhradou závazku. Dále bylo ověřeno, že žadatel o půjčku u soudu nežádá o povolení oddlužení a že proti němu není vedena exekuce. Vedle toho žalovaný musel při procesu uzavírání úvěrové smlouvy prokázat svou identitu dokladem totožnosti a současně doložit zdroj svých příjmů. V rámci kontraktace probíhal i ověřovací telefonát se žalovaným a byla verifikována existence jeho bankovního účtu. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením úvěru včetně dohodnutého poplatku, zaslala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému upomínky, ve kterých jej vyzvala ke splnění povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy. Pohledávka vůči žalovanému, vyplývající z úvěrové smlouvy, byla postoupena z původního věřitele na právnická osoba OÜ, se sídlem adresa, anonymizována dvě slova maakond, anonymizováno republika, registrační číslo: číslo, která ji následně smlouvou ze dne datum postoupila žalobkyni. Žalovaná částka, kterou žalovaný ke dni podání této žaloby dluží žalobkyni, je tvořena nesplacenou jistinou úvěru ve výši 30 000 Kč, neuhrazeným poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 214,75 Kč, poplatkem za upomínky ve výši 450 Kč a sjednanou smluvní pokutou ve výši 15 000 Kč. V rámci příslušenství žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z každé dlužné splátky ve výši 7 442,95 Kč, a to vždy od 28. dne v kalendářním měsíci (v období od dubna do srpna 2019) do zaplacení.
2. Žalovaný k žalobě uvedl, že smlouvu o úvěru uzavřel asi před třemi lety. V té době byl nezaměstnaný a z toho důvodu si vzal úvěr, aby mohl zaplatit nájem. Požádal, aby mu bylo uloženo dluh platit ve splátkách.
3. Na základě provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:
4. Žalovaný jako klient a právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba jako společnost, uzavřeli postupem dle Všeobecných obchodních podmínek společnosti právnická osoba dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo kde je jako klient označen žalovaný. Ve smlouvě bylo sjednáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který má žalovaný povinnost zaplatit spolu s úrokem ve výši 2 714,75 Kč (tj. 35,51 % ročně) a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč, celkem tedy 37 214,75 Kč, a to v 5 měsíčních splátkách po 7 442,95. V článku VIII. smlouvy strany sjednaly následky porušení smlouvy a sankce, a to zákonný úrok z prodlení (bod VIII. 1.a/), náhradu účelně vynaložených nákladů (bod VIII. 1.b/) a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž trvá prodlení (bod VIII. 1.c/) /viz smlouva o spotřebitelském úvěru na č. l. 31-34 spisu/. anonymizováno předchůdkyně žalobkyně zaslala dne datum peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč na bankovní účet č bankovní účet, jehož vlastníkem je žalovaný /viz potvrzení o provedené platbě na č. l. 20 spisu, sdělení banky na č. l. 38 spisu/. anonymizováno předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému 3 písemné upomínky k uhrazení dluhu /viz upomínky na č. l. 18-19, 21 spisu/. anonymizováno předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek na právnická osoba OÜ, se sídlem adresa, anonymizována dvě slova maakond, anonymizováno republika, registrační číslo: číslo, která jí následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila na žalobkyni /viz smlouva o postoupení dluhu na č.l. 22-24 spisu a smlouva o postoupení pohledávek na č.l. 25-28 spisu včetně přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek na č.l. 29 a 35 spisu/. Žalovaný byl k uhrazení dluhu vyzván naposledy předžalobní výzvou ze dne datum /viz předžalobní upomínka na č. l. 30 spisu/.
5. Na základě provedeného dokazování učinil soud o skutkovém stavu následující závěr: právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum distančním způsobem smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na jeho účet dne datum částku ve výši 30 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s úrokem ve výši 2 714,75 Kč (tj. 35,51 % ročně) a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 500 Kč, celkem tedy 37 214,75 Kč, a to v 5 měsíčních splátkách po 7 442,95. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni.
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
10. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám
13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 30 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny ve výši 30 000 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně v řízení ani dostatečně netvrdila a neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky po posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, žalobkyně uvedla ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jen velmi obecná tvrzení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří, např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdkyně žalobkyně v této souvislosti neověřila příjmy ani výdaje žalovaného. Byť žalobkyně tvrdila, že měla před uzavřením smlouvy k dispozici výplatní pásky žalovaného, tak tyto ve spise založeny nejsou. K tomu soud uvádí, že i kdyby byly řádně ověřeny měsíční příjmy žalovaného, tak nebyly ověřeny měsíční výdaje žalovaného. Žalobkyně uvedla, že při ověřování údajů o výši měsíčních životních nákladů žalovaného využila právní předchůdkyně žalobkyně veřejně dostupné informace o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnala s výdaji žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně však nemá vycházet pouze z obecných částek vyplývajících ze zákonných ustanovení, ale naopak se má zabývat skutečnými konkrétními výdaji žalovaného a tyto ověřit, aby si mohla uzavřít, zda je ve finančních možnostech potenciálního klienta úvěr za sjednaných podmínek splácet. Porušení této povinnosti zakotvené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů způsobuje neplatnost smlouvy a dodržení soud zkoumá z úřední povinnosti. V případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně (nikoliv pouze relativně) neplatnou, neboť se jedná o jednání zjevně narušující veřejný pořádek.
14. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb., tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, vše dostupné na webová adresa). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
15. Zákon číslo Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
16. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).
17. Soud má tedy za to, že v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019- 97).
18. Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na bankovní účet žalovaného 30 000 Kč, z čehož mu žalovaný ničeho nevrátil. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni vydat. Soud proto vyhověl žalobě co do částky 30 000 Kč. Vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti dané smlouvy, je pak neplatné i ujednání o splatnosti dluhu. V takovém případě je pak dle § 1958 odst. 2 o. z. dlužník povinen uhradit dluh bez zbytečného odkladu poté, co jej věřitel k tomu vyzve. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k vrácení dluhu až v předžalobní upomínce, která byla žalovanému odeslána dne datum. Ve smyslu § 573 o. z. se tak má za to, že zásilka byla doručena žalovanému datum. Vzhledem k tomu, že přiměřená lhůta k uhrazení dluhu jsoud tři dny, splatnost dluhu tedy nastala dne datum. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení ve výši, která je v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ve zbytku uplatněného nároku na úrok z prodlení žalobu zamítl. K žádosti žalovaného soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., části věty za středníkem, o možnosti plnit tento dluh ve splátkách ve výši 1 600 Kč měsíčně. Při stanovení výše splátek přihlédl soud k výši žalobkyni přiznaného nároku a neshledal, že by žalobkyni bylo žalovaným na dluh tímto způsobem plněno po nepřiměřeně dlouhou dobu, s tím, že dobrodiní splátek bylo soudem podmíněno jejich řádným splácením (výrok I. tohoto rozsudku).
19. Ve zbytku soud žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 22 664,75 Kč, zamítl, a to včetně příslušenství (výrok II. tohoto rozsudku).
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 084 Kč, přičemž tato částka představuje 14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57 % a úspěchu žalované v rozsahu 43%). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 107 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 52 664,75 Kč sestávající z částky 3 220 Kč za každý ze tří úkonů právní služby včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 560 Kč ve výši 2 217,60 Kč. Zaplacení soud žalovanému uložil k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. rovněž ve splátkách (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).
21. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za písemné podání žalobkyně ze dne datum, kterým k přípisu soudu doplňovala svá tvrzení obsažená v žalobě a označovala důkazy způsobilé prokázat tvrzené skutečnosti, když podání považoval za neúčelné, neboť uvedená tvrzení již měla být součástí žaloby, a nikoli doplňována až po upozornění soudem na nedostatečná žalobní tvrzení.
22. K problematice tzv. splátkového kalendáře a„ ztrátě výhody lhůt“ soud ve stručnosti pro žalovanou uvádí, že plnění ve splátkách je upraveno tak, že bylo-li ve prospěch dlužníka sjednáno dobrodiní splátkového kalendáře, pak při nedodržení této výhody je věřitel oprávněn požadovat uhrazení celého dluhu a to za předpokladu, že tak učiní nejpozději do splatnosti nejblíže následující splátky (dochází tu k tzv.„ ztrátě lhůt“ či„ ztrátě výhody splátek“). Pokud by tedy žalovaná řádně a včas některou splátku v rozporu s rozhodnutím soudu neuhradila, mohla by žalobkyně požadovat /a to i exekučně/ zaplacení zbývající dlužné částky (jistiny i příslušenství) naráz.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze. Odvolání se podává prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku.
Žalobkyně má právo v případě, že žalovaný nesplní svou povinnost ve stanovené lhůtě dobrovolně podat návrh na provedení soudního výkonu rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na provedení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.